Mt 5,43–48

Mt 5,43–48

Milí bratři a sestry,

na biblických hodinách jsme letos probírali tzv. Ježíšovo kázání na hoře, které je v Matoušově evangeliu a tímto oddílem jsme skončili. Ježíšovo přikázání lásky k nepřátelům zde nacházíme vyjádřené jako protiklad k tomu, co platilo dosud: „Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele.“ První část tohoto výroku – Budeš milovat svého bližního – je přímým citátem ze Starého zákona. Láska k bližnímu je přikázána ve Třetí knize Mojžíšově. Celý verš zní takto: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“ (Lv 19,18)

Druhá část výroku, proti které Ježíš následně polemizuje – „budeš nenávidět svého nepřítele“ – takto nikde ve Starém zákoně vyjádřena není. Je doložená v literatuře jedné židovské sekty, která v Ježíšových dobách sídlila ve skalním městě u Mrtvého moře (v tzv. Kumránu, viz 1QS 1,10 a 9,21). Tento výrok je také známý z antické literatury v několika variantách, např. „Přátelům pomáhat, nepřátelům škodit“.

Ve Starém zákoně bychom našli ozvuk tohoto přístupu v tom, co říká Davidův generál Joáb králi Davidovi po té, co zabil Davidova Syna Abšalóma, který proti Davidovi vyvolal vzpouru. David, když se doslechl, že jeho syn Abšalóm je mrtvý, tak ho oplakával a Joáb mu tehdy řekl: „Miluješ ty, kdo tě nenávidí“ – myslel tím Abšalóma, kterého David oplakával – „a nenávidíš ty, kdo tě milují“. Tím Joáb myslel Davidovi služebníky, kteří za něj bojovali proti Abšalómovi a kteří se nyní cítili Davidovou reakcí dotčeni (srov. 2S 19,7). Joáb tedy Davidovi vyčítal, že místo aby milovat ty, kdo jej milují a nenáviděl ty, kdo jej nenávidí, tak to dělá naopak. Z toho můžeme usoudit, že i ve starozákonní době měli Izraelci obecnou představu o lásce k milujícím a nenávisti k nenávidícím. Jinak by ta Joábova výtka vůči Davidovi nedávala smysl.  

Ježíš proti tomuto obecně platnému přístupu staví přístup zásadně jiný. Jeho slova o lásce k nepřátelům jsou řečena do světa naplněného nenávistí k náboženským, politickým a sociálním protivníkům. Tato protivenství nejsou v našem světě o nic menší. Žijeme ve společnosti, která je politicky silně rozdělená. Příznivci a odpůrci současné vlády, příznivci a odpůrci současného prezidenta, příznivci a odpůrci očkování proti covidu, příznivci a odpůrci Evropské unie, příznivci a odpůrci pomoci Ukrajině, příznivci a odpůrci sankcí proti Rusku… Tvrdě hájené pozice vyostřované proti těm, kteří hají pozice opačné. A můj dojem, který ovšem může být mylný, je, že to v naší současné společnosti je zhruba tak půl na půl.

Člověk, pokud nežije jen ve své bublině, tak se často setkává s opačnými politickými postoji a s jejich zastánci, kteří jsou ochotni je někdy až agresivně bránit. V současnosti je velmi snadné narazit na ideové nepřátele. Možná jde o to, aby se z ideových nepřátel, z těch, kteří to vidí politicky zásadně jinak, nestávali také osobní nepřátelé, lidé, kteří se nenávidí proto, že ten druhý zastává opačný názor. Aby platilo to, že rozdílnost názorů nezakládá osobní nepřátelství.

Už když přemýšlíme nad těmito řekněme ideovými nepřátelstvími, tak nás může napadnout, jak je Ježíšův požadavek lásky vůči nepřátelům náročný. Můžu se např. ptát, zda dokážu milovat toho, kdo fandí v současné válce Putinovu režimu. Nejen ho ignorovat, nejen ho tolerovat, ale milovat ho. A láska v biblickém pojetí má konkrétní obrysy, milovat znamená pomáhat, vyjít vstříc, dát to, co ten druhý potřebuje, poskytovat dobro.

Konkrétní podobu lásky vůči nepřátelům můžeme vidět v Ježíšových slovech, která v Matoušově evangeliu předchází našemu dnešnímu oddílu. Ježíš žil v době, kdy byli Židé pod nadvládou Římanů, kteří je všelijak šikanovali. Ježíš na to naráží, když říká: „Kdo tě donutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě.“ V praxi to znamenalo: Jestliže tě římský voják donutí, abys s ním šel jednu míli a nesl mu jeho zavazadlo, jdi s ním dvě míle, tedy udělej mnohem víc toho nepříjemného, ke kterému tě nutí. Nebo jiný příklad, kdy tím nepřítelem je ten, který se s tebou soudí: „Kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“ Když jsme s někým v soudním sporu o majetek, tak to už je zpravidla projev nepřátelství. A Ježíš k tomu říká, dej mu víc než to, oč se s tebou chce soudit. Dneska by třeba Ježíš řekl: „Soudí se s tebou někdo o kus zahrady? Tak mu dej tu zahradu celou.“

Ve Starém zákoně nacházíme příběh, ve kterém se láska projevená vůči nepříteli blíží tomu, co zde říká Ježíš. Je to příběh o králi Saulovi, který usiloval zabít svého domnělého konkurenta Davida. David ovšem, když se mu Saul dostal do rukou, tak jej ušetřil. Saul tehdy řekl Davidovi: „Kdypak někdo najde svého nepřítele a nechá ho odejít v dobrém? Kéž tě Hospodin odmění dobrým za to, cos mi dnes učinil!“ (1S 24,20). Nechat v dobrém odejít nepřítele, který nám usiluje o život, to je postoj, který se blíží tomu Ježíšovu. Mohli bychom zkoumat Davidovi pohnutky, díky kterým takto dokázal jednat se Saulem. Ale podívejme se raději na to, jak požadavek lásky k nepřátelům zdůvodňuje sám Ježíš.

Ježíšovo zdůvodnění nám může připadat podobně neobvyklé jako požadavek samotný. Láska má zahrnovat i nepřátele nikoli proto, že oni sami nevědí, co je opravdu dobré a co je špatné. Ježíšovi také nejde o neotřesitelný duševní klid, který má filosof zachovat v každé životní situaci a ani se neodvolává na to, že nenávist je lidsky nedůstojná. Tak odůvodňovali odmítnutí nenávisti někteří antičtí filosofové. Ježíš nemyslí ani na to, aby se odplata za zakoušené zlo přenechávala Bohu a Božímu soudu, jak to bylo pojímáno v židovské tradici.

Ježíš odůvodňuje své přikázání lásky k nepřátelům jedině Boží dobrotou. Jednejte tak, „abyste byli syny nebeského Otce, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.“ Buďte jako Bůh, buďte jako váš nebeský Otec, který prokazuje dobro stejně tak zlým i dobrým, spravedlivým i nespravedlivým. Bůh s námi nejedná podle toho, jaký kdo je, on všem poskytuje dobro.

Ovšem ani toto Ježíšovo pojetí Boha a toho, jak s lidmi jedná, není nijak samozřejmé. Neodpovídá to tehdy běžnému, tradičnímu pohledu. Myslím, že běžnější pohled na to, jaký je Bůh a jak jedná, byl tehdy takový, že Bůh odplácí dobrým i zlým, ovšem každému jinak. Takovéto pojetí vyplývá např. ze slov žalmu: „Milujte Hospodina, všichni jeho zbožní, Hospodin své věrné opatruje, odplácí však plnou měrou těm, kteří si vedou zpupně.“ (Ž 31,24). Bůh je v tomto pojetí především spravedlivý, což znamená, že odplácí každému podle toho, jak si kdo zaslouží. Ti, kdo jsou mu věrní, tak opatruje a ti kdo jsou zpupní, tak těm odplácí.

Ovšem, když sledujeme, jak to na světě chodí, tak musíme dát spíše za pravdu Ježíšovi. Není to tak, že spravedlivým a dobrým lidem by se vedlo podle nějakých vnějších měřítek lépe než lidem zlým a nespravedlivým. Např. že by dobré lidi potkávalo méně neštěstí a nemocí než lidi zlé nebo že by dobří lidé měli více hmotných statků než zlí. Ne, tak tomu jednoduše není, slunce i déšť přichází stejnou měrou na zlé i na dobré, na spravedlivé i nespravedlivé.

A Ježíš z toho vyvozuje, že to je Boží dobrota, kterou Bůh nikomu neupírá. Bůh má nesmírnou trpělivost i s naším sobectvím a naší agresivitou a poskytuje nám stále dobro navzdory našim hříchům. A proto ani Boží děti nikomu nemají upírat svoji dobrotu, která je projevem lásky. Ani lidem zlým a nespravedlivým, tedy ani svým nepřátelům.