Mt 5,1-10; Ž 73

Mt 5,1-10; Ž 73

Milí bratři a sestry,

touha po štěstí je legitimní touhou každého člověka a právě biblická blahoslavenství nám ukazují, kde pro nás Bůh pravé štěstí má a jak ho dosáhnout. Opravdové štěstí se ve světle blahoslavenství ukazuje jako následný „produkt“ života s Bohem, jako něco, co potkáváme na cestě zbožnosti.

Soubor Ježíšových blahoslavenství, který nacházíme v Matoušovi 5. kapitole, tvoří patrně jeden celek. Lze tak usoudit z toho, že v prvním a osmém blahoslavenství se opakuje zaslíbení: „neboť jejich je království nebeské“ (verš 3 a 10). Blahoslavenství souhrnně vyjadřují, koho se podle Ježíše Hospodin ujímá a komu tedy patří podíl na jeho království. Blahoslavenství jsou zaslíbeními pro ty, kteří mají v Božích očích budoucnost.

Takto Ježíš podle Matoušova evangelia začíná své učení, ve kterém navazuje na Starý zákon. Ve SZ být blažený nebo blahoslavený znamená „kráčet po cestě za pravým štěstím“. Hebrejský kořen a-š-r vyjadřuje jednak „být šťastný“, „blažený“, „blahoslavený“ a zároveň také „vykračovat si“, „kráčet vpřed“, „pokročit“. Tato souvislost ukazuje, jak trefné je toto biblické slovo, vyjadřující „blaženost“. První žalm, který líčí „blaženého muže“, mluví o jeho pravé cestě: on nestojí na cestě hříšných (Ž 1,1) a Hospodin zná jeho cestu (verš 6). Šťastný je ten muž, jehož cesta vede vpřed a nekončí v záhubě jako cesta svévolníků. Štěstí má v této představě něco bytostně společného s cíleným kráčením za dobrou budoucností, se smysluplným lidským směřováním.

Biblická mudroslovná literatura oplývá výroky, které pomáhají objevit, v čem spočívá skutečné štěstí člověka. A proto je místo blahoslavenství především zde. Jejich naprosto převažující výskyt je v mudroslovných žalmech (26 x), dále je najdeme v knize Přísloví (8x), Job (1x) a Kazatel (1x). Cestou k blaženosti je v tomto biblickém okruhu obzvláště důvěra v Hospodina: „Hospodine zástupů, blaze člověku, jenž doufá v tebe!“ (Ž 84,13; Př 16,20); blaze všem, kteří se utíkají k Božímu synu (Ž 2,12); blaze tomu, koho Hospodin vyvolí a přijme, aby směl pobývat v jeho nádvořích (Ž 65,5); blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha Jákobova, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu (Ž 146,5). Blahoslavení jsou zde opakovaně ti, kdo se vydali správným, Bohem přikázaným směrem, kdo spoléhají na Hospodina a jednají v souladu s jeho vůlí, např. ujímají se ubožáka (Ž 41,2; Př 14,21).

Blahoslavenství vyjadřují dobrou budoucnost, která se zpřítomňuje v naději těch, kdo jsou Bohu oddaní. Blahoslavenství nejsou sdělením o pocitech těchto lidí nebo o jejich současném stavu, ale o jejich dobrém výhledu. Vyjadřují, že na cestě ke skučenému štěstí jsou jistě ti, kteří počítají s Hospodinem a mají k němu vztah důvěry a nadějného očekávání. O tom, že nejvyšší dobro je skryté ve vytrvalé důvěře v Hospodina, mluví i texty, ve kterých se pojem „blahoslavenství“ přímo nevyskytuje. Dobrým příkladem je právě žalm 73, který začíná stejnými slovy jako jedno Ježíšovo blahoslavenství: „Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!“ (Ž 73,1) a Ježíš podobně říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt 5,8).

Dále žalm 73 pokračuje líčením bezbožníků, kterým se dobře daří (verše 2–12). „Nevědí, co je to lidské plahočení, nebývají postiženi jako jiní lidé“ (verš 5). Tato skutečnost vyvolává v žalmistovi velké napětí. Nemůže to pochopit, jak se v tom všem má vyznat? Podobné dilema řeší i prorok Malachiáš ve 3. kapitole. Lidé tenkrát říkali: „Za šťastné (kořen a-š-r) pokládáme opovážlivce. Mají úspěch, ač se dopouštějí svévolností, pokoušejí Boha, a přece uniknou.“ (Mal 3,15).

A Hospodin na to reaguje tím, že připravuje den, kdy bude vidět rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem (verš 18). Pozoruhodné je, že první žalm, kde je tento rozdíl zřetelně vykreslen, následuje v hebrejské Bibli bezprostředně za tímto proroctvím, jakoby byl naplněním těchto Malachiášových slov: „Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků… je jako strom zasazený u tekoucích vod… ale se svévolníky je tomu jinak.“

Také v žalmu 73 dojde ke zvratu v žalmistově pohledu na svévolníky. Nastane to ve chvíli, kdy vstoupí do Boží svatyně. Ve svatyni totiž porozumí tomu, jaký vezmou svévolníci konec (verš 17). Žalmistovi se otevře výhled do budoucnosti, k událostem konce, a tímto výhledem je ve svých pochybnostech upokojen: „Povedeš mně podle svého rozhodnutí a pak do slávy mně přijmeš… Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost.“ (verše 24 a 27). Žalmista sice chřadne (verš 26a), ale má dobrou budoucnost: „Bůh bude na věky skála mého srdce a můj podíl“ (verš 26b). Ve svatyni se ocitá blízko Hospodinu a v této blízkosti je mu dobře (verš 28), a proto je tento žalm vlastně ilustrací toho, kdo je blahoslavený.

Ze žalmu 73 je také vidět protiklad, který blahoslavenství často vyjadřují. Blahoslavený člověk je ten, který má možná neblahou současnost, ale jistě blaženou budoucnost. Tím blahoslavenství dostávají ráz zaslíbení a povzbuzení. A tak tomu namnoze je i v Ježíšových blahoslavenstvích: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ A ještě silněji to zazní v knize Zjevení: „Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu.“ (Zj 14,13). I mrtvý nebo umírající člověk může být blahoslavený, když umírá v Pánu. Má totiž dobrou budoucnost. Souhrnně a jednoduše to vyjadřuje jeden verš z žalmu 128: „Blaze tobě, bude s tebou dobře.“ (verš 2). „Blaze“ znamená: „bude s tebou dobře“, „bude pro tebe dobro“. Ať už vypadá tvůj současný stav jakkoli, pokud spoléháš na Hospodina, bude s tebou dobře.

Z této pozice lze naznačit i rozdíl, který je mezi blahoslavenstvím a požehnáním. Požehnání a blahoslavenství k sobě mají hodně blízko, ale znakem požehnání je spíše prosperita a blahobyt, zatímco znakem blahoslavenství je spíše dobrý výhled a naděje do budoucna.

BaS, pokud někdy klopýtáme pod náporem nespravedlnosti tohoto světa, podobně jako autor 73 žalmu, tak je tady pro nás tento text. Štěstí zpupných a bezohledných lidí vyvolává u žalmisty nejprve krizi víry. Všechna pozemská dobra, pro která snad stojí za to žít, jemu jaksi unikají, zatímco hříšník si je užívá plnými doušky: zdraví, bezstarostný život, blahobyt. Abychom si i přesto uchovali zdravou víru, je potřeba vejít do svatyně Boží. Tak jako žalmista. Teprve tady lze vidět dál, tady lze pochopit něco z budoucích událostí.

Ve svatyni, v Boží blízkosti se žalmista upokojí, jeho srdce je najednou pevné a on vyznává: „Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.“ (verš 26). Najednou je mu jasné, že o nic nepřijde, že Bůh mu všechno vynahradí, že se nemusí trápit kvůli svévolníkům, kterým se dobře daří. Tady přemáhá svoji zahořklost a svévolníkům už nezávidí. Ví, že pravé štěstí člověka je v živém společenství s Bohem, chce se o tom podělit s ostatními lidmi a tak se sám stává blahoslaveným.

Hospodine, prosíme, aby se také na nás vztahovala tvá blahoslavenství, abychom i my žili ve tvé blízkosti a uchovali si dobrý, nadějný výhled. Upevni naše srdce, ať nikdy nezávidíme těm, kteří žijí pohodlnější život, ale bez tebe. Na tebe spoléháme. Amen.