Mt 25,1-13

Milí bratři a sestry,

toto podobenství má zřetelné poselství. Ve vztahu k Bohu člověk na poslední chvíli nedožene to, co v životě zanedbával nebo podcenil. Jsou zde představeny dva druhy lidí, kteří očekávají příchod ženicha, kterým je Ježíš. Jedni, kteří s jeho příchodem počítají a žijí podle toho, a nenechají se zviklat tím, že dlouho nejde. A druzí, kteří se na příchod ženicha řádně nepřipraví. O příchodu ženicha vědí, něco kvůli tomu i udělají, vyjdou mu naproti, a kdyby ženich přišel brzy, tak s ním také vejdou na svatbu a mezi moudrými a pošetilými by nebyl žádný rozdíl. Problém je, že ženich dlouho nepřichází a pošetilost časem vyjde najevo. Chyba pošetilých se projeví až po delší době. Právě čas je rozhodující faktor tohoto podobenství, neboť ženich si tzv. „dává na čas“, prodlévá.

A tak se ukáže, že pošetilé družičky nejsou dostatečně připravené, že nejsou schopné čekat na ženicha delší dobu. Nemají prostě vytrvalost, nepočítají s tím, že může dlouho trvat, než se ženich ukáže a protože to dlouho trvá, tak jejich „víře“, jejich „křesťanství“ jaksi dojde dech, jejich světlo vyhasne.

Služba družiček na svatbě byla tenkrát v tom, že měly posvítit ženichovi ve svatebním průvodu. Protože přes den bývá v Orientě vedro, podstatné části oslav se odehrávaly večer a v noci, kdy je potřeba posvítit. Při svatbách se lampičky nosily vysoko připevněné na holi, trochu to připomínalo naše lampionové průvody. Problém byl ten, že cestovní lampičky byly na rozdíl od domácích malé a tak čas od času potřebovaly „dotankovat z rezervy.“ A tady se ukázal podstatným jeden drobný detail, který polovina dívek podcenila – totiž dostatečná zásoba oleje pro pojištění zdaru celé akce. Kdy přijde ženich, to se dopředu přesně nevědělo, mohl se objevit navečer, ale možná také až někdy nad ránem. S oběma variantami se ovšem musí počítat.

Družičky měly být světlem, měly ostatním posvítit na ženicha, aby se také další lidé mohli přidat k jeho průvodu a vejít s ním na svatbu, která představuje království nebeské. Protože na svatbu lze vejít jedině s ženichem, do Božího království lze vejít jedině s Kristem. Ale světlo pošetilých časem dohaslo a tyto družičky přestaly plnit svůj úkol, přestaly být družičkami, splynuly s tmou okolní noci. Základní rozdíl moudrých družiček oproti těmto je v jejich schopnosti dlouho čekat na Boha. Čekat, a přitom stále vytrvale, a svítit, i když se zdá, že se někde opozdil a už je nejhlubší tma půlnoci.

Vyústění celého podobenství je dosti hrozné, protože ženich nakonec přijde a mezi družičkami propukne panika. Pošetilé až v tomto okamžiku zjistí, že jim dohasíná světlo a že si ho nejsou honem schopné dát do pořádku. A protože zazmatkují a odejdou ze svatebního průvodu shánět někam olej, minou se s ženichem a nevejdou s ním na svatbu. Nevejdou do nebeského království.

Ženichova slova na adresu pošetilých družiček nakonec jsou: „neznám vás“. Myslím, že je to to nejhorší, co by mohl křesťan vůbec kdy slyšet. Přál bych si, aby to v Bibli nemuselo být, nebo aby to platilo o někom jiném, ale ne o církvi, nebo abych věděl, že na to nemusím kázat, že nás se to netýká. Ale protože věřím, že nám patří všechna slova, která v Bibli máme, nemůžu se vyhnout ani tomuto Ježíšovu varování.

Ježíš celé podobenství uzavírá výzvou „bděte“. Zajímavé je, že všechny družičky usnuly, pošetilé, ale i moudré. Bdělost je opakem spánku, který zabránil družičkám v tom, aby si zavčas uvědomily, jak je to s jejich světlem. Ovšem ty, které od začátku počítaly s tím, že ženichův příchod může nastat až za dlouho a připravily se na to, tak svůj úkol světlonošek splnily a na svatbu vešly. Přestože zaspaly, jejich světlo vydrželo po celou dobu až do konce. Pošetilé, když usnuly, nezpozorovaly, že jejich světlo vyhasíná, a pak už s tím nebyly schopné nic udělat. Na poslední chvíli už nenapraví to, co předtím zanedbaly a podcenily.

A nemůžou jim pomoci ani ty, jejichž světlo svítí. Víra, důvěra v Boha a její vyzařování se nedá někomu přelít, aby ji taky měl, podobně jako třeba ze vztahu důvěry ke své ženě nemohu dát někomu druhému, aniž bych tento vztah narušil. Představa některých bratrů v Kristu, že se vztah Boha a člověka dá strčit do nějaké nebeské pokladnice a z ní občas natankovat „nevybaveným“ pomocí odpustků a podobných prostředků, nezapadá do rámce toho, k čemu Pán Ježíš v dnešním evangeliu připodobňuje nebeské království. Prozíravé panny nejsou egoistky, ony jen vědí, že následkem podobných čachrů by nakonec nesvítil vůbec nikdo a „světlo světa“ by zhaslo.

Jestliže ženich odmítá pošetilé družičky těmi hroznými slovy „neznám vás“, pak to zároveň naznačuje, že známost s ženichem nevzniká hned, během chvilky. Důvěrná známost vzniká postupně a dlouhodobě. Každá známost se vytváří tím, že partneři spolu něco prožívají, že rozvíjí svůj vztah, že si na sebe udělají čas. Pošetilé družičky si tento čas jaksi nechtěly udělat, myslely si, že budou hned s ženichem na svatbě, že nenastane nějaká prodleva, nějaké čekání, že to nebude dlouho trvat, než vejdou do nebeského království, že není nutné být trpělivý a vytrvalý.

Ukazuje se však, že je potřeba vytrvat a svítit světlem víry naděje a lásky navzdory tomu, že ženich dlouho nepřichází, že Bůh jakoby otálí, že dlouho mlčí, že prodlévá. To po čase některé věřící svádí k tomu, aby zapomněli na své poslání být světlem světa. Takový člověk po čase od Boha nic moc nečeká, formálně se k němu sice hlásí, ale v praxi to pro něj nic neznamená. Stojí v zástupu těch, kteří ho čekají, ale sám už nepočítá s tím, že by Bůh ještě mohl něco udělat. Zařídí se v životě podle svých představ a žije podle své vůle. Bůh, kdo ví, jak to s Ním je.

Podobný postoj zapomenutí na Boha, na to, že jednou přijde a bude soudit svět je vyjádřený v dnešním prvním čtení ze závěru Ž 50. Četli jsme tam, že svévolník formálně plní náboženské úkony, odříkává Boží nařízení, bere si do úst Boží smlouvu, ale zároveň jedná pouze podle své vůle, tedy svévolně, protože Bůh dlouho mlčí. Svévolník, to není nějaký ateista, není to někdo, kdo tvrdí, že Bůh není, naopak, on o Bohu mluví, ale neohlíží se na Boží vůli. Svévolník ztotožnil svou vůli s Boží vůlí, domnívá se, že Bůh je jako on. Přizpůsobil si Boha ke svému obrazu. Zapomněl na to, jaký Bůh je. Svévolník je ten, jemuž vyhaslo světlo víry, lásky a naděje, protože Bůh dlouho mlčí, dlouho nepřichází a člověk lehce zapomíná.

Bratři a sestry, vytrvejme v tom, co nám bylo Bohem dáno a zaslíbeno, abychom jako „světlo světa“ měli stále dost paliva a nakonec, na Beránkově svatební hostině, skončili na té správné straně dveří. Amen.