Mt 24,15-28; Da 11,31-35

První čtení: Da 11,31-35; kázání: Mt 24,15-28

Milí BaS, první neděle adventní nás svým evangelijním čtením neodkazuje na první advent, tedy na první příchod Ježíše Krista, na jeho narození v Betlémě. Odkazuje na ten druhý advent, který se uskuteční na konci věků, kdy Ježíš přijde jako blesk, který náhle ozáří celou oblohu. Ježíš je zde identifikován se Synem člověka. To je určitá nebeská postava, o které píše prorok Daniel v 7. kapitole: „Viděl jsem v nočním vidění, hle, s nebeskými oblaky přicházel jakoby Syn člověka… A byla mu dána vladařská moc, sláva a království.“ (Da 7,13n).

Pro nás je ovšem důležité, že evangelium v této souvislosti také mluví o tom, co se bude odehrávat před tímto příchodem. Předně je to nastolení znesvěcující ohavnosti na místě svatém. Doslova je to „pustošící ohavnost“, o níž je řeč u proroka Daniela. Oč se vlastně jedná? Ježíš už v předchozí kapitole mluvil o zpustošení svatého místa, tedy Jeruzalémského chrámu, když říkal představitelům židovského národa: „Hle, váš dům (myšleno chrám) se vám ponechává pustý.“ (23,38). Zpustošení chrámu tedy znamená jeho zpustnutí, jeho opuštění, Boží nepřítomnost v něm. Pustošící ohavnost je něco, co znesvěcuje, tedy co způsobuje Boží nepřítomnost, opuštěnost Bohem.

Židé ve druhém století před naším letopočtem identifikovali tuto „pustošící ohavnost“ s událostí, která se odehrála 7. prosince roku 167 př. n. l., kdy nechal syrský král Antiochos IV. umístit v Jeruzalémském chrámu sochu Dia Olympského, nejvyššího boha řecké mytologie, kterého sám uctíval. Tak o tom můžeme číst v 1. knize Makabejské: „Antiochos postavil na oltáři (v Jeruzalémě) ohavnost pustošící a podobné oltáře stavěl také v okolních judských městech.“ (1Mak 1,54). Antiochos se snažil pořečtit celou oblast Seleukovské říše, do které spadala i tehdejší Judea.

Nebylo patrně hroznějšího způsobu jak vyjádřit pohrdání židovským národem, než zasáhnout ho na místě nejcitlivějším, v oblasti víry a chrámu, který pro ně tolik znamenal. Antiochos si nechal říkat Epifanes, tj. „vznešený“, ale nejen Židé jej nazývali Epimanes, tj. „šílený“. Měli k tomu mnohé důvody, protože celá jeho vláda byla šílená. Zbožní Židé byli krutě pronásledováni a hledali útočiště stranou od centra dění, především v horách. Na základě těchto historických událostí mohli Ježíšovi posluchači porozumět tomu, co se bude dít před jeho příchodem.

Ježíš totiž předpovídá, že před jeho příchodem znovu nastane podobná situace. Už prorok Daniel spojoval znesvěcení svatyně s dobou konce, s koncem času (Da 11,35). Ovšem jak můžeme interpretovat toto znesvěcení, toto zpustnutí chrámu, pro dnešek? Vždyť Jeruzalémský chrám je zpustošený už téměř dva tisíce let. To nás vede k tomu, abychom v současnosti promýšleli možná trochu dále a osobněji, co to vlastně znamená, že se pustošící ohavnost bude nacházet na svatém místě. Písmo nás nakonec může dovést až do našeho vlastního srdce. Apoštol Pavel píše v 1. listu Korintským: „Vy jste chrám Boží.“ (1Kor 3,16.17 a 6,19). Je-li naše nitro Božím chrámem, pak asi musíme připustit, že nám osobně hrozí to, že se na svatá místa do našeho nitra může dostat něco, co nás znesvěcuje a činí bohapustými.

Apoštol Pavel to v 2. listu Timoteovi konkretizuje: „Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat.“ (2Tim 3,1-5).

Příznakem posledních dnů, adventní doby v dějinách našeho světa, bude podle apoštola Pavla právě tento způsob znesvěcení lidského nitra, které má být chrámem Ducha Svatého. Ale tímto konstatováním nesmíme skončit. Ježíš dává svým učedníkům i určité pokyny, jak na to reagovat. Jestliže někde shledáváš ohavnost na místě, kde být nemá, pak je potřeba něco udělat.

V dobách soužení a pronásledování utíkali Židé ze svých domovů do hor. Tam byli v relativním bezpečí. Neutíkali do hor proto, aby se tam trvale usadili, ale aby se tam mohli zorganizovat pro odpor a načerpat sílu pro boj. Tak tomu bylo v době pronásledování za Antiocha IV. a tak to také říká Ježíš: „Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor.“

Snad můžeme i toto Ježíšovo slovo přijmout pro dnešní dobu jako obraz toho, co máme dělat, když uvidíme, že se v našem nitru usídlila nějaká ta „znesvěcující ohavnost“, tedy že jsme duchovně zpustošení, že jsme vytěsnili Boha a chrám našeho srdce je pustý. Utéci se někam do ústraní, které nám umožní zorientovat se v tom, co se s námi děje, zmobilizovat se pro duchovní boj, načerpat k němu novou sílu a odvahu.

                Ježíš také říká: „Modlete se, abyste se nemuseli dát na útěk v zimně nebo v sobotu.“ Ježíš vyzývá k modlitbě za tyto těžké chvíle, za chvíle duchovního boje, kdy Bůh nebude k zastižení na oficiálních svatých místech. Je to modlitba za příhodné podmínky pro náhlý únik během vyhrocené doby, kterou patrně nelze definitivně odvrátit.

Útěcha pro tyto chvíle je v tom, že tato vyhrocená situace nepotrvá dlouho, že bude zkrácena. Jde ovšem o to, ve vyhrocené situaci nepodlehnout nějakým náboženským iluzím. Slovům: „Hle tu je Mesiáš nebo tam, nevěřte!“ V době velkého ohrožení může být těžké nevěřit, neupnout svou naději k něčemu, co se zdá, že přináší záchranu. I tak moudrý a zbožný muž, jako byl J. A. Komenský, svého času vkládal důvěru do proroctví lidí, nad kterými dnes kroutíme hlavou. Tím spíš bychom si sami měli dávat pozor, abychom nedali na planá slova a nenechali se zmást. Protože skutečný advent, příchod Ježíše jako Syna člověka, bude nepřehlédnutelný. Nedají se před ním zavřít oči. Bude jako blesk, který náhle ozáří celou oblohu. Když se mohutně zableskne, tak sílu toto světla vnímáme i se zavřenýma očima.

Příchod pravého mesiáše bude něco zcela jasného a jednoznačného. Není potřeba se znepokojovat tím, jestli ho poznáme, protože až přijde, až nastane jeho druhý advent, bude to každému jasné. Je třeba se naopak zabývat těmi věcmi, které budou jeho příchodu předcházet, událostmi, ve kterých se odehrává náš každodenní duchovní boj, kde se mnohé rozhoduje a kde je třeba soustředit naši pozornost.

BaS, adventní doba, do které dnešní nedělí vstupujeme, je dobou přípravy na příchod mesiáše. Dnešní evangelijní oddíl nás však upozorňuje, že to není doba přípravy na příchod nějakého roztomilého a bezmocného miminka, ale na příchod někoho, kdo přijde s Boží mocí, aby ukončil dějiny hříchu a vynesl spravedlivý soud. Je to doba, která nás zve k tomu, abychom se zahleděli do vlastního nitra, jestli v něm nepovstává nějaká pustošící ohavnost, jestli není naše nitro jako zpustošený chrám, ve kterém Bůh už nepřebývá. Je to pozvání do ústraní, ve kterém můžeme nabrat sílu, je to pozvání k modlitbě za těžké dny, které nás čekají.

Hospodine, prosíme, abychom se během adventní doby připravovali nejenom na Vánoce, ale také na setkání s tebou jako s Pánem tohoto světa i našich životů. Amen