Mt 22,15-22

Mt 22,15-22

Milí bratři a sestry,

na dnešní neděli připadá evangelijní oddíl, ve kterém Ježíš čelí léčce, kterou mu nastražili jeho protivníci. Chytit někoho do léčky, nachytat ho na tom, co řekne a potom ho nějak znemožnit. Zbavit se takto nepohodlného člověka. Tak se to dělá v politice dodnes.

Ježíš je určitým vlivným kruhům nepohodlný, proto se ho snaží nějak zkompromitovat, a když se jim to nedaří, tak ho nakonec nechají odstranit justiční vraždou. Když se nepodaří Ježíše nachytat v tom, co říká, tak je křivě obviněn a odsouzen Pilátem, který Ježíše odsoudí k ukřižování pod tlakem hrozících nepokojů. To všechno přijde v evangelijním vyprávění zanedlouho. Zatím jsme u toho, jak se farizeové radí, jak by na Ježíše vyzráli, jak by z něho dostali nějaký výrok, kvůli kterému pak bude moct být odsouzen nebo kvůli kterému přijde o popularitu a vliv, který Ježíš má u širokých vrstev lidí.

Tím kompromitujícím výrokem má být Ježíšova odpověď na tehdy diskutovanou otázku, zda je dovoleno platit daň císaři. Odmítnout placení daně císaři je v této době považováno za signál k povstání proti Římu. Takže pokud Ježíš odpoví, že se římské okupační moci daně platit nemají, může být před Římany obviněn z toho, že podněcuje k povstání. Pokud Ježíš naopak odpoví, že se daň císaři platit má, tak ztratí popularitu u širokých vrstev lidí, kteří od něj očekávali vysvobození z Římské nadvlády. Ať tedy Ježíš odpoví „ano“ nebo „ne“, v obou případech se dá ta odpověď použít proti němu.

Ta otázka, která má být pro Ježíše léčkou, byla ovšem závažná. Byla tehdy diskutovaná. Můžu platit daně, ze kterých je placena mimo jiné armáda, která okupuje moji zemi? Mohu dávat peníze, ze kterých jsou pak placeni byrokraté, kteří nás jenom okrádají a taky udavači, kteří donáší tajné polici? Můžu s čistým svědomím - s čistým svědomím před Bohem - finančně přispívat na něco takového?

Je zajímavé, že za Ježíšem s touto otázkou přichází dvě rozdílné skupiny, jednak učedníci farizeů a jednak herodiáni. Farizeové měli spíše odmítavý postoj k římské nadvládě a jejím daňovým zákonům. Herodiáni, stoupenci krále Heroda, tedy ti, kteří podporovali herodiánskou královskou dynastii, kterou Římané dosadili k moci, k placení daní pro císaře naopak nabádali.

Takže Ježíše se ptají zástupci dvou různých skupin, které na položenou otázku mají odlišný názor. Ale osten té otázky je v tom, že pokud Ježíš odpoví „ne - daně Římanům neplatit“, tak ho herodiáni obžalují z povstalectví, pokud odpoví „ano - daně Římanům platit“, tak ho farizeové obviní z kolaborace s Římem. Pěkně je to na Ježíše vymyšlené.

A navíc, tazatelé začínají velmi rafinovaně. Pronáší dokonce jakousi chvalořeč na Ježíše, jakési vyznání, že Ježíš je pravdivý a učí podle pravdy a neohlíží se při tom na postavení člověka. Doslova mu říkají: „…nehledíš na tvář člověka“. Ale Ježíš jim ve své odpovědi vyjeví, že on hledí na tvář člověka. Protože jim řekne, aby mu ukázali peníz daně, což byl římský denár, na němž byla zobrazena tvář císaře Tibéria a nápis: „Císař Tiberius, vznešený syn božského Augusta.“

Oni mu ukážou tuto minci a Ježíš jim vlastně řekne: „Má-li císař tu minci podepsanou, tak je jeho a pak mu ji vraťte.“ Tato odpověď Ježíšovi umožní vyklouznout z léčky, kterou mu nastražili. Ten, kdo odmítá platit daně, v ní může slyšet: „Denár s císařskou hlavou hoďte císaři na hlavu. Bojkotujte římskou měnu!“ Ale zároveň herodiáni nemůžou nic namítnout, vždyť Ježíš neřekl: „Neplaťte Římu daně!“ Jeho odpověď lze pochopit i jako projev konformity: „Dejte císařovi to, co mu náleží!“

Ale tato Ježíšova odpověď není jenom chytrým vyvléknutím se z nastražené léčky. Ježíš není jako nějaký chytrý politik, který umí dávat nejednoznačné odpovědi a tím se ze všeho vykroutit. To hlavní sdělení je ve druhé části jeho odpovědi: „Co je Božího, dejte Bohu!“

Na denáru je obraz císaře a proto patří císařovi, ale to, na čem je obraz Boží, to patří Bohu. A Boží obraz - to je především člověk. Protože Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. A proto má člověk navracet Bohu především sám sebe. To je nejvlastnějším smyslem Ježíšovi odpovědi. To, co nese císařův podpis a obraz, to dávejte císařovi. Ale to, co nese Boží obraz, to dávejte Bohu. A to je každý člověk, každý z nás.

I císař je člověkem, jakkoliv je na denáru napsáno, že císař je božský. Císař má lidskou tvář. Císařovi patří lidská tvář, patří k němu to, abychom v něm viděli člověka. Proto dát císaři to, co mu patří, také znamená neuctívat jej jako Boha.

Vidíme tedy, jak moudrá je Ježíšova odpověď a co všechno je v ní naznačeno. Správný pohled na císaře i správný pohled na člověka jako na Boží obraz. Je v tom vyjádřeno základní lidské poslání, být Božím obrazem. Zobrazovat Boha způsobem svého jednání a odevzdávat tedy se Bohu, protože každý člověk je jeho obrazem.

Ježíšovi posluchači to patrně pochopili, protože se podivili, nechali ho a odešli. Podivili se nad moudrostí jeho odpovědi. Uvědomili si, že placení daně císařovi není problémem, pokud člověk především sám sebe odevzdává Bohu.

Z tohoto hlediska je možné rozumět i přikázání, které říká: „Nebudeš krást.“ Je možné mu rozumět také tak, že „neukradneš Bohu sám sebe.“ Neokradeš Boha o to, že mu patříš. A podobně je to i s přikázáním o Božím jménu, které říká: „Neneseš Boží jméno nadarmo.“ My neseme Boží jméno, byli jsme pokřtěni ve jméno Boha Otce i Syna i Duch Svatého. A toto Boží jméno neneseme nadarmo. My jsme jako taková mince, která má na sobě Boží obraz a Boží nápis. A co je Boží, to dávejme Bohu.

Hospodine, Pane náš, ty nemáš žádné ryté ani tesané ani ražené obrazy. My sami se ti chceme dobrovolně vydávat a ve všech bližních tebe hledat. Tobě, Pane, patří celý svět a také my ti chceme patřit, nyní i na věky. Amen.