Mt 2,12-23

První čtení Zj 15,2.3 a 17,11-14; kázání Mt 2,12-23

Milí přátelé,

v úterý 6. ledna bylo tří králů, tímto termínem končí vánoční doba. O třech králích se zmiňuje pouze evangelista Matouš ve druhé kapitole a pokračuje dosti hrozným příběhem z Ježíšova dětství.

Hrozné mně na něm připadá to, že Bůh sice pošle svého anděla, aby varoval Josefa před masakrem, který chystá král Herodes, tedy Bůh v tomto příběhu určitým způsobem jedná, pro Ježíšovu záchranu něco udělá, ale zároveň nechá volné pole pro působení krutovládce Heroda. Tento příběh vlastně vykresluje pravdivý obraz drsné stránky našeho světa, ve kterém se dějí takovéto věci. Světa, ve kterém vládnou tyrani a krutovládci, kteří pro udržení své moci udělají cokoliv. Světa, ve kterém je spousta lidí na útěku ze svých domovů, protože jim doma hrozí smrt. Světa, ve kterém jsou nevinní lidé, včetně dětí, popravováni.

Jistě, můžeme si říkat, že všeho je jenom do času. Vždyť zde taky čteme, že umřel i ten král Herodes. Ale než umřel, tak toho stihl dost napáchat. Krutost jeho vraždění vynikne na citátu z proroka Jeremiáše: „Hlas v Ráma je slyšet, pláč a veliký nářek…“ Neboť jedna z pramatek Božího lidu, „Ráchel, oplakává své děti a nedá se utěšit, protože jich není.“ Ráma bylo městečko kousek severně od Jeruzaléma, kam byli kdysi dávno násilím shromažďováni židé, aby odtud byli deportováni do Babylona. Proto je to místo pláče a nářku.

Jenomže u proroka Jeremiáše je v této souvislosti zároveň řečeno, že ti deportovaní se jednou z vyhnanství vrátí nazpět. Jeremiáš tedy má zároveň vedle pláče a nářku také slovo o naději a útěše. U evangelisty Matouše je ovšem zmínka o pláči v Ráma výrazem pro neutišitelné utrpení, které prožívají matky, jimž zemřou jejich děti. Žádná útěcha, žádná naděje, žádný obrat v jejich situaci.

Babylonské zajetí mělo svůj konec stejně jako Herodova krutovláda, ale po Herodovi nastoupil jeho syn Archelaos a v podstatě se na způsobu vlády v Judsku nic nezměnilo. Jen to, že jeho vláda nesahala až na sever do Galileje a tak se Josef s Marií a Ježíšem po návratu z Egypta usadili tam, konkrétně v městečku Nazaretě.

Na tomto příběhu je děsivé to, že na tomto světě se stále takovéto věci dějí. Zprávy o násilí a utrpení jsou pro nás už každodenní realitou, zprávy o genocidách a vyhnanstvích, o desetitisících uprchlíků a popravách nevinných lidí. A zároveň, právě toto je svět, do kterého se Ježíš narodil. Svět, o kterém si někdy říkáme, copak to nemůže být jinak? Co to je za svět, ve kterém Boží Syn jen tak tak prozatím unikne smrti, ale šeredně to za něj odskáčou jiní? A nakonec se i ten Boží Syn ocitne přibitý na kříži.

Kde je vlastně v tomto neveselém příběhu nějaké evangelium, nějaká dobrá zpráva? Můžeme ji vidět v jednání toho, kterého často poněkud automaticky vypouštíme z mysli, když se díváme na neřešitelné problémy současného světa? Můžeme zde vidět nějakou naději v tom, jak jedná Hospodin? Jak zde vlastně Hospodin jedná?

Čtyřikrát čteme, že někomu dává pokyn ve snu. Jednou mudrcům a potom třikrát Josefovi. Bůh tedy jedná, není nečinný, nepřihlíží jen tak k tomu, co se na světě děje. Vysílá určité impulzy. Ale jeho podněty jsou prchavé jako sen, který můžeme ignorovat. Když se nám něco zdá, tak to ráno můžeme hodit za hlavu a nebrat to vážně. Můžeme si říct, byl to jen sen.

To, že Bůh jedná skrze pokyny ve snu, mně připadá příznačné pro nenápadný způsob Božího jednání na tomto světě. Sen je jako ten tichý a jemný hlas, který člověka k něčemu nabádá, hlas, kterému se lze tak snadno vzepřít a ignorovat ho. A dělat si to po svém. Sáhnout po jistých prostředcích síly, moci a násilí. Co je proti Herodovým vojákům nějaký sen?

A přece nám evangelista Matouš dává zahlédnout to, že celkový vývoj událostí v posledku neleží v rukou krále Heroda, nebo jakéhokoliv jiného pozemského vládce. Rozlícený Herodes sice nechá povraždit chlapečky v Betlémě. To nelze oddiskutovat. Ale tam, kde je vnějšně vidět jen tato hrůzná událost, všímá si Matouš zároveň náznaků Božího vysvoboditelského díla. Všímá si toho, jak se podobají okolnosti Ježíšova raného dětství s okolnostmi raného dětství Mojžíšova, který se později stane významným vysvoboditelem Božího lidu.

I Mojžíšovi ukládal tehdejší vládce, egyptský faraon, o život, když nechal vraždit všechny izraelské chlapečky. Nechal je házet do Nilu. A jen Mojžíš se zázračně zachránil. A když pak dospěl, sám se stal zachráncem.

Z prvního století našeho letopočtu se nám dochoval spis, vzniklý ve farizejských nebo zélotských kruzích, nevíme to přesně, který se nazývá Nanebevzetí Mojžíšovo. A v tomto spise se o králi Herodovi říká: „Nastoupí král prchlivý, který nebude z kněžského rodu… pozabíjí staré i mladé a neušetří nikoho… a bude o nich rozhodovat tak, jak činili Egypťané, po třicet čtyři let.“ (6,2-6). Doba 34 let odpovídá délce Herodova kralování, proto se můžeme domnívat, že se zde jedná o narážku na Herodovo vraždění betlémských dětí. Při zabíjení „mladých“ by se mohlo sice zprvu myslet na tři vlastní syny, které dal Herodes usmrtit. Na to se však nehodí následující zmínka o tom, že to dělal tak, jako Egypťané. Egypťané neusmrcovali své vlastní syny, nýbrž malé hebrejské chlapce.

Tedy podobnosti mezi jednáním Heroda a egyptského faraona si nevšiml jen evangelista Matouš, ale i neznámý židovský autor tohoto spisu. Ovšem pro Matouše a tedy i pro nás má tato hrůzná událost zároveň nadějný rozměr v tom, že Ježíšův příběh se kryje s příběhem Mojžíšovým. Tedy, že Ježíš je novým Mojžíšem, v něm se narodil nový zachránce Božího lidu. Zachránce, který až jednou dospěje, tak také vykoná pro Boží lid veliké dílo. Ale musíme si ještě počkat. Musíme vydržet, že to ještě nějakou dobu potrvá, než vyroste a ukáže se, kým toto ohrožené a zachráněné dítě bude. Ale už je tady, už se narodil a přežil první pokus o likvidaci. V jeho narození a záchraně je už přítomné Boží jednání v tomto světě. V tom bezbranném dítěti a v těch pokynech skrze sny. V pokynech, které vezmou věrní Boží služebníci vážně.

Tento drsný příběh nám zároveň ukazuje, do jakého světa Ježíš přichází. Ukazuje, že tento svět opravdu potřebuje Spasitele, opravdu potřebuje vykoupení. Podle evangelisty Lukáše se Ježíš narodí ve chlívě, není pro něj na tomto světě nějaké normální místo. Podle evangelisty Matouše se Ježíš narodí ve světě, ve kterém mu půjde hned od narození někdo po krku.

Ježíš se nenarodil do nějaké pohádkové krajiny, ale do drsné reality tohoto světa. A jeho Otec, Hospodin, v tomto světě jedná skrze pokyny prchavé jako sen, které dává svým služebníkům. Ale přesto nakonec, jak jsme četli v Knize Janova Zjevení, beránek, to bezbranné obětní zvíře, zvítězí nad dravými šelmami a mocí králů. A s ním i ti, kteří mu důvěřují. A zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu. Amen.