Mt 16,21–24 (3. postní)

Mt 16,21–24

Milí bratři a milé sestry,

čtený evangelijní oddíl ukazuje apoštola Petra v zajímavé souvislosti, která nás upozorňuje na rozdílnost lidských a Božích představ. Apoštol Petr v předchozím oddílu (v. 13–20) vyznává, že Ježíš je mesiáš. Říká Ježíšovi: „Ty jsi mesiáš, syn Boha živého.“ (v. 16). A Ježíš na to Petrovi říká, že toto jeho vyznání nevychází z lidského pochopení věcí, ale je mu zjeveno Bohem. Petr porozuměl tomu, kým Ježíš je, díky Božímu vnuknutí. Ale hned v zápětí se ukáže, že Petr si to Ježíšovo mesiášství vyložil jaksi po svém a patrně na základě soudobých židovských představ o mesiáši odmítá to, že by měl Ježíš jako mesiáš v Jeruzalémě trpět a dokonce být zabit. To znamená, že Petr má představu politického mesiáše, tedy mesiáše jako úspěšného politického vůdce. Jako lídra, který sjednotí a politicky osamostatní židovský národ. Vymaní jej z područí Římanů a stane se králem svého národa.

Pro učedníky mohla být velmi lákavá představa toho, že jsou součástí úzkého kruhu spolupracovníků budoucího židovského krále. Možná už se viděli jako ministři v jeho budoucí vládě. No a Ježíš jim tuto vizi zkazí, když řekne, že v Jeruzalémě bude mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků (nejsou tady zmíněni farizeové) a dokonce, že bude zabit. „Chraň Bůh!“, říká mu na to Petr. „To se ti nemůže stát.“ Za Petrovými slovy je v posledku stejná snaha, jako byla za slovy pokušitele, který se během pokušení na poušti snažil Ježíše odvrátit od Bohem stanovené cesty.

Proto také Ježíš Petrovi říká: „Z cesty, satane, za mě!“ Je to velmi tvrdé odmítnutí, ale není to vyhazov. Ježíš Petrovi neříká: „Vypadni! Pryč ode mě!“ Říká mu: „Zařaď se za mě!“ A to je výzva k následování. Je to výzva k tomu, aby Petr podřídil svoje smýšlení Božímu smýšlení. Myslím, že křesťané potřebují znovu a znovu slyšet, že Ježíšova cesta v žádné generaci neznamená cestu pozemské moci a slávy, ale že je to vždycky cesta ponížení a kříže. I dnes si berou křesťané, obrazně řečeno, Ježíše stranou a říkají mu podobně jako kdysi Petr: „Chraň Bůh, Pane, to se nesmí stát!“ A proto je celá tato scéna pro nás stále velmi aktuální. Křesťané často přemýšlí o tom, jak by se církev mohla prosadit v tomto světě tím, že na sebe nabalí moc a slávu a bude tak přitažlivá a populární a vlivná. Bude ovlivňovat politiku a ekonomiku… Ale to není Ježíšova cesta.

Pro nás je přirozené takto uvažovat. Hledat strategie sebe-prosazení, strategie úspěchu a prosperity. Je pro nás těžko pochopitelné nebo možná i zcela nepochopitelné, že Boží logika je jiná. Opozici zde tvoří myšlení, které je z člověka a myšlení, které je z Boha. Proto je následně představena cesta následování Ježíše v celé své radikalitě. Ježíš říká: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (v. 24). Nemám často odvahu kázat o těchto věcech, ale myslím, že postní doba je vhodná k tomu, abychom slyšeli to, co zde Ježíš říká nejenom Petrovi, ale všem svým učedníkům. Jsou to slova o „sebezapření“ nebo jinak přeloženo „sebe-zřeknutí“.

Zapřít sám sebe znamená, že člověk přestává usilovat o své sebe-prosazování. Jedná se o boj s vlastním egoismem, s potřebou vlastní důležitosti a nadřazenosti. Je to boj s chorobou, kterou křesťanská tradice pojmenovala latinským slovem filautia – a chápala ji jako bezbřehé bažení, jdoucí za svým uspokojením nehledě na cenu, kterou to stojí. Výlučné zahledění se do sebe a usilování o naplnění vlastních zájmů vede člověka k tomu, že vnímá své vlastní já jako rozhodující měřítko všech hodnot a veškerého smyslu.

Ten, kdo přemůže tento smrtonosný egoismus, přestává všechno nahlížet přes optiku svých osobních zájmů a stává se svobodným k životu s druhými, a tak se v něm rodí myšlenky, slova a skutky, které směřují k prospěchu bratrského společenství. Pak je také člověk schopen brát na sebe svůj vlastní kříž. Neobviňovat ze svého kříže druhé lidi a zříkat se sebe-ospravedlňování. Nesením kříže dokládáme, že v každodenním životě nás nikdo a nic neodvrátí od života podle evangelia, že je možné dokonce proměňovat ponížení a nespravedlivé odsouzení v příležitost k milování nepřátel.

V tomto způsobu života nás Ježíš Kristus předešel a my, pokud ho chceme následovat, jsme povoláni k těmto postojům a k tomuto jednání.

Sebezapření tedy neznamená jen nějakou askezi, ale na příkladu Petrově znamená, že kdo chce jít za Ježíšem, nemá si určovat podle sebe, kudy by měl Ježíš jít, jak by měl jednat a co by měl dělat. Následovat Ježíše znamená podřídit svoje představy Ježíšovi a ne Ježíše svým představám.

„Sebezapření“ se může jevit jako protiklad k „seberealizaci“, „sebe-potvrzení“, k výlučnému uskutečňování svých záměrů a cílů. Ale především je to opak svévole, kdy se člověk řídí výhradně podle své vůle a Boží vůli ignoruje.

Člověk asi přirozeně tíhne k tomu, aby se staral o svůj prospěch, budoval si kariéru, budoval si pozici, ze které by si mohl plnit všechny své záměry a očekávání, své představy a dokázat druhým, že je důležitý, úspěšný, vlivný, že něco dokáže. Otázkou je, kde je hranice mezi zdravým a nezdravým sebe-prosazováním, mezi sebe-realizací a egoismem. Ježíšova slova nás nutí, abychom o tom přemýšleli a nechávali se inspirovat jeho cestou ve svých postojích a pohledech.

Ovšem, když mluvíme o sebezapření, je potřeba si položit ještě jednu otázku. Má sebezapření jakéhokoliv druhu vůbec smysl, není-li od základu motivováno láskou? Tady bych chtěl zdůraznit to, co říká apoštol Pavel: „Kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1Kor 13,3). Domnívám se, že ani krajní sebezapření, které tady Pavel vyjadřuje vydáním sebe samého k upálení – a asi tady nemůžeme nevzpomenout na Jana Husa nebo na Jana Palacha a další mučedníky – i takto radikálně pojaté sebezapření může přinášet dobré plody jenom tehdy, pokud je motivované láskou. Láskou k pravdě, láskou ke svobodě, láskou k Bohu, láskou k lidem.

Pro nejtěžší úkoly potřebujeme mít nejsilnější motivaci a tou je právě láska. Autor listu Efezským píše: „Žijte v lásce, tak jako Kristus miloval nás a sám sebe dal za nás jako dar a oběť…“ (Ef 5,2). Kristus šel cestou kříže, cestou sebezapření z lásky – miloval nás, a proto sám sebe dal jako dar a oběť. V sebezapření dáváme sami sebe. Ježíš nás k tomu nenutí. Říká: „Kdo chce jít za mnou…“ To je pozvání. Je to pozvání na náročnou cestu, ale věřím, že má smysl po ní jít.

Pane, prosíme, dávej nám k následování tvé cesty odvahu, vytrvalost, lásku i důvěru v to, že tato cesta má hluboký smysl a dobrý cíl. Amen.