Mt 16,13-21

Milí bratři a sestry,

Ježíš se jednou zeptá svých učedníků: „Co o mně lidé říkají?“ A sám v této otázce nabízí určitý pohled na sebe. Ptá se totiž, když mluví o sobě: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Nabízí v této otázce, že je „Syn člověka“. Ale „syn člověka“ to je trochu dvojznačné. „Syn člověka“ to může znamenat prostě „člověk jako jedinec“. Možná v Ježíšově případě „opravdový člověk“, „člověk jakéhosi přeje mít Bůh“. A tím Ježíš určitě je. Přišel nám zjevit nejen to, jaký je Bůh, ale taky to, jaký má být člověk. Jak má člověk jednat, jak se má s důvěrou vztahovat k Bohu jako svému Otci, v čem spočívá nepokroucené lidství.

Ale označení „Syn člověka“ s tím velkým „S“ na začátku, zároveň ukazuje ke konkrétní postavě, která je popsána v knize Daniel (7,13), jak jsme o ní četli v prvním čtení. Syn člověka v knize Daniel přichází s nebeskými oblaky a je mu na Božím soudu dána vladařská moc, která je věčná a nepomine. Pro učedníky je zprvu nepředstavitelné, že by touto legendární postavou, která vystupuje v knize Daniel na nebeském soudu, byl Ježíš. Ten Ježíš, kterého mají mezi sebou. Ten, který s nimi chodí každý den z místa na místo a který s nimi jí u jednoho stolu.

Ježíš, když o sobě říká, že je Synem člověka, tak si připravuje cestu k tomu, aby učedníci později správně porozuměli tomu, kým je. Aby jim to došlo a řekli si, aha, vždyť on o tom mluvil. Syn člověka v knize Daniel i v Novém zákoně vystupuje na Božím soudu a představuje tam jednu stranu sporu. Tu, které dá nakonec Bůh za pravdu, tu, ke které se Bůh přizná a svěří jí trvalou vládu. To je třeba si uvědomit, když čteme předpovědi o Ježíšově utrpení. Říkáme těmto výrokům sice předpovědi o utrpení, ale jsou to zároveň předpovědi o Soudu. Soudu, který syn člověka podstoupí a v první instanci prohraje. Bude odsouzen, bude mnoho trpět, bude ponižován a dokonce zabit.

V této souvislosti je zajímavé, že někteří lidé považují Ježíše za proroka Jeremiáše. Je snad Jeremiáš nějakým typickým představitelem proroků? V židovské tradici jsou jiní velcí proroci, mně by nejdřív napadl Izajáš. Ale Jeremiáš, to je především trpící prorok. Jeremiáš je typickým představitelem proroka, který naplňuje Boží vůli, ale čelí velké nelibosti svých protivníků. V modlitebně máme obraz plačícího Jeremiáše, který byl hozen do cisterny a topil se tam v bahně (Jr 38,6). Tuto jeho situaci odráží také některé žalmové modlitby: „Vysvoboď mě z bahna, ať se neutopím! Kéž jsem vysvobozen z rukou těch, kteří mě nenávidí…“ (Ž 69,15; srov. 40,3)

V tomto se Ježíš nejvíce podobá proroku Jeremiášovi. Ježíš jde do Jeruzaléma, aby podstoupil soud, ve kterém on sám není soudcem, ale souzeným, podobně jako Syn člověka v knize Daniel. Ale Ježíš je nejdřív odsouzen, odvolává se však k Božímu soudu, když říká svým soudcům: „… uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými.“ (Mt 26,64). A na tomto Božím soudu se role obrací a ze soudců se stávají souzení a tady Syn člověka vyhraje a je mu svěřeno věčné království. To je soud na konci dějin.

Takže Ježíš, když o sobě mluví jako o Synu člověka, nabízí, aby ho jeho učedníci viděli v souvislosti Božího soudu. Ježíš ponechává bez komentáře to, jak ho vidí lidé, a ptá se přímo učedníků: „A co vy?“ „Za koho mě pokládáte vy?“. To je otázka, kterou můžeme vztáhnout i na sebe: „Za koho pokládáme Ježíše?“ „Kým pro nás Ježíš je?“ Odpověď na tuto otázku je velice důležitá. Také pro nás může být Ježíš „jedním z proroků“. Někým podobným jako byl Jeremiáš nebo Eliáš. Zajímavá postava z dávné minulosti, o kterou se můžeme, ale taky nemusíme příliš zajímat.

V evangeliích máme zachyceno, jak Ježíšovi odpověděl učedník Petr: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“. To zní velmi dobře. Petr je tímto vyzním na správné cestě k porozumění tomu, kým Ježíš je. Ale pozor. Hned v zápětí se ukazuje, že to tak snadné není. Tomuto vyznání lze správně porozumět jen v souvislosti s ohlášením Ježíšova odsouzení, utrpení, smrti a vzkříšení. Protože když toto Petr odmítá a chce od této cesty Ježíše odvrátit, tak je Ježíšem označen za satana. Za pokušitele, který Ježíše svádí k tomu, aby nešel náročnou cestou utrpení, ale pohodlnou cesty moci a slávy. A následovat Ježíše po takovéto cestě je pochopitelně velmi snadné a lákavé. Žít na výsluní Ježíšova úspěchu, mít prospěch z toho, že je mesiášem, tedy Bohem pomazaným králem, který jde do Jeruzaléma, aby se tam ujal vlády. To je přitažlivé.

Ovšem Ježíš Petrovi řekne: „Jdi za mnou!“ Tedy ne „jdi pryč“, jak bychom tomu mohli podle ekumenického překladu rozumět. Ale spíš „zařaď se za mě“, „následuj mě“, „jdi stejným směrem jako já“. Je to vlastně pozvání k následování. Že tomu máme takto rozumět, ukazuje další verš: Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mt 16,24).

Proto Ježíš učedníkům přikázal, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. Protože lidé by to špatně pochopili, rozuměli by tomuto titulu stejně jako Petr a trpící Ježíš by se pro ně stal nepřijatelným. I nás musí Ježíš znovu a znovu učit, podobně jako tehdy Petra, že jeho cesta neznamená cestu pozemské moci a slávy, ale cestu odsouzení, cestu kříže. Právě tady se totiž ukazuje, že lidské myšlení není v souladu s Božím. Že my myslíme přirozeně na svůj prospěch, že nám jde o moc. Chceme mít moc, chceme vládnout, chceme následovat někoho, kdo je úspěšný, kdo umí prosadit svou vůli. Myslím, že je to přirozené a sám na tom nejsem jinak.

Proto se potřebuju učit, že Ježíš je Syn člověka. Že jde cestou přijetí lidské bídy, křehkosti, nespravedlnosti, která na člověka dopadá, ponížení, kterému je někdy každý člověk vystaven a nakonec i smrti. Syn člověka je zároveň nebeská bytost, která na konci dějin, na Božím soudě, dostane věčné království. A zároveň je to člověk, který není ušetřen ničeho z lidské bídy. Nevyhýbá se jí, naopak přijímá ji a neuhýbá ranám. A schytá to naplno:

„Pilát dal Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: Buď pozdraven, králi židovský! Přitom ho bili do obličeje. Pilát znovu vyšel a řekl Židům: Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu. Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: Hle, člověk!“ (J 19,1-5). Tohle je člověk. Tohle je Syn člověka.

Za koho lidé pokládají Syna člověka? … A za koho mě pokládáte vy?