Mt 11,2-6

Milí bratři a sestry,

adventní doba nás staví před podobnou otázku vůči Ježíšovi, kterou mu ve čteném oddíle položil Jan Křtitel: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat někoho jiného?“. Je Ježíš ten, který naplňuje naděje těch, kdo očekávají Boží příchod? Boží zásah. Boží průlom do dění na nespravedlivém světě, na světě, který je pod mocí hříchu.

Jan se takto ptá, protože je zklamán. Zklamán Ježíšem. Jan byl mužem Slova. Celý svůj život trávil studiem Písma v ústraní. Denně meditoval nad zákonem, nad proroky a žalmy. Hladina mesiášského očekávání byla tehdy vysoká, podobně jako třeba u nás v době husitství. S mesiášem přichází Boží království a náprava všech věcí bude zřejmá. Hospodin přichází nově a přináší skutečný život, který zasahuje člověka zcela hmatatelně. Všeobecné očekávání tehdy spočívalo především v tom, že mesiáš udělá něco s okupací země Římany. Ve čteném textu proroka Izajáše nacházíme několik důležitých motivů: proměna pouště v sad, zjevení Hospodinovi slávy, odplata spravedlivým i bezbožným.

Ale příchodem Ježíše z Nazaretu nedošlo k žádnému viditelnému zlomu, k ničemu celospolečensky mimořádnému. Zlom očekával i Jan Křtitel - ten však sedí ve vězení krále Heroda, který dál svévolně vládne! Jistě si musel říkat, proč je stále ještě ve vězení, proč ho Ježíš neosvobodil. Vždyť přece Izajáš prorokoval, že mesiáš, až přijde, osvobodí zajaté. Neměl by být Jan prvním, koho by měl osvobodit? Když Ježíš veřejně vystoupil a Jan v něm poznal mesiáše, očekával, že uvidí, jak přikládá sekeru ke kořeni veškeré špatnosti, jak strhává každou povýšenost, která se nepokoří před Bohem. Očekával, že uvidí, jak hříšní hynou jako plevy, podťati a páleni v neuhasitelném ohni.

Místo toho je ve vězení a za nedlouho bude popraven. Za koho má Ježíše pokládat? Je skutečně Ježíš tím, jehož příchod sám zvěstoval? Kde se projevuje jeho moc a síla, která má převahu nad zlem? Kde Ježíš jedná jako soudce, který jasně odděluje pšenici od plev a který lidem přiděluje zcela odlišný osud? Kdo je tedy Ježíš? Je posledním a konečným Božím vyslancem, skrze něhož přichází Boží spása a Boží soud? Neměl by v tomto případě pak mluvit a jednat energičtěji a jednoznačněji? Nepřijde přece jenom ještě někdo jiný, kdo lépe odpovídá předpovědím, nadějím a očekáváním? Ze své osobní situace a ze svých znalostí o Ježíšově činnosti formuluje Jan Křtitel rozhodující otázku, která byla od té doby nesčetněkrát na Ježíšovu adresu položena: Kdo jsi? Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?

Je Ježíš mesiáš? To je otázka, se kterou zápasili lidé ve všech dobách, i věřící lidé. Jan Křtitel byl člověk plně odevzdaný Bohu. Celou dobu předtím o Ježíši mluvil, ukazoval k němu, ale když byl ve vězení a šlo mu o život, pochyboval, jestli ten, o kterém celou dobu předtím svědčil, je opravdu mesiáš. I ten člověk, který je Ježíši nejoddanější, se může ocitnout v krizi víry.

Jan je Ježíšovým jednáním zklamán nebo přinejmenším znejistěn. Ježíš nenaplňuje jeho očekávání. Na jeho otázku Ježíš reaguje tak, že k němu posílá učedníky, aby mu vzkázali, co se kolem Ježíše děje: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. Víra Jana Křtitele je ve svém zápase s pochybnostmi, stejně jako naše víra, odkázána na zvěstování poslů, kteří to viděli a slyšeli. My jsme v situaci Jana Křtitele, máme také svědectví očitých účastníků toho, co se kolem Ježíše dělo, co Ježíš konal, ale sami si můžeme připadat jako ve vězení neblahých okolností. Proč taky nás Ježíš nevysvobodí. Proč taky nám zázračně nepomůže svojí mesiášskou mocí? Proč je Jan nakonec ve vězení popraven? Věřil stále, že mesiáš už přišel, když pokládal hlavu na špalek?

Bratři a sestry, blíží se vánoce, doba kdy si připomínáme známou scénu z jednoho Betlémského chlíva. Dítě chudých rodičů leží zavinuté v nějaké onuci ve žlabu pro dobytek. Nebyli pastýři a mudrci od východu zklamaní, když je uviděli. Na tom dítěti nebylo nic mimořádného, snad jen ta mimořádná bída. Pominu teď to, že narození zdravého dítěte je vždycky velká milost a zázrak, ale takových dětí se přece rodí spousta. Co je na něm zvláštní? Tohle že je mesiáš, spasitel, Pán? To je ten, na kterého celý národ už po staletí čeká?

Ježíš nemohl zaujmout jaksi navenek. Zval do Božího království jinak, než Jan Křtitel. Nechtěl, aby z něj lidi měli strach, ale aby toužili po Bohu. Aby vnímali Boží blízkost a měli z ní radost - a aby se z té touhy a z té radosti chtěli změnit. Protože do království lásky bude moct vejít jen to, co se lásce nepříčí.

Na otázku, zda je Ježíš mesiáš, si musí každý odpovědět vždycky znovu a vždycky osobně. I nám odpověď komplikují různé věci. Jak se vyrovnat s rozkolem v křesťanství, komplikovanou a dnešnímu člověku těžko srozumitelnou teologií, dvěma světovými válkami a mlčením Boha v Osvětimi či v komunistických lágrech? Příchodem Ježíše z Nazaretu skutečně k žádnému velkému, objektivnímu zlomu nedošlo. A přece podle prorokova slova Boží blízkost způsobí, že suchá poušť se promění v úrodnou rovinu, krásnou jako rozkvetlá planina Šáronu či zelenající se Libanon okrášlený mohutnými cedry. To jsou obrazy proměny člověka, ke kterému se přiblížil Bůh.

Kde je vidět tato ohlašovaná nádhera? Kde se uskutečňuje tato proměna? Učedníci něco z toho zahlédli, možná zakusili sami na sobě. Svědčí o tom Janovi ve vězení i nám, ale lze se s tím spokojit? A Ježíš jakoby s tím počítá a proto končí jeho odpověď Janovi větou: „Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ Blaze tomu, kdo přijme Ježíše i přes to, že nenaplnil jeho představy, jeho touhy, jeho očekávání. Nebeské království se zatím neprojevilo překonáním lidských mocností, které se mu staví na odpor. A vyznat, že Ježíš je mesiáš znamená spojit svůj život a všechnu svou naději s mužem, jehož mlýny politické a náboženské moci semlely ve věku třiatřiceti let.

Ježíš skutečně nenaplnil dávná zaslíbení. Život v jeho stopách nepřináší na tomto světě výhody. Není zárukou, že všechno posléze dobře dopadne - se mnou, s církví, s naší civilizací, s lidstvem vůbec. Přijmout v Ježíši z Nazareta mesiáše, tedy bytostně se na něj spolehnout, to je výsostné rozhodnutí víry. Ježíšovo jednání nenutí a nenaléhá silou, nýbrž nechává prostor k přijetí nebo k odmítnutí, k víře i k nevěře.

Rozhodnutí víry je odvážné, ba riskantní a přesto je to rozhodnutí, které do šera kolem nás i v nás vnáší světlo. Světlo naděje a nového života. Petr na Ježíšův dotaz, zda i jeho učedníci od něho chtějí odejít - když tak mnozí učinili, odpovídá: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Ke komu bychom šli - respektive: koho jiného bychom čekali a koho jiného vyhlíželi? V kom bychom složili svou naději? Ty máš slova věčného života.

Vyznáváme Ti, Pane, že bychom Tě rádi viděli jinak, než jaký opravdu jsi, a že si i druhé lidi často chceme předělat ke svému obrazu, aby dělali to, co chceme my. Vyznáváme, že kvůli zahleděnosti do našich zájmů se nám Tvé království ztrácí z očí, a my nepoznáváme znamení jeho přítomnosti. Prosíme, otevírej oči, které tě nevidí jako mesiáše a Pána. Amen.