Mk 9,9–13

Milí bratři a sestry, příští týden začíná postní doba, doba přípravy na důležitý křesťanský svátek, kterým jsou Velikonoce. Čtení z evangelia pro začátek postní doby, které jsme slyšeli v úvodu, navozuje nebo předjímá velikonoční témata, kterými jsou Ježíšovo utrpení a zmrtvýchvstání. K těmto tématům se během postní doby blížíme podobně, jako se Ježíš od hory proměnění blíží k Jeruzalému, kde se to všechno odehraje.

Na čteném oddílu je důležité to, že se v něm sláva a utrpení vzájemně prostupují. Ježíš sestoupil s tzv. „hory proměnění“ spolu se třemi svými učedníky. Tito učedníci – Petr, Jakub a Jan – prožili s Ježíšem na hoře něco mimořádného. Viděli Mojžíše a Elijáše, jak s Ježíšem rozmlouvají a Ježíš měl při tom zářivě bílý šat. Zjevil se ve své nadpřirozené slávě, byl zahalen oblakem Boží přítomnosti a prohlášen za Božího syna. To předcházelo rozhovoru, který se rozvinul, když pak Ježíš s učedníky sestupovali z hory a Ježíš jim řekl, aby o tom, co viděli, zatím nikomu neříkali, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.

To je první velikonoční téma, kolem kterého se rozvine hovor učedníků: zmrtvýchvstání. „Společně rozbírali, co to znamená vstát z mrtvých.“ To je otázka, která snadno může napadnout i nás. Co to vlastně znamená vstát z mrtvých? Píše se o něm na mnoha místech Bible. Přesto sama událost zmrtvýchvstání zůstává jakoby nepostižitelná. Žádné ze čtyř evangelií Ježíšovo zmrtvýchvstání nepopisuje. Odehrálo se beze svědků v naprosté skrytosti zapečetěného hrobu, střeženého římskými vojáky. Nevíme, kdy přesně nastalo, stráž možná nějakou dobu hlídala již jen prázdný hrob.

Zmrtvýchvstání je při Ježíšově proměnění na hoře předjímáno jeho zářivě bílím šatem: „Byl zářivě bílý, jak by ho žádný bělič na zemi nedovedl vybílit.“ V knize Zjevení podobně září celá Ježíšova postava (1,14). Je to záře Boží slávy, do které Ježíš po svém zmrtvýchvstání trvale vstoupí. Tato záře je zároveň výrazem dokonalé čistoty, po které touží již král David, když v Ž 51 píše: „Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh.“ (v. 9). „Bělejší nad sníh“ – to je výraz dokonalého očištění, zbavení všech hříchů, odstranění všeho, co nás od Boha odděluje. To nastane plně při zmrtvýchvstání, ale na té Davidově modlitbě vidíme, že každý návrat k Bohu v pokání je jakýmsi povstáním ze smrti hříchu a vstupem do čistoty Boží svatosti.

Vstát z mrtvých znamená vrátit se k Bohu a prožít u něj odpuštění a očištění. Krásně to Ježíš ilustruje návratem marnotratného syna: „Syn řekl otci: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho… protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije.“ (L 15,21–24). V daleké cizí zemi skončí syn ve špíně, u prasat, je mrtev a jeho návrat k otci je vlastně zmrtvýchvstáním a očištěním. Ježíšův zářivě bílý šat na hoře proměnění znázorňuje jeho budoucnost, ale i naši budoucnost – zmrtvýchvstání jako návrat do Otcovy slávy.

Ovšem podle tradice zákoníků má zmrtvýchvstání nejdřív předcházet příchod Elijáše. Učedníci tuto tradici znají a tak se na to Ježíše zeptají. Tato tradice se opírá o závěrečné verše z knihy proroka Malachiáše: „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ (Mal 3,23–24). Vzkříšení bylo mezi zákoníky chápáno jako všeobecná událost na konci věků, kdy Hospodin přijde soudit zemi. A Elijáš má na tuto událost připravit Boží lid právě tím, že obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům. Mimochodem je pozoruhodné, že právě toto nastane v tom Ježíšově podobenství o „marnotratném synu“. Srdce syna se obrací k jeho otci, což je obrazem návratu hříšníka k Bohu a tím i jeho zmrtvýchvstání.

Otázka učedníků, proč zákoníci říkají, že nejdřív musí přijít Elijáš, tedy pramení z dobové představy o všeobecném zmrtvýchvstání na konci věků, a proto učedníci nechápou, jak může být Ježíš vzkříšen jako jednotlivec a to ještě před koncem věků, před posledním soudem a příchodem Elijáše. Podle jejich scénáře nejdřív přijde Elijáš a potom teprve nastane vzkříšení z mrtvých a poslední soud.

Ježíš na to říká, že Elijáš již přišel. A myslí tím patrně na Jana Křtitele. Spojení Elijáše s Janem Křtitelem může vycházet z podobnosti mezi Eliášovým odporem vůči královně Jezábel a Janovým odporem vůči královně Herodiadě. Oba proroci byli pronásledováni královnou svého vlastního lidu, která jim usilovala o život, a Jan Křtitel byl na její popud nakonec skutečně popraven.

Proto Ježíš říká: „Elijáš již přišel a učinili mu, co se jim líbilo.“ Úděl Jana Křtitele předznamenává úděl Ježíše, Syna člověka. A to je ten druhý velikonoční motiv, motiv utrpení. Ten první motiv zmrtvýchvstání rozvíjí ve svých úvahách učedníci, ale Ježíš je upozorňuje na utrpení a opovržení: „Jak to však, že je psáno o Synu člověka, že má mnoho vytrpět a být v opovržení?“ To je Ježíšova otázka, kterou klade svým učedníkům. Vždyť i Elijáš, když přišel splnit svůj úkol a připravit Boží lid na příchod Božího království, tak byl odstraněn, umlčen, zlikvidován. A co teprve Syn člověka? On snad může dopadnout jinak?

Ježíšovi učedníci se zajímají o zmrtvýchvstání, o vstup do Boží slávy, ale Ježíš je upozorňuje na to, že cesta tam vede přes utrpení. Ježíš připomíná, že je to napsáno, tedy předpovězeno, právě o někom, kdo je nazván Synem člověka. Syn člověka je přitom někdo, kdo podle Danielovy vize „přichází s nebeskými oblaky“ a „byla mu dána vladařská moc, sláva a království…“ (Da 7,13n). Je to tedy postava vítězná, oslavená, je to někdo, kdo vystupuje v Boží moci a slávě. Ano, ale předchází tomu jeho utrpení, ponížení, opovržení, řečeno s žalmistou „cesta údolím stínu smrti“.

Daniel to vyjadřuje protivenstvím, které povstane proti svatým Nejvyššího, tedy proti lidem, kteří patří Bohu, a to je Syn člověka na prvním místě: „Povstane jiný král, ten se bude od předchozích lišit… Bude mluvit proti Nejvyššímu a bude hubit svaté Nejvyššího.“ (Da 7,24.25). Povstane mocný král, který se Bohu rouhá a boží lid pronásleduje a hubí. „Avšak zasedne soud a vladařskou moc mu odejmou, a bude úplně vyhlazen a zahuben. Království, vladařská moc a velikost všech království pod celým nebem budou dány lidu svatých Nejvyššího. Jeho království bude království věčné a všechny vladařské moci ho budu uctívat a poslouchat.“ (Da 7,26–27).

Ježíš chce po svých učednících, tedy i po nás, abychom domysleli, že cesta ke zmrtvýchvstání a přijetí do Boží věčné slávy, vede přes utrpení a smrt. Tak je to psáno v 7. kap. Daniela o Synu člověka, což je na prvním místě Ježíš, ale potom také každý člověk, který patří Bohu, který patří k tomu lidu svatých Nejvyššího. Myslím, že je to pro nás nadějné v tom, že utrpení a smrt se nikomu z lidí nevyhýbá. Ale křesťan je může přijmout jako něco, co ho spojuje se Synem člověka, kterému je dáno věčné království. Ježíš nebyl žádný asketa a utrpení nevyhledával, naopak se modlil: „Otče, odejmi ode mne tento kalich“. Pak ale říká: „Ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“ (Mk 14,36).

Elijáš již přišel a učinili mu, co se jim líbilo a podobně také Synu člověka a mnohým, kteří patří k lidu svatých Nejvyššího. Ale takto to potrvá jen do času, s Danielem řečeno „do času a časů a poloviny času“. A potom nastane království, které bude věčné. Apoštol Petr píše: „Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen.“ (1Pt 5,8–11).