Mk 9,2-10 (2. postní)

Mk 9,2-10

Milí bratři a sestry,

text z Markova evangelia, který je stanovený pro druhou neděli v postní době, vyúsťuje do otázky Ježíšových učedníků: Co to znamená „vstát z mrtvých“? (v. 10) Touto otázkou se budeme zabývat také v dnešním kázání. Kristus vstal z mrtvých – co to vlastně znamená?

Ježíš se na hoře před očima tří učedníků proměnil, jeho šat byl zářivě bílý, jak by ho žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. Ježíš před zraky Petra, Jakuba a Jana dostává nadpozemský, oslavený, nebeský zjev. Podobný tomu, který bude mít po svém vzkříšení. Jakoby tady na chvíli problesklo něco z budoucnosti, taková předzvěst setkání učedníků se vzkříšeným Pánem. No a Ježíš, když potom společně sestupují z hory, tak říká těmto třem učedníkům, aby o tom, co viděli, nikomu nevypravovali, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. To slovo o zmrtvýchvstání je doslova „chytilo“ a začali přemýšlet o tom, co to vlastně znamená vstát z mrtvých. V té době byly v židovském národě rozšířené určité představy o vzkříšení, které patrně tito učedníci znali a teď si je propojují s tím, co viděli a slyšeli od Ježíše.

Co to znamená „vstát z mrtvých“? Patrně nejstarší novozákonní text, který obsahuje vyznání o vzkříšení, pochází od apoštola Pavla, jeho dopisy jsou starší než evangelia, a máme ho v 1. listě do Korintu v 15. kapitole, kde je zachycené toto vyznaní: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy… Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písem…“ (1Kor 15,1–4).

Tato slova jsou shrnutím evangelia. Je to evangelium, tedy dobrá zpráva, kterou Pavel přijal od apoštolů, kterým se Pán po svém vzkříšení ukázal. Kristus byl vzkříšen Bohem a dal se vidět apoštolům, kteří se tak stali svědky toho, že Kristus byl vzkříšen. Pavel tuto zvěst od apoštolů převzal, setkal se s nimi v Jeruzalémě po té, co se také on sám osobně setkal se vzkříšeným Pánem. I jemu se jako poslednímu vzkříšený Pán ukázal a Pavel jím byl pověřen, aby se také stal jeho svědkem.

Když tedy vyznáváme to, že Ježíš byl vzkříšen, tak tím zároveň vyjadřujeme, že věříme tomuto apoštolskému svědectví, které Pavel převzal, písemně je zachytil a předával dál. Je to pro nás věrohodné, spolehlivé svědectví. Toto svědectví vychází z osobního setkání se vzkříšeným Pánem, což byla pro apoštoly velmi silná zkušenost, která zásadně proměnila jejich životy.

Ježíš nebyl po své smrti oživen, nebyl resuscitován, nevrátil se do předchozího života. Vzkříšením vstoupil do nového rozměru života, který není pokračováním toho předchozího. Proto Ježíš už znovu neumírá. Je to tedy jiné vzkříšení, než jaké prožil např. Lazar. Ježíš vzkřísil Lazara, což znamenalo, že Lazar se vrátil do svého předchozího života, ve kterém nějakou dobu ještě pokračoval a pak zase zemřel.

Ovšem už od makabejské doby, tedy od druhého století před Kristem, se v židovském národě objevuje představa, že Bůh musí na konci dějin vzkřísit spravedlivé mučedníky, aby jim mohl odplatit dobrým. Jinak by nebyla spravedlnost. Vzkříšení je nutné kvůli tomu, že Bůh je spravedlivý. Osobní naděje ve smrti tak byla zároveň spojena s dějinnou nadějí. Bylo očekáváno vzkříšení z mrtvých, které nastane na konci dějin. To znamená, že dějiny mají nějaké vyústění, mají smysl. K něčemu směřují. Vzkříšení umožňuje prosazení konečné Boží spravedlnosti, která se nastane díky tomu, že lidé budou vzkříšeni a přijmou odplatu za to, jak žili.

Takto pojaté vzkříšení je něco zásadně jiného než představa o nesmrtelné lidské duši. Představa, že v okamžiku smrti se od těla oddělí nesmrtelná duše, která žije dál nějakým jiným způsobem, nevyjadřuje to, co je míněno vzkříšením na konci věků. Vzkříšení se týká celého člověka, na vzkříšení má podíl i lidské tělo. Na Ježíšovi vidíme, že je to tělo proměněné, oslavené, ale zároveň je to stále tentýž Ježíš.

Setkání učedníků se vzkříšeným Ježíšem otevřelo naději jdoucí až za smrt, což je zároveň velmi radostné. Evangelista Lukáš, když píše o tomto setkání učedníku se vzkříšeným Pánem, tak o nich říká, že „pro samou radost tomu nemohli uvěřit.“ (L 24,41). Reakcí učedníků na setkání se Vzkříšeným byla jejich spontánní radost. Bůh má od té doby nový přívlastek, nový příznak, je to „Bůh, který vzkřísil Ježíše z mrtvých.“

Od toho je již jen malý krok k vyznání o Bohu, který křísí mrtvé (2Kor 1,9). V Ježíšově případě se odhalilo to, že Bůh je Bohem, který dává lidskému životu smysl i za hranicí smrti. Je to zobecnění zkušenosti setkání se vzkříšeným Ježíšem. Jestliže Bůh vzkřísil Ježíše, pak to otevírá naději, že stejný úděl čeká i ty, kteří jsou s ním vírou spojeni. Také oni mají podíl na tomto Ježíšově vzkříšení, na jeho novém životě. Již nyní můžou žít z moci Ježíšova vzkříšení. Čerpat odtud naději, odvahu, posilu, vytrvalost v dobrém, hluboký smysl toho, že Bůh se přizná ke všemu dobrému tak, jako se vzkříšením přiznal k Ježíšovi.

Kristovo vzkříšení tedy není ojedinělá událost. Na Kristově vzkříšení se odhaluje, že Bůh dává lidskému životu trvalý smysl. Vzkříšení je odhalením tohoto nového rozměru života. Ježíšův případ odhaluje a ukazuje nejhlubší řád života. Je to rozměr života, který překonává smrt, který vzdoruje odcizení, nesmyslnosti a absurditě, která vypadá, že někdy zcela určuje lidský život. Ale v posledku tomu tak není, protože je zde vzkříšení, které je vrcholem dynamického dění, do kterého může lidský život vyústit.

Ježíšovo nové působení zásadně zasáhlo a proměnilo život těch, kteří se s ním po jeho vzkříšení setkali a stali se jeho svědky, i když jim vzkříšený Ježíš nebyl dosažitelný. To setkání s ním bylo zcela určováno Ježíšem, oni si nemohli stanovit kdy a za jakých okolností nastane. Ale důležité bylo jejich rozpoznání, že Bůh v Ježíšově příběhu, který vyvrcholil jeho vzkříšením, odhalil svůj záměr se světem a lidstvem vůbec. Skrze Ježíše Bůh zjevil svou vůli. Celý Ježíšův příběh je odhalením nejhlubší lidské podstaty, je to odhalení skutečného lidství. Na Ježíši Bůh ukazuje měřítko lidskosti včetně odhalení posledního a konečného záměru, který má Bůh s člověkem a to je právě nový život, který už smrti nepodléhá.

Hřích, který se projevuje jako odcizení, jako bezperspektivnost, jako fascinace zlem, jako vyprázdnění a zmarnění lidského života, je překonán tím, že ve vzkříšení se ukáže, že lidský život má díky Bohu dobrou budoucnost. Bůh má možnost rehabilitovat lidský život a to i navzdory smrti. Evangelium o vzkříšení ujišťuje, že Ježíš je klíčovou postavou naděje a orientace v dějinách, skrze kterou můžeme chápat, co má budoucnost před Bohem, co obstojí.

Vzkříšení Ježíše byla jedinečná událost, která ovšem nezůstane ojedinělá. Tato událost otevírá nový pohled na celý svět. Otevírá možnost nového porozumění tomu, co je smyslem a cílem lidského života, života každého z nás i celých lidských dějin. Ukazuje, že nic dobrého z lidského života nebude ztraceno. Je to odhalení jedinečnosti a nesmírné hodnoty lidského života, která je naším očím často zastřena, která ovšem v plnosti vynikne právě při vzkříšení.