Mk 6,1-6; 1. čtení: Ez 2,2-5

Milí přátelé,

v evangelijním čtení jsme slyšeli, že Ježíš se vrací domů. Ježíš před tím putoval po okolí a dělal mocné činy. V předchozím oddíle evangelia můžeme číst, že uzdravil ženu, která dvanáct let trpěla krvácením, a potom dokonce vzkřísil dvanáctiletou dívku. To se stalo někde v sousedních městech a nyní se Ježíš vrací domů, do Nazareta v Galilei, kde vyrůstal. Vrací se mezi své vlastní, mezi lidi, kteří ho znali již od dětství. Přichází se svými učedníky, to znamená, že se domů vrací jako učitel, jako rabín, který už má svoji školu.

A jako správný učitel Ježíš začal učit v Nazaretské synagoze, v místě kde se tehdy konaly bohoslužby a kde také probíhalo náboženské vyučování. A to, co Ježíš říkal, vzbuzovalo u lidí úžas. Mnozí z jeho posluchačů si říkali: „Odkud to vzal? Kde se v něm vzala tahle moudrost? A co ty mocné činy, které mu vnikají pod rukama?“ Ale pak hned přijde jakési zpochybnění, přijdou otázky, které vlastně znamenají odmítnutí toho, co Ježíš dělá a říká: „Copak to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?“

Snad každý křesťan se někdy setkal s lidmi, kteří se jeho víře vysmívali nebo ji zpochybňovali. Důvodem může být ledacos. Dokonce i jenom to, že se známe z práce, ze školy, ze sousedství, z rodiny… To může být důvodem, že si připadáme jaksi příliš známí a obyčejní. Jedno sarkastické přísloví říká: „Odborník je vždycky ten, kdo je z jiného města.“ Jako bychom neuměli docenit blízké lidi, které máme kolem sebe. Evangelijní příběh na dnešní den nám říká, že je čas docenit i ty, kteří stojí docela blízko nás a žijí svou vírou. Možná obyčejně, ale přesto jsou vzácným darem, který nám Bůh dává.

Ježíš byl pro lidi z dnešního příběhu normální soused, kterého vídali každý den a znali ho už od malička. A proto jim připadlo zvláštní, že zrovna on by pro ně měl být duchovní autoritou, někým, koho mají vzít vážně, koho mají poslouchat. Co nám tenhle sousedovic synek bude vykládat?

Ve svém duchovním hledání chceme a očekáváme něco exotického, něco neobvyklého, něco, co má vůni dálek. A Ježíš nám při tom může připadat příliš obyčejný. Vždyť je to ten tesař od vedle, známe jeho rodiče i sourozence, celou jeho rodinu. Může pro nás být duchovní autoritou někdo, koho léta známe? Kde by se zrovna u něho vzala taková moudrost? Těžko se přijímá, že duchovním učitelem je řemeslník, který nám ještě onehdy opravoval střechu nebo vyměňoval trám na baráku. Nebo že je to bratr támhleté a támhletoho.

Známé přísloví říká: Nikdo není doma prorokem. A proto ani Ježíš nemohl doma projevit svou moc. Ježíš nedokázal překonat jejich předsudky, jejich nedůvěru. I tak aspoň některé nemocné uzdravil. A divil se jejich nevěře. Jinde v evangeliích čteme, že Ježíš něco udělá a zástupy se tomu diví, tady však čteme, že Ježíš nakonec nic moc udělat nemohl a divil se tomu, že mu nevěří. Neberou ho vážně.

Tento příběh vypovídá něco o lidských předsudcích, o představách, které máme spojené s duchovní autoritou a na kterých lpíme a nejsme schopni se posunout někam dál. Ježíš se snadno může jevit jako někdo příliš obyčejný, příliš známý, všední. Co na něm je tak zvláštního a zajímavého, abychom ho poslouchali?

A tak Ježíš opět odchází a učí po okolních vesnicích. Evangelista Jan o Ježíšovi říká: „Přišel mezi své, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ Nepřijali jej namnoze kvůli svým představám, které se neshodovaly s tím, jaký Ježíš byl a kvůli předsudkům, které vůči němu měli. Podobně i my můžeme mít svoje představy o tom, jak by k nám měl Bůh promlouvat a koho by si k tomu měl používat. A tyto představy nám můžou bránit v otevřenosti vůči Božímu oslovení. Bůh znovu a znovu hledá cesty a způsoby, jak člověka oslovit, jak nás vést v životě tak, abychom dospěli do života věčného. Posílá kvůli tomu svoje posly, proroky a poslal i svého Syna, Ježíše.

Ale lidé jsou často vůči Božímu oslovení zatvrzelí, jak jsme to slyšeli už v prvním čtení u proroka Ezechiela. Hospodin zde říká Ezechielovi: „Lidský synu, posílám tě k izraelským synům, k těm bouřícím se pronárodům, které se vzbouřily proti mně. Oni i jejich otcové mi byli nevěrni až do tohoto dne. I synové jsou zatvrzelí a mají tvrdé srdce.“ (Ez 2,3-4)

Bůh dal proroku Ezechielovi spatřit svoji slávu. Byla to úchvatná vize, kterou Ezechiel líčí v první kapitole své knihy. A potom slyšel Boží hlas, který jej posílá k zatvrzelým lidem, k jeho vlastnímu národu, k jeho bratrům a sestrám. Hospodin ví, že jej nebudou chtít poslechnout, ale přesto to zkouší.

Zatvrzelost, tvrdost lidu, není jen jakási natvrdlost, není to jen nechápavost, ale je to programová necitlivost, necitelnost, tuhost až zatuhlost, nevnímavost, zarputilost. Je to stav, kdy se člověk obrní a nepustí si k srdci nic, co by se jej mohlo dotknout a někam jej vnitřně posunout.

Ale nadějné je to, že Boží trpělivost a vynalézavost je nesmírná, že to s námi lidmi nevzdává. Bůh stále znovu posílal svému lidu proroky a nakonec poslal i svého Syna Ježíše. I dnes jsme zváni k tomu, abychom se jím nechali oslovit a jeho slovem vést. Vím, že není snadné nechat si od někoho promlouvat do života, že se něčemu takovému bráníme. Ale zároveň mám naději, že pokud tím, kdo nám promlouvá do života, bude sám Bůh, tak že je to pro nás to nejlepší, co můžeme v životě slyšet a přijímat.

Hospodine, tvé slovo má moc měnit naše životy. Prosíme za otevřenost, citlivost a vnímavost vůči tomu, jak promlouváš. Amen.