Mk 13,33-37

Mk 13,33-37

Milí bratři a sestry,

tématem adventní doby, která dnešním dnem začala, je Ježíšův příchod. Nový zákon zná dva Ježíšovy příchody. První, kdy Ježíš vstoupil do našeho světa jako bezmocný novorozenec odkázaný na lidskou péči a druhý, kdy přijde v moci a slávě na konci věků. Proto má i adventní doba dvojí povahu. Je to doba přípravy na oslavu Ježíšova narození a zároveň je to doba, kdy směřujeme v myšlenkách k očekávání jeho druhého příchodu na konci věků.

Začátek adventní doby soustředí naši pozornost právě na Ježíšův druhý příchod. K němu nás směřují evangelijní oddíly, které jsou určeny pro bohoslužby první adventní neděle. Napomínají nás k bdělosti a zároveň nás vedou k oddanému a radostnému očekávání. Mezi tyto oddíly patří i četný text, ve kterém zaznívá Ježíšovo slovo: „Bděte tedy, protože nevíte, kdy pán domu přijde…“

Podle biblického líčení Bůh přichází a odchází. Ježíš přišel na náš svět, odešel k Bohu a opět přijde. V Janově Zjevení je Bůh představen jako ten, „který jest a který byl a který přichází“. Budoucnostní rozměr v této formuli není vyjádřen tak, že Bůh je ten, který prostě bude, ale je ten, který „přichází“. Bůh se blíží a vzdaluje, jeho přítomnost není konstantní, intenzita jeho blízkosti není stále stejná. My jsme možná nakloněni k tomu, abychom brali tyto výpovědi o Bohu s rezervou, jako projekce lidských časoprostorově omezených pohybů na Boha.

Je však dobré si uvědomit, že všechno, co můžeme o Bohu říct, jsou přirovnání, jsou to lidské nedokonalé pokusy nějak smysluplně o Bohu mluvit. Dejme proto pozor, abychom kvůli tomu nevnímali Boha podobně jako antičtí filosofové, pro které byl bůh jakýmsi „nehybným hybatelem“, někým, kdo všechno uvádí do pohybu, ale sám je nehybný. Takovýto bůh je někde mimo náš čas a prostor, do kterého sám nevstupuje.

Tato představa by odpovídala pojetí, podle kterého Bůh prostě vždycky byl, vždycky je a vždycky bude. Pořád stejně. Ale podle bible Bůh je, byl a přichází. To znamená, že v biblickém pohledu není Bůh statický, neměnný, konstantní, všude stejně přítomný, jakoby „všemi směry stejně“, ale naopak je dynamický, je v pohybu, přemisťuje se. Je Boží blízkost a je také Boží vzdálenost. Proto můžeme smysluplně mluvit o Božím sklonění, navštívení a příchodu.

Velký smysl pro tuto Boží dynamiku má židovská mystika, která líčí, jak Boží sláva opouští chrám a putuje se svým lidem do zajetí. A také to, jak se Bůh stahuje z tohoto světa a skrývá se a tím vytváří prostor pro to, aby člověk mohl plně dospět, plně rozvinout svou svobodu. Bůh přenechává člověku prostor k seberealizaci a tak člověk může prosazovat a uplatňovat svoje zájmy, může se svobodně rozhodovat a realizovat, ovšem má to dělat s vědomím, že se za všechno bude Bohu zodpovídat.

A Ježíš to říká v evangelijním podobenství, které jsme četli na úvod, velmi podobně. Bůh je v něm představen jako člověk, který je na cestách. Ale dřív než opustil svůj dům, dal každému služebníku odpovědnost za jeho práci a vrátnému nařídil, aby bděl. Bůh odešel ze svého domu, kterým byl Jeruzalémský chrám, potažmo celý náš svět, každému dal určité pravomoci, určité pověření a zcela jistě se jednou zase vrátí, ale nikdo z lidí neví, kdy to bude.

Hodně věcí v našem světě nám může potvrzovat to, že Bůh se z domu tohoto světa vzdálil. Někdo ze stavu našeho světa dokonce vyvozuje, že Bůh vůbec není a ani nikdy nebyl a tedy ani nemůže zase přijít. Ze zkušenosti s Boží nepřítomností však ještě nemusíme vyvozovat tvrzení o tom, že Bůh vůbec neexistuje.

Takovouto zkušeností Boží nepřítomnosti může být třeba nevyslyšená naléhavá modlitba. Nebo dlouhé, nekončící trápení, které můžeme prožívat jako zcela nesmyslné. Může to být děsivý dojem z teroristických útoků a různých katastrof. Může to být převládající pocit strachu z toho, že se nad naší planetou stahují mračna civilizační války, že je ohrožen osud celého lidstva a jeho holé přežití. To všechno může vést k dojmu, že náš svět je zcela bez Boha, že je vydaný a ponechaný na pospas nahodilosti dění a lidské zvrácenosti.

Jakkoli může být tento dojem v určitých situacích obzvlášť silný a tyto úsudky lidsky pochopitelné, křesťané vyznávají, že tyto poměry na našem světě jsou jen dočasné. Tedy, že dům tohoto světa je jeho skutečným Pánem opuštěný jen do doby, o které sice nikdo z lidí neví, kdy skončí, která však jednou skončí zcela jistě. Pán domu přijde a ujme se jeho řízení. A jeho služebníci mu budou skládat účty z toho, jak během jeho nepřítomnosti jednali.

V češtině máme známé úsloví: „Když kocour není doma, myši mají pré.“ Myši si můžou dělat co chtějí, protože je kocour po dobu své nepřítomnosti nemůže hlídat. Před tímto postojem nás Ježíš varuje. Pán domu sice odešel, ale protože před tím, než odešel, uložil každému služebníku jeho úkol, může při svém návratu dobře zhodnotit, kdo jednal během jeho nepřítomnosti řádně, kdo jednal podle jeho pokynů a kdo nikoliv.

Milí bratři a sestry, adventní doba nám připomíná, že Pán domu jistě přijde. Proto mají křesťané návrat svého Pána vyhlížet. Očekávat ho a nezvlčet během jeho nepřítomnosti. Žít s vědomím, že mu budeme skládat účty z toho, jak jsme žili a co jsme během svého života uskutečňovali. Jinak řečeno, máme bdít. Být duchovně probuzení, což je opakem duchovního spánku a otupělosti. V evangeliích a v raných křesťanských textech najdeme spoustu výzev k procitnutí, k bdělosti, povstání ze spánku a přejití ze tmy do světla. Křesťané mají bdít nad tím, aby dům, tedy náš svět, nebyl před jeho Pánem uzavřen, protože ten, jemuž náleží, neodešel navždy.

Bdít nad tím, aby se náš svět před Bohem neuzavíral, aby z projevů Boží vzdálenosti lidé nevyvodili, že si můžeme dělat, co chceme, že na ničem nezáleží a že nemáme žádnou dobrou naději. Někdy je těžké bdít, protože jsme už unavení. Proto bdělosti rozumím také jako určité vytrvalosti. Nenechat se přemoct únavou z toho, že se Pán dlouho nevrací, že už dlouho trvá neutěšený stav našeho světa, který je jako dům, kde si mnozí služebníci dělají, co chtějí, protože nepočítají s návratem pána domu. Bdít znamená vydržet to, že Pán odešel a my nevíme, kdy se vrátí. Bdít znamená neupadnout z dlouhého čekání do letargie, otupělosti, rezignace a svévole vůči našim křesťanským úkolům.

Potřebujeme bdít právě proto, že nevíme, kdy Pán přijde. Nevíme, na kolik bychom si měli nastavit budíka, abychom mohli jít klidně spát a zároveň věděli, že nás Pán při svém příchodu nenalezne spící. Rozdíl mezi Ježíšovými učedníky a ostatními lidmi je právě v tom, že Ježíšovi učedníci počítají s tím, že Pán přijde a po jeho příchodu touží. Pozdravem prvních křesťanů se proto stalo zvolání maranata - „Pane, přijď!“ (1Kor 16,22). Toto vědomí Pánova příchodu nás má udržovat v duchovní bdělosti a v naději.

Možná každý z nás někdy zakusil, že najednou jakoby procitl, uviděl život jinak, změnil něco zásadního ve svém jednání. Ale po určité době měl zase sklon usnout, sklouznout do stereotypního obstarávání, které se točí jen kolem vlastního života, protože Bůh je daleko a kdo ví, jestli vůbec je a jestli přijde. Proto k nám má dnes zaznít poselství první neděle adventní: Bůh nám svěřil odpovědnost a jednou jistě přijde.

Pane, přijď! Amen.