Mk 10,2–16

Milí BaS,

dnešní čtení z Markova evangelia obsahuje Ježíšovo vyučování s tematikou, která se týká manželství. Z širšího kontextu Markova evangelia se dovídáme, že Ježíš nesoustředí svou pozornost pouze na své učedníky, avšak obrací se rovněž na zástupy lidí, které se k němu shromažďují. V úvodním verši 10. kapitoly je o Ježíšovi řečeno: „Odtamtud se odebral do judského území a do Zajordání. Opět k němu přicházely zástupy a on je zas učil, jak to měl ve zvyku“ (Mk 10,1).

V této situaci za Ježíšem přichází také někteří z farizejů a ptají se ho, „jestli je muži dovoleno propustit manželku“. A Marek vysvětluje, že se ho tak ptají proto, aby ho pokoušeli (Mk 10,2), aby ho nějak nachytali, zahnali do úzkých, prostě způsobili mu problémy.

Otázka, co je a co není dovoleno v manželství, byla tehdy diskutovaná a zároveň velmi choulostivá. Nedávno byl uvězněn a popraven podobný učitel jako Ježíš – totiž Jan Křtitel, protože říkal Herodovi: „Není dovoleno, abys měl manželku svého bratra!“ (Mk 6,18). Herodes Antipa si totiž vzal za manželku ženu svého nevlastního bratra a takové manželství bylo v Izraeli považováno za ohavnost. Jan to s odvahou proroka dokáže říct i na adresu vládce a doplatí na to životem.

Svým dotazem, zda je muži dovoleno propustit manželku, se farizeové patrně snaží vyprovokovat podobný konflikt mezi učením Ježíše a praxí vládnoucích kruhů, kde bylo rozvádění a vzájemné uzavírání nových sňatků častým jevem. V pozadí je snaha, aby se Ježíš jako lidový učitel znelíbil vládcům tím, že proti nim pobuřuje lid, a aby dopadl jako Jan. Proto přichází tento dotaz právě ve chvíli, kdy Ježíš učí zástupy lidu.

Ježíš odpovídá, jak je to u něj obvyklé, protiotázkou. Trochu to připomíná jednu židovskou anekdotu: „Proč vy židé, odpovídáte na každý dotaz zase otázkou?“ „Jak otázkou?“ „Je muži dovoleno propustit manželku?“ – „Co vám přikázal Mojžíš?“ To je velmi dobře formulovaná protiotázka. Mojžíš je rozhodující autorita a ohledně rozvodu nic nepřikazuje. Proto farizeové, když se odvolávají na ustanovení z 5M 24,1, tak odpovídají, že Mojžíš připustil, aby muž napsal ženě rozlukový lístek a propustil ji. Jejich přiznání, že Mojžíš rozvod nepřikazuje, ale pouze připouští, ponechává otázku toho, co Mojžíš vlastně přikazuje, otevřenou. A Ježíš na to posléze naváže. Rozvod Mojžíš podle Ježíše pouze umožnil „pro tvrdost vašeho srdce.“

Ježíš a jeho protivníci se odlišují způsobem svého vyjadřování. Ježíšovi protivníci stále mluví o tom, co je dovoleno a co ne (Mk 10,2.4). Rozlukový list je farizeji chápán jako dovolení rozvodu, avšak Ježíšem je posuzován jako předpis, který má usměrňovat případ vyvstalý kvůli tvrdosti jejich srdce. Jestliže muž opustí ženu, nemůže ji jednoduše poslat pryč. Rozlukový list, který musí vyhotovit, má dosvědčit, že propuštěná žena již není vdaná, ale že je svobodná. Tento rozlukový list má tedy ženu chránit, aby nemohla být v případě nového sňatku nařčena z cizoložství a ukamenována.

Zajímavá je Ježíšova aktualizace tohoto ustanovení, když říká, že bylo dáno „pro tvrdost vašeho srdce…“ Tedy nejen srdce lidu Mojžíšovy generace, ale i srdce jeho současných pokušitelů je tvrdé. A to je závažná výtka, protože tvrdost srdce znamená uzavření se ve vztahu k Boží dobrotě a Boží vůli. Je to neschopnost reagovat na Boží vedení, odpovídat na Boží i lidskou lásku.

Ježíšovi pokušitelé, kteří se chtějí Ježíše zbavit, jsou srovnáni s těmi, kdo se chtějí zbavit své ženy a hledají si pro to legitimní důvody. Tvrdé srdce je neschopné lásky, je neschopné přijmout bližního.

Ježíš se ovšem farizejů ptal, co jim Mojžíš přikázal. A k tomu se také vrátí. Mojžíš ohledně manželství především říká, jak to bylo na počátku, když Bůh stvořil člověka. Při stvoření Bůh „učinil člověka jako muže a ženu“ (Gn 1,27) a „proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě a ti dva budou jedno tělo“ (Gn 2,24). A z těchto dvou míst Ježíš vyvozuje to podstatné, co Mojžíš o manželství říká: „Už tedy nejdou dva, ale jeden. A proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mk 10,8.9). To podstatné, co Mojžíš přikázal ohledně manželství, je řečeno tady: ti dva budou jedno tělo, a jak chcete jedno tělo rozdělit?

Ježíš je v této otázce radikálnější než Mojžíš, který dělá ústupek vůči tvrdosti lidského srdce a navzdory manželské jednotě připouští rozvod. Ježíš tvrdosti lidského srdce neustupuje. Položí důraz na to, jaký je Boží původní záměr s člověkem, totiž aby byl jako muž a žena jedno tělo a jedno tělo, to je obraz nerozdělitelné jednoty. Učedníkům tato Ježíšova radikalita taky nějak nejde na rozum, a proto se ho na tu věc, když jsou spolu o samotě, znovu ptají. „Myslíš to vážně, že není možné propustit svou manželku, že není možné se rozvést?“ A Ježíš jim na to řekne, že kdo propustí svou manželku a vezme si jinou, tak cizoloží. A pokud to udělá žena, tak je to to stejné.

S tímto vysvětlením se Ježíš staví proti svým současníkům, proti židovské tradici, proti tehdejší i nynější běžné praxi. Nenechá se zastrašit od farizejů, kteří se jej snaží podrobit zkoušce a přivést tak do úzkých. Pro ně platilo jako jasná zásada, že muž měl právo zapudit svou ženu. Židovská žena toto právo neměla. Předmětem tehdejší diskuse bylo pouze to, jaké byly platné důvody pro zapuzení. Ježíš naopak staví muže a ženu na jednu rovinu. Jsou vázání stejným řádem, který stanovil Stvořitel. A kdo zapudí svého partnera a vezme si jiného, dopouští se cizoložství, což je činnost, která je podle Desatera v přímém rozporu s Boží vůlí.

Ze všech skupin, které v tehdejším židovstvu nacházíme, neměla žádná vůči rozvodu takto radikální stanovisko. Tato Ježíšova radikalita je po mém soudu pochopitelná v souvislosti s jeho postojem vůči těm, kdo se dopustili cizoložství, nebo kdo nežili v řádných vztazích. Známé jsou příběhy Ježíš a cizoložnice, Ježíš a Samařanka nebo jeho výroky typu: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království“. (Mt 21,31) Ježíš prostě přijímá hříšníky a odpouští jim, ale nechce ustupovat tvrdosti lidského srdce. Kdo touží po odpuštění, tomu bude odpuštěno, kdo však chce legitimizovat svůj hřích, omluvit si svoji tvrdost ve vztahu s bližním, uslyší od Ježíše radikální odmítnutí.

Proč Ježíš volí tento přístup, můžeme tušit na základě takových příběhů jako je setkání Ježíše s ženou hříšnicí v domě farizeově. Hříšnice se setkala u Ježíše s odpuštěním a přijetím a proto jej velmi milovala. Farizeus, který jakoby odpuštění nepotřebuje, nepřipustí žádnou svou vinu, patří do skupiny „komu se málo odpouští, málo miluje“. Naopak ten, komu bylo mnoho odpuštěno, mnoho miluje a Ježíšovi jde o lásku především. Hospodine, odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a dej nám sílu takto jednat i v našich nejbližších vztazích. Amen.