Mk 1,12–15

Milí bratři a sestry,

v dnešním evangeliu jsme četli o Ježíšově pobytu na poušti a o počátku jeho veřejného kázání. O pobytu na poušti nám Marek sděluje čtyři skutečnosti: za prvé, že tam byl Ježíš čtyřicet dnů. Za druhé, že byl pokoušen od satana. Za třetí, že byl mezi dravými zvířaty. A za čtvrté, že mu sloužili andělé.

Samota pouště, pokušení, dravá zvěř, která představuje smrtelné ohrožení, ale i andělé, kteří pomáhají – to všechno jsou témata první postní neděle. Je to zároveň jakási vzdálená předehra k velikonočním událostem, kde se tato témata vrací.

Ježíš bude během pašijových událostí prožívat opuštěnost, opuštěnost lidmi i Bohem. Na kříži bude citovat žalm 22, kde se také píše o dravých zvířatech: „Rozevírají na mě tlamu jak řvoucí lev, když trhá kořist… Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy…“ (Ž 22,14–18). Ale Ježíš bude o Velikonocích také zakoušet andělskou posilu při modlitbě v Getsemanské zahradě (L 22,43).

To všechno teprve přijde. Nyní je však Ježíš po svém křtu na poušti, mezi dravými zvířaty a slouží mu andělé – to je prožitek ohrožení a zároveň ochrany. Jakoby právě v tom ohrožení, dokonce smrtelném ohrožení, uprostřed dravé zvěře, bylo možno nejvíce zakoušet Boží ochranu. Dravá zvířata jsou v Bibli často obrazem nepřátel, kteří člověka obkličují, svírají a usilují mu o život. Nepřátelé, kteří jsou takto líčeni, mají nadlidskou sílu. Pobývání mezi dravou zvěří – můžeme si vzpomenout na Daniela ve lví jámě – je tedy stav smrtelného ohrožení od takových sil, kterým se člověk sám neubrání. A právě tehdy se může nejvíce ukázat Boží pomoc.

Myslím, že většinou nemáme takové lidské nepřátele, kteří by na nás útočili tak jako dravé šelmy, ale přesto musíme v životě čelit mnohým nepříjemným útokům a těžkým zkouškám. O Ježíšovi čteme, že ho během čtyřiceti dní na poušti pokoušel satan. Ten, který podle apoštola Petra obchází jako „lev řvoucí a hledá, koho by pohltil“ (1Pt 5,8). Tou dravou šelmou, která ukládá o život, o věčný život každému z nás, nejsou lidští nepřátelé, ale Nepřítel s velkým „N“.

Pozoruhodné na tom je, že na poušť, tedy do místa pokušení, vyvedl Ježíše Duch svatý. Je to ten Duch, který na něj sestoupil při křtu v podobě holubice. A tentýž Duch ho pak vede na poušť, aby tam prožil vítězství nad pokušitelem. Aby v tom zakusil Boží pomoc, Boží blízkost. A pak vyzbrojen touto zkušeností začne Ježíš veřejně kázat.

Milí BaS, nacházíme se na začátku postní doby, která trvá 40 dní před Velikonocemi, právě podle doby Ježíšova pobytu na poušti. Tuto neděli tedy jakoby vycházíme spolu s Ježíšem na poušť a přál bych nám, abychom byli podobně jako Ježíš také my vedeni po tuto dobu Duchem svatým.

Já jsem nikdy nebyl na pořádné poušti, ale představuji si, že je tam podstatně méně viditelných známek života, než v krajinách našich zeměpisných šířek. A že i ta poušť, tedy to prostředí, ve kterém stráví Ježíš 40 dní, představuje určitý útlum fyzického života, vyprahlost životních sil, boj s pokušením, ale tím zároveň také větší vydatnost Bohu a zkušenost s jeho pomocí. To je něco, co nám nabízí postní doba. Vyjít s Ježíšem na poušť. Konkrétně to může znamenat např. neuhýbat tomu, co je v našich životech těžké, uvědomit si to, že jsme zranitelní a plně odkázaní na Boží pomoc.

Během postní doby bychom se měli hlouběji setkat s pravdou o sobě samých, a to není vždy příjemné. Zahledět se i do propastí naší duše, připustit si své slabosti. Naše mnohé pokusy o útěk, kdy bychom s Bohem nejraději nic neměli. A přitom všem se spolehnout, že Bůh nás vždy a všude provází, a to i tehdy, kdy bychom se před ním chtěli schovat. Takto nějak rozumím těm 40 dnům postní doby, které jsou inspirovány Ježíšovým čtyřicetidenním pobytem na poušti.

Další rozměr postní doby dokreslují následující verše čteného evangelia, které shrnují to, co Ježíš kázal: „Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (v. 15). Jsou to dvě základní věci křesťanského života: pokání a víra. Nebo jinak řečeno: obrácení k Bohu a důvěra vůči němu. Konkrétně to může vypadat jako rozpoznávání toho, kde jsme se Bohu vzdálili, kde nemá místo v našem přemýšlení, rozhodování a jednání, kam ho nepouštíme, protože si to chceme dělat po svém. Rozpoznávání toho, do čeho nechceme, aby nám Bůh mluvil.

Proto se pro naše přemýšlení v postní době nabízí otázka: Můžu dělat všechno, co dělám, s plným vědomím toho, že Bůh je při tom se mnou? Můžu se radovat, pracovat, třeba i nadávat, zlobit se, trápit se, naříkat, hádat se, prožívat všechny ty nesčetné podoby a polohy svého života a zároveň z toho nevytěsňovat Boha? Můžu zapojit celek svého života do vztahu s ním? Pokud ano, tak je to v pořádku, pokud ne, tak je na místě právě pokání. Myslím, že takto by mohlo vypadat naše pokání. Uvádět do souladu s Bohem celek našeho života.

Obrat k Bohu přitom nutně znamená odvrácení, opuštění toho, co důvěrný vztah s ním ruší a znemožňuje. Co ničí naši důvěru k Bohu? Kvůli čemu Bohu přestáváme věřit? To máme rozpoznat a zanechat během těchto čtyřiceti dní. Přitom lhůta takto určených čtyřiceti dní má hluboké biblické kořeny.

Čtyřicet dní v tomto smyslu najdeme na mnoha biblických místech, já dnes připomenu jenom jedno z nich, které je velmi výstižné, to ze 3. kapitoly knihy Jonáš: „Jonáš vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno.“ I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „… Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“ I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.“ (Jon 3,3–10).

Tento příběh o pokání, o obrácení, je nesmírně působivý tím, že se v něm obrací jak lidé, tak Bůh. Lidé z Ninive uvěřili Bohu, vyhlásili půst, odvrátili se od své zlé cesty a také Bůh změnil své úmysly a litoval toho, že chtěl obyvatelům Ninive učinit zlo. Bůh reaguje na lidské pokání a víru a mění podle něj své jednání.

BaS, postní doba je dobou přiblížení se k Hospodinu a zároveň také Hospodinova přiblížení se k nám. K tomuto vzájemnému přiblížení nás zve Ježíš svým příkladem čtyřicetidenního pobytu na poušti a také svým kázáním: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Zakončím podobnou výzvou proroka Zachariáše: „Toto praví Hospodin zástupů: Obraťte se ke mně, je výrok Hospodina zástupů, a já se obrátím k vám.“ Amen. (Za 1,3)