Lv 21,10
První čtení: Mt 26,59-68; kázání: Lv 21,10
Milí bratři a sestry,
na texty Třetí knihy Mojžíšovi se moc často v našich kostelích nekáže. Z velké části se zde nachází různá ustanovení pro Izraelské kněžstvo. Jsou to ustanovení, která pro nás dnes nejsou snadno přístupná a pochopitelná. Jedním z nich je i to, že velekněz, kněz, který je přední mezi svými bratry, si nesmí roztrhnout své roucho.
Roztržení, přesněji natržení roucha, se provádělo na znamení hlubokého smutku. S tímto prastarým projevem žalu se setkáváme ve více kulturách. A samozřejmě i v Bibli. V prvním plánu chce toto gesto symbolizovat bolest nad něčím, co ztrácíme, a zároveň má být i viditelným vyjádřením této vnitřní bolesti navenek. Je to něco jako naše černá páska na rukávu, když nám zemře někdo blízký. Natržení roucha naznačovalo, že toto poničení oděvu, který býval někdy i velmi drahocenný, někdy byl dokonce jediným majetkem člověka, toto poničení je nesrovnatelně menší ztrátou ve srovnání s tím, kvůli čemu člověk právě truchlí.
Velice dojemné jsou židovské předpisy o natržení roucha v případě úmrtí rodičů, kdy takto poškozený oděv nemá být nikdy sešit a nemá jej sešívat dokonce ani jeho případný nový majitel. Protože se jedná o ztrátu, která nikdy nebude úplně zacelena. Natržené roucho je, jednoduše řečeno, vnějším výrazem toho, že jsme vnitřně rozervaní nějakou velkou bolestí, nějakým vnitřním zraněním. Proto prorok Joel říká: „Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.“ (Joel 2,13) Vnější gesto má korespondovat s tím, co se odehrává v lidském srdci. Pokud člověk nemá roztržené srdce, nemá smysl ani trhat svůj oděv.
V dnešním biblickém oddílu ze Třetí knihy Mojžíšovi jsme četli, že veleknězi je toto gesto žalu zakázáno. V předchozím oddíle, který pojednává o různých ustanoveních pro kněze, je opakovaně uváděn argument, že kněz má být svatý pro Hospodina, svého Boha, proto nemá dělat různé věci. Náš dnešní text na tento oddíl navazuje jako ustanovení pro velekněze a uvádí ještě další požadavky. Všechno, co bylo řečeno pro kněze, platí i pro velekněze, ale nad to jsou ještě další ustanovení, ve kterých je mimo jiné veleknězi zakázáno vyjadřovat žal právě natržením svého roucha.
Proč to velekněz nesmí udělat? Proč nesmí dát najevo tímto způsobem svůj žal, třeba v případě, když mu zemřou rodiče? Každý jiný člověk to takto může udělat, protože to byl tehdy běžný způsob, ale velekněz nikoliv.
Hlavním úkolem etiky kněží bylo vnášet do chaosu světa životodárný řád. Totéž činil v rámci stvoření Hospodin. Hospodin kladl hranice v čase a v prostoru, odděloval např. světlo od tmy a tak uspořádával svět. Tento řád světa trvá na tom, že se mají udržovat určité hranice, které respektují uspořádanost světa, např. oddělenost toho, co je svaté, od nesvatého. Proto kněží musí pečlivě mezi těmito kategoriemi rozlišovat.
Do této logiky zapadá i význam roucha velekněze. Roucho bylo nezbytnou potřebou pro vykonávání obřadů, které utvářely společenství mezi člověkem a Bohem, zprostředkovávaly člověku něco z Boží svatosti. Podle Babylonského talmudu si kněz s kněžským rouchem na sebe kněžství doslova oblékal. Bez roucha není knězem. Velekněžské roucho bylo velmi honosné. Každá jeho část měla symbolický význam, vyjadřovala něco z toho, jaký je Hospodin. Proto bylo důležité zachování integrity, neporušenosti, tohoto kněžského oděvu. Již při jeho zhotovení je řečeno: „Uprostřed bude otvor pro hlavu, dokola opatřený tkaným lemem jako otvor v krunýři, aby se neroztrhl.“ (Ex 28,32; 39,23). Kněžské roucho se nesmělo roztrhnout, protože to by představovalo porušenost v Bohu. Znamenalo by to, že chaos tohoto světa, který se projevuje v mnoha absurditách, které nám způsobují bolest a žal, vítězí nad Boží svatostí. Znamenalo by to, že nedochází k přenosu Boží svatosti do našeho světa, ale naopak k proti-přenosu zničující absurdity tohoto světa na Boha. Došlo by k Božímu znesvěcení.
Takto, jak to říkám, to je moje interpretace, je to moje snaha o vysvětlení toho, proč velekněz nesmí natrhnout své roucho. Tento výklad není přímo doložený v nějakém křesťanském nebo židovském komentáři, ale myslím, že takto nějak tomu lze rozumět. To, že velekněz nesmí roztrhnout svůj oděv, i kdyby prožíval hluboký zármutek, třeba nad smrtí svých rodičů, znamená, že naděje, která je v Bohu, je silnější než absurdita smrti.
Pokud přijmeme tento výklad, tak se nám novým způsobem otevře také jedna zdánlivě okrajová skutečnost, která se stala při Ježíšově odsouzení. Podle Markova a Matoušova evangelia se stalo to, že si velekněz při Ježíšově výslechu roztrhl svá roucha (Mk 14,63; Mt 27,65). Na první pohled je to výraz jeho hlubokého pohoršení nad Ježíšovými slovy, která označil za rouhání. Pro čtenáře evangelia, kteří znají starozákonní ustanovení pro velekněze, může být toto gesto něčím, co odkazuje dál než jen na momentální veleknězovo rozhořčení.
Roztržené roucho velekněze můžeme vnímat jako výraz pro narušení Boží svatosti, jako výraz toho, že Bůh je vtažen do porušenosti, která vládne v našem světě. V tuto chvíli, kdy je Ježíš označen za rouhače, přestává platit striktní hranice mezi svatým a nesvatým. Roucho velekněze, které symbolizuje Boží svatost, Boží oddělenost a jedinečnost, je roztržené, podobně, jako se při Ježíšově smrti roztrhla chrámová opona (Mk 15,38; Mt 27,51; L 23,45), která oddělovala chrámovou svatyni od vnějšího prostoru. Přestává tedy platit hranice mezi svatým a nesvatým. Boží svatost a oddělenost je vydána všanc hříšnému člověku. Bůh přestává být nepřístupným a nedotknutelným, je vydán do lidských rukou. Ježíš, Boží Syn, je od této chvíle vystaven posměchu, pohrdání, dehonestování, fyzickému násilí a brutální smrti.
Roztržené roucho velekněze a roztrženou chrámovou oponu můžeme v danou chvíli vnímat jako výraz Božího vytržení z jeho nedotknutelné svatosti. Velekněz roztržením svého roucha mimoděk demonstroval narušení Boží integrity, svatosti, jedinečnosti, celistvosti, která nenastala Ježíšovým domnělým rouháním, ale Ježíšovou potupnou likvidací, které je dán v tuto chvíli volný průchod.
Bratři a sestry, na začátku jsme mluvili o tom, že roztržení oděvu byl zvyk, který měl vyjadřovat vnitřní rozervanost, roztržení srdce. Roztržení velekněžského oděvu ve chvíli Ježíšova odsouzení nevyjadřovalo to, že vnitřně rozervaný je velekněz, ale sám Bůh nad smrtí svého Syna. Je to gesto, které něco důležitého naznačuje o Božím srdci, protože velekněžské roucho představuje to, jaký je Bůh. A On je v tuto chvíli rozervaný.
Hospodine, ty jsi nám dal svého Syna, kterého jsme zabili. Tušíme, že to nebylo těžké jen pro něho, ale i pro tebe. Prosíme, abychom více rozuměli tomu, jaký jsi. Amen.
—————
Kontakt
Farní sbor ČCE - ProsečČeskobratrská 120
539 44 Proseč u Skutče
Nový web: https://prosec.evangnet.cz/
Mail: prosec@e
poloha: 49°48'13"N, 16°6'44"E
č. ú. 114 321 9389/0800
farář : 773 217 474
kurátorka: 607 605 736
prosec@evangnet.cz