Lv 19,1.2

Milí bratři a sestry,

Třetí knihu Mojžíšovu používáme pro své křesťanské vyučování jen velmi málo. Přitom právě zde nacházíme to, co Ježíš považuje v Zákoně za nejdůležitější. Slova o milování bližního jako sebe sama jsou právě v kapitole, která začíná Hospodinovou výzvou k celé pospolitosti Izraele: „Buďte svatí!“ Dnes vás tedy zvu k tomu, abychom spolu přemýšleli o tom, co znamená tento Hospodinův příkaz. Důvodem, proč má být člověk svatý, je to, že Hospodin, náš Bůh, je svatý: „Buďte svatí, neboť já Hospodin, váš Bůh, jsem svatý.“ (Lv 19,2).

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, ke své podobě (Gn 1,26.27). A protože Bůh je svatý, má být svatý také člověk, který se Bohu podobá. Dokonce i to, že je člověk podle První knihy Mojžíšovi (Gn 2,7 a 3,19) stvořen „ze země“, což naznačuje lidskou bytostnou spjatost se zemí, zemitost, možná dokonce až přízemnost a smrtelnost, i to se dá vyložit zároveň tak, že je v člověku zakódována touha, aby se podobal Bohu. Hebrejské slovo „země“ (hmda) se totiž píše stejnými písmeny jako slovesný tvar „budu se podobat“ nebo „chci se podobat“ (hmda - srov. Iz 14,14). Člověk je stvořen ze země, ale zároveň je také stvořen jako ten, kdo se chce podobat Bohu.

Takže člověk má být svatý, kvůli své podobnosti se svatým Bohem. K tomu byl určen svým Stvořitelem. Myslím, že to dává to dobrý smysl, ale jak vlastně máme uskutečňovat tuto svou svatost? Co máme udělat proto, abychom dostáli tomuto svému určení a byli skutečně svatí? Může nás napadat, jestli to není nereálný požadavek? Jestli od nás Bůh nechce něco, čeho v podmínkách našeho života nejsme schopni?

Podle židovského pojetí může člověk dojít svatosti prostě tím, že zachovává Boží přikázání, tedy konáním Boží vůle. Zároveň cokoliv člověk dělá, má dělat pro Boží Jméno, tedy kvůli Bohu. Bůh má být motivací veškerého lidského jednání a tak člověk posvěcuje Boží jméno i sám sebe. Pro nás je důležité, že tato představa není cizí ani křesťanství. Apoštol Pavel píše: „Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.“ (1Kor 10,31). A na jiném místě říká podobně: „Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše Krista… Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu.“ (Kol 3,17.23).

Tedy celý život křesťana, i ty všední a každodenní věci, jako je jedení a pití, všechno je možné dělat s vědomím Boží lásky, na kterou odpovídáme celým způsobem svého životem, každým svým skutkem. To je způsob, jakým člověk uskutečňuje svoji svatost. Zároveň na tom můžeme vidět, že svatost nesmí být sebe-středná. Nelze si pěstovat svoji svatost a nedbat při tom na své okolí. To by znamenalo falešné pojetí svatosti.

Hospodin je totiž svatý tím, že je Bohem svého lidu. On není svatý sám pro sebe, ale vždycky, když říká „já jsem svatý“, je to uvedeno v souvislosti s tím, že je Bohem svého lidu. Např. „Já jsem Hospodin, který jsem vás vyvedl z egyptské země, abych byl vaším Bohem. Proto buďte svatí, neboť já jsem svatý.“ (Lv 11,45). Nebo jiné místo: „Budete svatí pro mně, neboť já Hospodin jsem svatý. Oddělil jsem vás od každého jiného lidu, abyste byli moji.“ (Lv 20,26).

Na tom vidíme, že svatost je vztahová kategorie. Bůh se prokazuje jako svatý vůči svému lidu tím, že jej vyvedl z egyptské země a stal se Izraeli Bohem. Tímto činem oddělil Izrael od každého jiného lidu. A Izrael má být svatý pro Hospodina, svého Boha, tedy ne sám pro sebe, ale právě svým vztahem k Hospodinu.

Můžeme říct, že Hospodinova svatost má zavazující charakter. Bůh je svatý tím, co udělal pro svůj lid a od svého lidu očekává svatost ve způsobu, jakým se vztahuje ke svému Bohu. Člověk se má prokazovat jako svatý ve vztahu k Bohu a ke svým bližním.

Současně však slova „Buďte svatí!“ představují pro víru určité nebezpečí. Mohou totiž svádět k falešné interpretaci, že Boží lid je svatý sám o sobě, ze své podstaty, že je předurčen k jakési automatické svatosti, která může vést k pocitu nadřazenosti nad ostatními lidmi. Je to nebezpečí zaměnit pojetí svatosti, které znamená úkol a poslání, za pojetí, které znamená přirozenou charakteristiku a danost.

Tak se to stalo některým Izraelcům. Máme to vylíčeno v příběhu o vzpouře Korachovců proti Mojžíšovi a Áronovi: Kórachovci se shromáždili proti Mojžíšovi a Áronovi a vyčítali jim: „Příliš mnoho si osobujete. Celá pospolitost, všichni v ní jsou svatí a Hospodin je uprostřed nich. Proč se povznášíte nad Hospodinovo shromáždění?“ (Nu 16,3).

To, že svatá je celá pospolitost, jak říkají Kórachovci, může být právě narážka na slova z Lv 19,2, podle kterých měl Mojžíš říct celé pospolitosti Izraelců: „Buďte svatí!“ A Kórachovci to pojali jako určitou danost, jako výsadu, která automaticky platí o celé pospolitosti Božího lidu. Svatost v jejich pojetí není něco, o co má člověk usilovat, ale fakt, na jehož základě si můžou něco nárokovat.

Přitom jen o několik veršů před tím, než se píše o této vzpouře, pojednává se o správném pojetí svatosti. Podmínkou svatosti pro Izraelský lid je, „aby jste měli na paměti a plnili všechny mé příkazy a tak byli svatí svému Bohu.“ (Nu 15,40). Svatost Božího lidu je dána tím, že člověk má na paměti a plní Boží příkazy. Možná, že nejde o to, jestli se to vždycky stoprocentně daří, ale jde o tuto snahu. „Být svatí svému Bohu“, být svatými pro svého Boha, usilovat o svatost kvůli vztahu s ním.

Významný židovský učenec, který se proslavil především na poli etiky, Rabi Moše Chajim Luzzatto (1707-1746), ve svém díle Stezka přímých píše: „Podstatou svatosti je, že člověk tak intenzivně přilne ke svému Bohu, že v žádném činu, který koná, se od něj neodkloní… A věru vše závisí na tom, zda rozum a poznání člověka jsou neustále upnuty k Hospodinově velikosti a jeho vznešenosti a svatosti.“ (Mesiat Ješarim, kap. 26).

Svatost je podle toto rabína záležitostí toho, že člověk cele a trvale přilne k Bohu. Toto přilnutí (twqbd, v německém překladu „Hingebung“) můžeme přeložit také jako „přivinutí“ nebo „přitulení“ k Bohu. Ekumenický překlad tento, pro svatost klíčový pojem, překládá jako „přimknutí“. Např.: „Vy, kteří jste se přimkli (~yqibeD>h;) k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi.“ (Dt 4,4).

V tomto přilnutí jde o hlubokou oddanost a nerozbornou spjatost s Hospodinem. A to i v těch běžných, každodenních, obyčejných činnostech, které člověka od Boha neodvádí, neodklání, ani nijak neodlučují. Takto přilnout k Bohu znamená, že mezi člověkem a Bohem není žádná bariéra. A tak se člověk stává svatým díky trvalému společenství se svatým Bohem. Díky společenství, ve kterém dochází ke sdílení Boží svatosti. Podle tohoto pojetí je výzva „buďte svatí!“ výzvou k tak intenzivnímu vztahu s Bohem, který lze nazvat přilnutím nebo naprostou oddaností.

Jiný významný židovský myslitel, zvaný Baal šem tov (1700?-1760), to znázornil podobenstvím: „Dva kousky stříbra nemůžeme slepit aniž by jsme před tím oba jejich povrchy očistili a zdrsnili. Jinak na nich nebude lepidlo držet. Jen tak je možné spojení obou dílů. A také pokud je na povrchu kovů rez, nemohou se trvale spojit. A stejně tak musí každý, kdo chce přilnout k Bohu, nejdřív připravit svoji duši, aby se na ní nenacházela rez ani žádná jiná zábrana. Teprve potom se osvobodí od lpění na jiných sklonech a může trvale přilnout k Bohu.“

Toto podobenství vystihuje, že přilnutí, o které ve vztahu s Bohem jde, má kvalitu nerozebíratelného spojení, takového spojení, jakým je slepení. A víte, že pokud roztrhnete něco dobře slepeného, tak jednu nebo obě slepené části poškodíte.

Pokračování 19. kapitoly Třetí knihy Mojžíšovi ukazuje na to, jak konkrétně se svatost projevuje v každodenním životě. Tyto konkrétní projevy svatosti vyjadřují, že člověk se může stávat Bohu podobným ve způsobu jednání.

Na to navazuje Ježíš ve svých slovech, která jsme slyšeli v dnešním prvním čtení: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, aby jste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé… Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Amen.