Lk 13,31-35

 ³¹V tu chvíli přišli někteří farizeové a řekli mu: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít.“ ³²On jim řekl: „Jděte a vyřiďte té lišce: Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dojdu svého cíle. ³³Avšak dnes, zítra i pozítří musím jít svou cestou, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.“ ³⁴„Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! ³⁵Hle, ve svém domě zůstanete sami. Pravím vám, že mě neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.“

 Milí bratři a sestry,

ve čteném oddílu jsme na začátku Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, která je spojená s vědomím rizika smrti a nářkem nad Jeruzalémem. Ježíš si je vědom toho, co jej v Jeruzalémě čeká a přesto říká: „Musím jít svou cestou“. Minulou neděli jsme četli o tom, jak byl Ježíš ďáblem pokoušen, aby nešel cestou ponížení a kříže. Ďábel mu na poušti nabízel alternativy, kterými se jej snažil odvrátit od této cesty, protože ví, že tato Ježíšova cesta znamená jeho porážku. Nepodaří se mu odklonit Ježíše od vůle Otcovy.

Dnes čteme o tom, že Ježíše se snaží od této jeho cesty odvrátit farizeové a to možná docela dobře míněným varováním: „Rychle odtud odejdi, protože Herodes tě chce zabít“. Král Herodes, který nedávno nechal popravit Ježíšova předchůdce Jana Křtitele a který bude také hrát roli v Ježíšově odsouzení, je v evangeliích typem Ježíšova protivníka. Když se Ježíš narodil, tak to byl král Herodes, který usiloval o to Ježíše zabít a poslal do Betléma vojáky, aby zabili všechny děti do dvou let. A nyní je to opět další Herodes, který usiluje o Ježíšův život.

Farizeové ho před Herodem varují. Lukáš zde líčí farizeje v lepším světle, než jak je máme běžně zařazené, v kategorii farizej rovná se pokrytec a Ježíšův protivník. Tady farizeové Ježíše chtějí uchránit smrti a v následujícím oddíle Lukáš píše, jak byl Ježíš hostem v domě u jednoho z předních farizeů. To myslím stojí za povšimnutí, že farizeové nejsou vždycky ti, kteří usilují o Ježíšovu likvidaci. Zato Herodes, který vládl v Galileji, chce Ježíše zabít. Nahlašuje se zde tak vyústění Ježíšovy cesty do Jeruzaléma, které je Ježíšem následně potvrzeno, když říká, že „není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“.

Herodes je Ježíšem označen jako „liška“ – jako zchytralý, lstivý a prohnaný vládce hledící jen na svůj prospěch. Z českých dějin známe podobnou přezdívku panovníka, která se v tomto označení pro Heroda patrně inspirovala: Římský císař a český král Zikmund byl zrzavý a proto se mu už od mládí říkalo Liška ryšavá, ale Češi si do toho označení kvůli procesu s mistrem Janem Husem promítli Zikmundovu zchytralost, lstivost, úskočnost a podlost. Zikmund je liška podobně jako Herodes.

Ale prorok jde svou cestou až do konce a cesta proroka zpravidla končí jeho popravou. Tak dochází svého cíle. To je paradoxní, protože poprava proroka neznamená likvidaci toho, oč mu šlo, ale naopak, jeho hnutí vzplane a rozšíří se, nabude na intenzitě, protože on byl ochoten stát za tím, co hlásal a oč usiloval i svým životem.

Ježíšův pláč nad Jeruzalémem ukazuje, že mu nejde o nějakou pravdu ve smyslu pouček a teorií, o které je třeba se přít. Jeho cesta není žádná akademická záležitost. Jde mu o Jeruzalém, o Boží lid, o jeho shromáždění a navrácení k Bohu. Doslova pod Boží křídla. V Ž 91 je použit tento obraz: „Hospodin tě přikryje svými perutěmi, pod jeho křídli máš útočiště, pavézou a krytem je ti jeho věrnost“. O tohle Ježíšovi jde, a proto byli posíláni do Jeruzaléma proroci. Hospodin, který sídlí v Jeruzalémském chrámě, chce poskytovat ochranu a útočiště svému lidu.

 „Ale nechtěli jste!“ říká Ježíš. Odcizili jste se Bohu, neposlouchali slova proroků a likvidovali jste je. Ze zpětného hlediska je to nepochopitelné jednání Božího lidu, které se však znovu a znovu opakuje. Odmítání Boha a odcizení se mu, nevraživost vůči těm, kteří usilují o návrat k Bohu a jejich likvidace, která se nevyhne ani Ježíšovi. Ježíš vyhání démony a uzdravuje, ale mnozí nemocní nechtějí být uzdraveni. A tak Ježíš jedná dnes i zítra, ale třetího dne dochází svého cíle, dokoná. To znamená, že všechno se to děje v krátkém čase, nastane to již zanedlouho, už se k tomu schyluje.

Výmluvný je obzvláště kontrast nabízené a odmítnuté mateřské lásky a ochrany. Odmítnutí, které je spojeno s likvidací Ježíše, s nepřijetím mesiáše, přinese Jeruzalému velmi neblahé důsledky. Židovskou válku a zničení chrámu, který už nebude nikdy obnoven. A Jeruzalém je dodnes kontrastem krásy a bolesti. To, že město i chrám zůstane pustý, je podle Ježíše důsledkem tohoto nepřijetí.

Podobně to vidí i prorok Jeremiáš: zkáza chrámu a města je důsledek svévolného a nesolidárního jednání krále i lidu: „Toto praví Hospodin: Uplatňujte právo a spravedlnost, vysvobozujte oloupeného z rukou utiskovatele, netýrejte bezdomovce, sirotka a vdovu, nedopouštějte se násilí, neprolévejte na tomto místě nevinnou krev. Budete-li vskutku podle tohoto slova jednat, budou branami tohoto domu vcházet králové, kteří budou sedět po Davidovi na jeho trůnu, budou jezdit na voze i na koních, král i jeho služebníci i jeho lid. Neuposlechnete-li těchto slov, přísahám při sobě, je výrok Hospodinův, že tento dům bude obrácen v trosky.“ (Jr 22,3-5)

Ježíš, když mluví o zpustošení Jeruzaléma, nemluví s hněvem ani pomstychtivostí, ale s lítostí nad tím, že Jeruzalém, město pokoje, nepoznalo, které věci vedou a slouží k pokoji. Když Ježíš za nějaký čas vjíždí do Jeruzaléma, tak nad ním kvůli tomu pláče (L 19,41). Ježíš pláče nad svým lidem, protože ví, co si kvůli své zaslepenosti přivodí: „Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti… poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (L 19,44).

Ale závěr našeho oddílu nabízí přece jen nadějný výhled. Ovšem až na konec časů. Ježíš říká: Pravím vám, že mně neuzříte, dokud nepřijde chvíle, kdy řeknete: „Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově!“ (v. 35). V Kristově druhém příchodu je naděje i pro ty, kdo se v časném životě o Ježíšovu přítomnost připravili. Teprve Kristův příchod zahojí všechny rány a naplní nás trvalým pokojem.

Ovšem až tehdy, až za horizontem toho, co si umíme představit, se ozývá toto nadějné volání, které vítá Krista přicházejícího v moci a slávě Hospodinově. Ale to nemá být záplatou, jakousi náplastí, abychom se uklidnili, že Bůh je přece donekonečna hodný a laskavý. Ježíšova varovná slova: „ve svém domě zůstanete sami a neuzříte mně“ mají vyznít v plné síle. Vždyť ten přicházející znamená v Bibli mnohem víc, než jen to, že se objeví, toto slovo je koncentrát lásky, která vychází člověku vstříc, ale zároveň je silná jako smrt, její žár je tak silný, že mu nic neujde, že se před ním nic neukryje. Martin Luther řekl, že Boží láska je jako pec, která žhne tak, že by ten žár dosáhl ze země až na měsíc, a to ještě nevěděl, jak je měsíc od země daleko.

Bratři a sestry, postní doba před nás tedy staví Ježíšovo varovaní. Odmítnout Boží lásku je sebezničující a zároveň tak snadné, vždyť jeho proroci a poslové jsou bezbranní a umlčet je nebývá problém.

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nás ve své lásce přijímáš takové, jací jsme. Jinak bychom asi nedovedli před Tebou přiznat to, co nám schází a co se nám nepovedlo. Myslíme na různé propásnuté příležitosti v našem životě… Přiznáváme Ti, že nás leckdy přemáhá pýcha, máme pocit, že jsme na koni, že si můžeme všechno, když ne zasloužit, tak zařídit a zvládnout, a když se nám to nedaří, jsme smutní nebo zahořklí - a nějak nemůžeme poznat, co vede k pokoji. Často nám chybí pokoj pro naše duše, pro naše srdce. A tak se necháváme štvát, znervózňovat, občas nás přemáhá strach… Víme, že naše srdce je neklidné, dokud nespočine v Tobě, Pane. Amen.