L 9,28-36 (2009-03-15)

Bratři a sestry,

nacházíme se v postní době, která je čtyřicetidenní přípravou na velikonoce. Tato doba pokrývá celkem šest nedělí, šest určitých zastavení na cestě k velikonocům. V dnešním evangelijním čtení se zmiňuje Ježíšova cesta do Jeruzaléma, kde bude během velikonoc jeho pozemská pouť dokonána. Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil, a při tom se mu zjevil oslavený Mojžíš a Eliáš, kteří s ním rozmlouvali. Jejich rozhovor se týká Ježíšova odchodu.

A právě slovo „odchod“ je na tomto místě důležité. Někteří překladatelé, včetně kralických, ho chápou především jako „smrt“. Mojžíš a Eliáš, kteří zastupují Zákon a Proroky, mluví o Ježíšově smrti. Ale slovo odchod – exodus je zároveň vyjádřením základní osvobozující události v životě Božího lidu. Exodus je slovo označující odchod Izraelců z Egyptského zajetí. Ježíšovo vykročení do Jeruzaléma, směrem ke kříži, představuje definitivně osvobozující exodus. Ježíšova cesta do Jeruzaléma je pro nás cestou záchrany, cestou osvobození ze všeho, co nás zotročuje. Proto je také na této Ježíšově cestě zjevena Boží sláva.

Rozumím tomu zároveň tak, že Ježíš je rozhovorem s Mojžíšem a Eliášem posílen pro tuto cestu a součástí této posily je také to, že spatří slávu věrných božích služebníků, jakými byli Mojžíš a Eliáš a také on sám je do podoby této Boží slávy proměněn. Tuto slávu si můžeme představit jako světlo nebo záři, která z Mojžíše, Eliáše a Ježíše vychází. Je to vlastně podíl na Boží nádheře a skvělosti, kterého se zde Ježíšovi na čas dostává, a který předjímá stav, do kterého Ježíš vstoupí skrze svou smrt a vzkříšení.

Tři jeho nejbližší učedníci, kteří jsou na hoře proměnění s Ježíšem, také spatří tuto slávu. V postavě těchto třech učedníků nás celý oddíl vede k hlubšímu pohledu na Ježíšovu identitu, na to, kým vlastně Ježíš je, co znamená jeho utrpení a jaká je jeho následná budoucnost. Verše, které předchází tomuto oddílu, mluví o tom, že Syn člověka bude trpět a budou-li se za něj a za jeho slova jeho učedníci stydět, nebudou mít podíl na Boží slávě, která přijde po jeho utrpení (v. 26).

Týden poté se tato Boží sláva na čas ukáže, ukáže se na třech věrných Božích služebnících: Mojžíšovi, Eliášovi a Ježíšovi. A proti nim stojí tři učedníci: Petr, Jan a Jakub. Tři oslavení v zářivé Boží slávě a tři učedníci, kteří na to hledí a pokouší se tento mimořádný prožitek nějak zadržet, než se zcela vytratí. Petr říká: „udělejme tři stany“. Tři příbytky, ve kterých by Boží sláva zjevená na těchto třech mužích přebývala mezi námi. Trvalá přítomnost nebeské slávy je mnohem lákavější než cesta utrpení, pronásledování, než cesta kříže. Touha po Boží slávě se má ovšem v životě učedníků projevovat jinak. Jak, to vyjadřuje hlas, který k nim v zápětí zazní z oblaku: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte“.

Právě v době, kdy Ježíš začal učedníkům vykládat o svém utrpení a o tom, že následovat jej znamená sebezapření, Bůh zjevuje, kým Ježíš z Nazareta skutečně je. Potvrzuje, že je Synem Božím, kterého mají všichni s vírou poslouchat. Proměnění na hoře má tedy osvětlit učedníkům stále ještě skryté tajemství Ježíšovy smrti a vzkříšení. Bůh zde zjevuje Ježíšovu slávu, aby ukázal, že jeho kříž a smrt neznamenají konec, nýbrž přechod do slávy. Proto lze tuto událost také vnímat jako přípravu učedníků na Ježíšovo nadcházející utrpení a ponížení. Má také učedníky posilovat tváří v tvář nastávajícímu utrpení jejich Mistra, neboť Ježíš se již vydává na cestu směřující do Jeruzaléma, tedy k velikonočnímu vyvrcholení celého jeho putování.

Právě proto patří tento oddíl z Písma do postní doby, abychom se spolu s Kristem a jeho učedníky vydali na cestu plnou překážek, jak nás k tomu sám Ježíš vybízí: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne“ (v. 23).

Jdeme s ním a jeho učedníky směrem k velikonocům, abychom mohli na konci postní doby znovu uvidět světlo zářící ve tmě. To světlo, které zazářilo při Ježíšově proměnění na hoře a předjímá tak jeho zmrtvýchvstání do slávy. Světlo, které znamená vítězství života nad temnotou smrti. Na hoře proměnění to je odlesk slávy, ve které se po svém vzkříšení Ježíš svým učedníkům znovu ukáže.

Tento odlesk světla vzkříšení směli jako první spatřit Petr, Jakub a Jan. A právě tyto tři pak znovu potkáváme s Ježíšem na Olivové hoře, kde je Ježíšův krajní strach protipólem jeho proměnění do slávy, obojí ovšem patří k sobě. Tito tři učedníci mají opět výsadu, že mohou doprovázet svého Mistra při jeho modlitbách, tentokrát sevřeného smrtelnou úzkosti těsně před jeho zatčením. Ale stejně jako na hoře proměnění i na Olivové hoře tito tři usnou. Učedníci opakovaně prospali hlubokým spánkem Ježíšovu přípravu na velikonoční události, která se nejdříve uskutečnila ve formě rozhovoru s Mojžíšem a Eliášem na hoře proměnění a potom ve formě jeho modlitebního zápasu na hoře Olivetské.

Ale přesto, že učedníci mnohé nechápali, o Petrovi jsme četli, že nevěděl, co mluví, a přesto, že prospali tyto důležité okamžiky, směli spatřit Ježíšovu slávu a také slyšet Boží hlas, který jim řekl, aby Ježíše poslouchali, neboť on je Boží Syn. To je způsob, jak lze uchovat na zemi Boží slávu. Totiž zachovat si vědomí toho, kým Ježíš je a poslouchat ho a to navzdory tomu, že jeho sláva nebude nadále zjevná, že bude zastřena jeho utrpením, jeho zdánlivou bezmocí a vydaností do rukou násilníků a to až po smrt na kříži.

Podobně jako tehdy s učedníky je tomu i dnes s námi. I když stále ne všemu rozumíme a mnohé důležité okamžiky jakoby prospíme a možná ještě dlouho nebudeme moci spatřit Ježíšovu slávu, Bůh nám říká, abychom poslouchali Ježíše a drželi se jeho slova i uprostřed všech zkoušek a trápení, které přijdou.

Během naší cesty vstříc velikonočním událostem následujeme Ježíše, který nás předešel jako ten, kdo dobře zná lidské utrpení a který nesl tíhu kříže jako první. A zároveň ho při vykročení na tuto cestu vidíme oslaveného Boží slávou. Právě z tohoto dvojího pohledu na Ježíšovu cestu ke kříži a zároveň na jeho proměnu do slávy lze načerpat jistotu, že se Boží láska a moc může projevit, že může zazářit i v lidské slabosti a utrpení.

V Ježíšově případě se to stalo tehdy, když se modlil. Proměnění je událost modlitby. Je zde vidět, co se děje tím, že Ježíš mluví s Otcem: jeho bytost se nejvnitřněji prolíná s Bohem a stává se světlem. V modlitební jednotě s Bohem je Ježíš „světlo ze světla“ a v tomto okamžiku se to stává i smyslově vnímatelným.

Když se Ježíš modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu. Také naše tvář hledící v modlitbě na Ježíšovu cestu kříže a zároveň na jeho slávu může být proměněna. A stejně tak Ježíšův bílý zářící šat vypovídá i o naší budoucnosti. Bílá zářící roucha jsou výrazem nebeské existence, jsou to roucha andělů a vyvolených. Janovo Zjevení mluví o bílých rouších, která budou nosit zachránění. Jejich roucha jsou bílá, protože si je vyprali v Beránkově krvi (Zj 7,14), to znamená, že byli křtem a svou životní cestou spojeni s Ježíšovým příběhem, včetně jeho utrpení.

Petrova snaha udělat na hoře proměnění příbytky nebo stánky vyjadřuje lidskou touhu po těch věčných, nebeských příbytcích. Lukáš v 16. kapitole (v. 9) mluví o příbytcích spravedlivých v budoucím životě. Přebývat ve stáncích je předjímkou budoucího věku. Ale Petr a my s ním se znovu učíme přijímat, že nebeská sláva je ponejprv dobou nesení kříže a že proměnění v sobě zahrnuje i naše přetavení utrpením.

Pane Ježíši Kriste, dej, abychom tě uměli přijímat včetně tvé cesty utrpení, která je cestou ke slávě a poslou­chat tě jako Božího Syna. Dávej nám aspoň občas zahlédnout záblesky své slávy a učiň to, abychom tě jednou směli spatřit v plné slávě tvého vzkříšení. Amen.