L 3,15-22

L 3,15-22

Milí bratři a sestry, v úryvku z evangelia určeném pro dnešní neděli jsme četli o lidech, kteří byli plni očekávání a uvažovali o tom, jestli snad Jan Křtitel není mesiášem. Vystoupení Jana Křtitele tehdy vzbudilo velká očekávání a také velké otázky. Když jsem přemýšlel o tomto biblickém oddílu, který je stanoveným liturgickým čtením pro tuto neděli, doléhalo ke mně to, že náš národ je v těchto dnech také plný očekávání a otázek. Očekávání toho, co přinese nový prezident a otázky, jak dopadne prezidentská volba. Kdo bude novým prezidentem naší země?

Je to očekávání na člověka, který má přinést nějakou změnu k lepšímu, naplnění určitých nadějí, nějaký posun ve společnosti. Společenská atmosféra očekávání, kterou nyní prožíváme, má podobný náboj s tou, která tenkrát zavládla v okolí Jordánu.

Minulý týden jsem dostal poměrně dost emailů, které sdělovali, koho volit prezidentem. Emailů zdůvodňujících, proč někdo považuje jednoho kandidáta za lepšího než ty ostatní. Různí jednotlivci i skupiny chtěli ovlivnit další lidi pro volbu svého favorita, chtěli vyvolat otázky, které měly vést k pochopení toho, že jejich kandidát je nejlepší z možných. Tato snaha je přirozená. Chceme, aby zvítězil ten, komu důvěřujeme a zároveň jsme plní očekávání, jak to dopadne.

Toto ptaní se, kdo bude novým prezidentem a očekávání s ním spojená, mně rezonovalo s tím, jak se lidé v Božím národě opakovaně ptali, kdo je tím zaslíbeným mesiášem. V Judsku počátkem našeho letopočtu vystupovali velmi různé osobnosti s mesiášským nárokem a každý měl určitý okruh svých přívrženců. Dnes jsme četli o lidech, kteří vážně přemýšleli o tom, že mesiášem je Jan. Uvažovali o tom, zda Jan mluví a jedná jako mesiáš. Můžeme od něj očekávat pomoc, záchranu z nedobré situace, ve které se ocitla naše země, náš národ?

Když se podíváme na společenskou náladu v tehdejším Judsku, které bylo v té době římskou provincií, tak vidíme velkou frustraci z podmanění, která byla posílená nerozumnou kořistnickou politikou římských prokurátorů, vysoké daňové zatížení a nespokojenost většiny národa s odcizeným kněžským vedením. To byla atmosféra v malé zemi s nesmírně bohatou duchovní tradicí, která byla stále živá. A proto tito lidé čekají svého mesiáše a ptají se, kdo to bude: „Všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad mesiáš.“

Mesiáš byl v jejich představách člověk poslaný Bohem, poslaný a uschopněný k tomu, aby zjednal nápravu ve svém národě, aby ho uzdravil od všech nešvarů a navrátil ho k Bohu. Jsou to velká očekávání, která lidé ve špatné společenské atmosféře kladou na mimořádného jedince. Cítí, že se musí něco zásadního změnit, ale neví přesně jak se to má stát. Proto hledají svého mesiáše. A zdá se jim, že by to mohl být Jan.

Ten, který odvážně vystoupil a zval k pokání, volal k tomu, aby lidé nespoléhali na svůj původ, na to, že patří k vyvolenému národu, ale aby nesli dobré ovoce. Vyzíval k solidaritě, k upuštění od násilí, k nezneužívání pravomocí… Pro každou profesní skupinu měl konkrétní slovo, jak se má jejich pokání projevit. A mnozí lidé ho tenkrát vzali vážně, zareagovali, dávali se od Jana pokřtít a byli plni očekávání, že teď se začne dít něco převratného, neboť si promítali do Jana své mesiášské představy.

Ale Jan na to řekl: „Přichází někdo silnější než já.“ Jan dobře znal svoji roli. Nepodlehl očekávání davů. Ukázal správným směrem. Dokázal říct: „Nejde především o mně, … vždyť já nejsem hoden tomu, kdo přichází, ani rozvázat řemínek jeho sandálů“. V tom vidím Janovu velikost. V tom vidím velikost každého schopného člověka, který zároveň zná svoje hranice, zná svoje možnosti a zná taky svůj úkol. Nadšení lidé tenkrát od Jana očekávali víc, připisovali mu větší společenskou roli, než kterou měl, promítali si do něho své touhy a očekávání, které Jan nemohl a nechtěl naplňovat.

Bratři a sestry, když jsem psal toto kázání, vnímal jsem také frustraci současné české společnosti. Pravicoví voliči jsou frustrováni vítězstvím levice v posledních senátních a komunálních volbách, levicoví voliči jsou zase frustrování kroky pravicové vlády. Do toho počínání našeho současného prezidenta. Patrně každý touží po nějaké změně k lepšímu. A to všechno se přirozeně promítá do očekávání od nového prezidenta. Skoro jakoby on měl být tím mesiášem, tím, který to nějak zachrání, vyřeší, rozhodne, nebo aspoň nasměruje správným směrem, někam posune. Zároveň jsem si v tom množství předvolebních emailů, které jsem za poslední týden obdržel, kladl otázku, jestli nevkládáme do prezidentských voleb víc očekávání, než je zdrávo.

Mám křesťanské přátele, kteří intenzivně podporují velmi rozdílné kandidáty. Zcela konkrétně Karla Schwarzenberga a Jiřího Dienstbiera. A také já jsem měl svého kandidáta, respektive kandidátku a prožíval jsem velké dilema. Mám snad volit toho, komu fandí víc mně blízkých lidí? Vždycky bude má volba pro někoho špatná. Ale pro mě je při tom důležitá také otázka, nakolik je pro náš vzájemný vztah určující to, koho jsem volil. Pro mě důležité není jen, kdo koho volil, ale zda rozdílnost volby zakládá nějaké osobní odcizení.

Opakovaně mě při psaní tohoto kázání napadlo, jestli nepřemýšlíme o svém kandidátovi, kterému jistě z dobrých důvodů věříme, trochu jako tenkrát přemýšleli lidé o Janovi: „není-li on snad Mesiáš.“ A musel jsem si říct, že nejdůležitější přece není, jestli bude zvolen právě můj kandidát. On přece není ten, který nás zachrání.

Nechtěl bych tím ovšem volbu prezidenta nějak podceňovat, myslím si, že je důležité volit podle svého svědomí a jistě je důležité mít dobrého prezidenta, ale důležité také je, aby se církev na politických tématech neštěpila. Sám jsem už zažil nejednu ostrou politickou debatu mezi kolegy faráři. Pokud bude téma, koho volíme, nějak určující pro naše vzájemné vztahy, tak jsme nevzali dost vážně, že je tady někdo silnější, někdo komu se všichni podřizujeme, někdo kdo má poslední slovo.

V závěru dnešního evangelijního úryvku jsme četli: Když byl pokřtěn Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Jistě existuje lepší a horší volba. Myslím, že jsou lidé pro Boží záměry použitelnější a méně použitelní a možná i zcela nepoužitelní. Ale rozhodující je, že tu nejdůležitější volbu neděláme my, tu dělá Bůh. My si nevolíme mesiáše, toho si volí Bůh. Proto bychom neměli být na svoji volbu, ani na tu prezidentskou, soustředěni víc než na volbu, kterou udělal Bůh. Především by nás mělo zajímat, koho zvolil Bůh a vždycky až potom, koho volíme my. Věřím, že pokud tomu tak bude, budeme schopni nejen lépe volit, ale také lépe tvořit jednu církev s těmi, kteří někdy volí jinak.

Amen.