L 3,15–17.21–22

¹⁵Lidé byli plni očekávání a všichni ve svých myslích uvažovali o Janovi, není-li on snad Mesiáš. ¹⁶Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. ¹⁷Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“²¹Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe ²²a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Milí bratři a sestry,

o Tiché noci přichází Boží slovo na svět a u Jordánu pak začíná své veřejné působení. Ježíš se nechává pokřtít dohromady se „vším lidem“. A Bůh v tomto okamžiku sděluje Ježíšovi jeho poslání tak, že to všichni mohou slyšet. A aby tomu také všichni věřili, ne jen to slyšeli, ale také aby to mohli vidět, sestupuje na Ježíše Duch svatý v tělesné podobě jako holubice.

Duch v tělesné podobě, Duch, který je vidět. To je pozoruhodný motiv ve spojitosti s Božím Synem, který přijal tělo. Minulou neděli jsme četli: „Slovo se stalo tělem“ a nyní při křtu se děje něco podobného: Duch svatý sestupuje v tělesné podobě, v podobě holubice. Holubice je viditelným slovem Otcovy lásky pro jeho Syna, který přijal lidské tělo.

O holubici se v Bibli nejčastěji hovoří v Písni písní. Krásná nevěsta je zde přirovnávána k holubici. Oči nevěsty jsou jako holubice atd. Holubice patří k jazyku lásky. To z Bible přebírá mnoho básníků, třeba Mácha a další. A tento jazyk lásky používá také Bůh, když mluví o svém milovaném Synu. Svou lásku k Synovi sděluje prostřednictvím holubice.

Církevní otec Justin Mučedník ve druhém století vykládal křest jako opakování potopy a Ježíše jako nového Noeho. Noeho holubice je pak předobrazem Ducha svatého. Ona zvěstuje, že už raší nový život, že je možné vyjít z archy a vstoupit do světa očištěného od hříchu.

Potopa očistila svět od hříchu podobně jako křest, který smívá hřích člověka. Křtít znamená smýt, omýt, očistit vodou. Už ve Starém zákoně je uloženo v mnoha případech nečistoty obřadné omývání, které očišťuje a zjednává přístup k bohoslužbě, navozuje kontakt se svatým Bohem. Např. ve Čtvrté knize Mojžíšově čteme o přípravě „vody k očisťování od hříchu“ (Nu 19,9). Také proroci mluví o vylití očistné vody na hříšníky. V knize proroka Zachariáše (Zach 13,1) čteme: „V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchů a nečistoty“. Prorok Ezechiel přímo spojuje obmytí vodou s darem Ducha Božího: „Pokropím Vás očistnou vodou a budete očištěni. Dám Vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha“ (Ez 36,25.26). To všechno můžeme chápat jako starozákonní předobrazy křtu. Jako motivy, na které navazuje Jan Křtitel.

Gesta vnější očisty symbolizují očistu vnitřní, očistu srdce, které člověk skutečně mohl dosáhnout za předpokladu, že s nimi byla spojena skutečná lítost a touha po odstranění vší nečistoty, která nás odděluje od svatého Boha.

V době vzniku Nového zákona omývali rabíni vodou konvertity, pohany, kteří se chtěli stát účastníky smlouvy s Hospodinem a tak je přičleňovali k vyvolenému národu. Zdá se dokonce, že někdy bylo toto omytí považováno za stejně důležité jako obřízka. Taková koupel vyjadřuje touhu po očistné Boží milosti a po čistém životě s Bohem.

Podobně křest Jana Křtitele připojoval hříšníky ke skutečnému potomstvu Abrahamovu, k posvátnému zbytku Izraele, na který se nevztahuje Boží hněv. Křest na znamení odpuštění hříchů a obrácení hříšníků uděloval Jan Křtitel v poušti každému, kdo svůj hřích vyznal a chtěl vyjádřit své odhodlání k opravdovému obrácení. Lidé na to zareagovali a „byli plni očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo mocnější než jsem já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Lk 3,15–16).

Lidé se na základě Janova kázání a křtu domnívali, že Jan je přicházející Mesiáš. Jan to však odmítá a odkazuje na někoho „silnějšího“, kdo je bude křtít, kdo bude očišťovat lidskou mysl Duchem svatým a ohněm.

Janův křest vodou znamená mnohem méně než Ježíšův křest Duchem a ohněm. Mesiášovým křtem se totiž uděluje Duch svatý, který se později ukázal na apoštolech v podobě ohnivých jazyků.

Ve Skutcích apoštolů se dočteme pozoruhodnou věc: mnoho let po smrti Jana Křtitele se Pavel na své třetí apoštolské cestě setkává v Efezu s učedníky, kteří nevěděli nic o přijetí Ducha svatého. Pavel se jich ptal: Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni? Oni řekli: Křtem Janovým. Tu jim Pavel prohlásil: Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm – v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý… (Sk 19,3–6). Křest ve jméno Pána Ježíše je spojen s darem Ducha svatého podobně, jako to bylo v případě, když byl pokřtěn sám Ježíš. Seslání Ducha znamenalo v řeči proroků uvedení do funkce Božího služebníka, tak to má např. Izajáš: „Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha…“ (Iz 42,1). A to platí předně o Ježíšovi, ale také o každém z nás, kteří jsme byli pokřtěni a došli tak Božího zalíbení.

Nabízí se ovšem přesto otázka, proč se vlastně Ježíš nechal pokřtít. Sám Jan Křtitel se tomu brání slovy, která čteme v Matoušově evangeliu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně? Ježíš mu na to odpovídá: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá“ (Mt 3,14–15). Ježíš tím, že se nechá pokřtít, naplňuje Otcovu vůli, řadí se tak mezi hříšníky – jako beránek Boží, který na sebe bere hřích světa.

Křest ve vodách Jordánu ohlašuje Ježíšův křest „ve smrti“, takže se vlastně celý Ježíšův veřejný život odvíjí mezi dvěma křty – křtem v Jordánu a křtem „ve smrti“. Totéž chce říci evangelista Jan, když podává svědectví o vodě a krvi, které vyšly z Ježíšova probodeného boku, a také ve svém prvním listu mluví o spojení Ducha s vodou a krví: „To je ten, který přišel skrze vodu a krev: Ježíš Kristus. Ne pouze skrze vodu křtu, ale i skrze krev kříže; a Duch o tom vydává svědectví, neboť Duch je pravda. Tři jsou, kteří vydávají svědectví – Duch, voda a krev – a ti tři jsou zajedno“ (1 Jan 5,6–8). Ježíšův křest představuje vykročení na cestu, která bude zakončena jeho ukřižováním. Na cestu po které nese lidský hřích.

Při křtu ovšem zároveň zjevuje Bůh svůj otcovský vztah k Ježíšovi, svůj vztah lásky ke svému milovanému Synu. To je Boží posila na tuto cestu. Podobně chce Bůh přijmout také nás za své děti. Z jeho strany jde o nabídku očištění od hříchů, daru Ducha svatého a přijetí za Boží děti. Záleží na každém z nás, zda a jak tuto nabídku přijmeme. Bůh má také s námi něco v plánu. Je jedno, zda jsme byli pokřtěni jako nemluvňata nebo v pozdějším věku. Bůh každému / každé z nás dává v životě okamžiky určitého obratu, podobné tomu, který prožil Ježíš u Jordánu. Záleží na nás, co s nimi uděláme. Jestli přijmeme, že také nad námi zazněl Boží hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, moje milovaná dcera, tebe jsem si vyvolil“.

Bože, příteli všech lidí, při křtu v Jordánu jsi zjevil Ježíše jako svého milovaného Syna. Dej, abychom i my, kteří jsme byli znovuzrozeni vodou a Duchem svatým, žili jako tvé dcery a tvoji synové. Amen.