L 24,36-49 (Velikonoční pondělí)

L 24,36-49 (Pro samou radost nemohli uvěřit…)

Milí bratři a sestry,

možná jste si někdy říkali, že je něco příliš hezké na to, aby to mohlo být skutečné. Je to tak úžasné, že to snad ani není možné. Takový stav euforie zažili učedníci při setkání se vzkříšeným Pánem. Evangelista Lukáš o tom píše: „Pro samou radost nemohli uvěřit.“

To mně zaujalo, poprvé se zde mluví o radosti z Kristova vzkříšení, ale zároveň se o ní mluví ve spojitosti s nevírou. To je velmi paradoxní. Logičtější by přece bylo, kdyby byli smutní a nevěřili tomu, nebo kdyby uvěřili a radovali se z toho. Protože když se radují, tak přece musí věřit tomu, že Ježíš je opravdu zase s nimi.

Ale možná to sami znáte. Člověk má někdy takovou radost, že udělá až něco bláznivého a nelogického. Stejným způsobem evangelista Lukáš popisuje ve Skutcích apoštolů jednání služky Rodé, která pro samou radost neotevřela Petrovi, který byl vyveden andělem z vězení a klepal u nich na dveře. Myslím, že to je dobré srovnání, které nám trochu přiblíží, co Ježíšovi učedníci prožívali při setkání se vzkříšeným Kristem.

Lukáš ve Skutcích apoštolů píše: „Když Petr zatloukl na domovní dveře, přišla služka jménem Rodé, aby se zeptala, kdo to je. Tu poznala Petrův hlas, ale samou radostí hned neotevřela a běžela dovnitř oznámit, že Petr stojí přede dveřmi. Ale oni jí řekli: „Ty ses zbláznila!“ Ona však trvala na tom, že je to pravda. Řekli jí: „Tak to musí být jeho duch!“ Ale Petr stále tloukl. Šli tedy otevřít a užasli, když ho spatřili.“ (Sk 12,13-16).

Tato událost se taky odehrála o velikonocích, jak píše Lukáš na začátku této kapitoly, taky je tam obrovská radost, pod jejímž vlivem služka Rodé jedná trochu nelogicky. Nechá Petra stát venku, aby dál bušil do dveří a nepustí ho dovnitř a běží to oznámit ostatním apoštolům, ale oni si myslí, že se zbláznila, ona však trvá na svém a tak si myslí, že to je jeho duch. Toto vyprávění má stejné rysy jako setkání se vzkříšeným Ježíšem. Taky se odehrává o velikonocích, vzkříšený Ježíš se ukáže nejdřív ženám, které to běží oznámit ostatním učedníkům, ale ti jim nevěří, říkají o nich, že blázní a pak se taky domnívají, že vidí ducha.

Podstatné na tomto srovnání je, že to, co způsobuje tak velkou radost, to, co je až neuvěřitelné, že by se mohlo stát, je nečekané setkání s milovaným člověkem. Je to radost ze setkání s tím, koho máme moc rádi a kdo nám moc chybí, protože nepočítáme, že bychom se mohli setkat. Takovéto setkání nám může udělat v životě asi tu největší radost. A to se opakovaně stalo právě o Velikonocích. Lukáš v kompozici svého podvojného díla Evangelium - Skutky apoštolů líčí tento motiv opakovaně možná právě proto, aby nám naznačil, že tato radost patří k Velikonocím.

Jeden z prvních křesťanských apologetů, Melito ze Sard, ve druhém století napsal spis o Velikonocích, ve kterém píše o tajemství Velikonoc toto: „Poslyšte tedy, ó milovaní, je nové i staré, věčné i časné, porušitelné i neporušitelné, smrtelné i nesmrtelné.“

Milí BaS, my žijeme ve světě, kde zakoušíme jako běžnou realitu to, že všechno podléhá času, všechno stárne a spěje k zániku, všechno je porušitelné a smrtelné. A proto pro nás může být až neuvěřitelnou radostí, že toto není jediná realita našeho světa, že tomu taky může být jinak a že se nás to týká.

Ježíš, který po svém vzkříšení představuje právě to, co je věčné, neporušitelné a nesmrtelné náhle stojí uprostřed svých věrných. Ale oni mají problém tomu uvěřit. Zdá se jim, že to je příliš dobrá zpráva, než aby mohla být pravdivá. „Pro samou radost nemohli uvěřit.“ A tak jim Ježíš podává důkazy o své identitě. „Dotkněte se mně.“ „Máte něco k jídlu?“ Pojedl před nimi a pak jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. A nakonec jim seslal svého Ducha.

My taky potřebujeme být přesvědčeni o tom, že Ježíš byl vzkříšen, že žije, že o nás ví, že slyší, když se k němu modlíme, že je s námi po všechny dny… Je to pro nás někdy taky neuvěřitelné, protože to je příliš dobrá zpráva? Nebo jsme už vůči ní imunní, už to s námi nic nedělá. Byli jsme imunizováni tím, že o Ježíšově vzkříšení slýcháme každý rok o Velikonocích a už to k nám prostě nedolehne?

Říkal jsem si, že lepší variantou by bylo, pokud bychom taky nemohli uvěřit pro samou radost. Protože v této radosti je už přítomno tušení toho, že Ježíš opravdu žije a je s námi. A jen silná emotivní reakce může ještě bránit aktivnímu přijetí této reality. Ale euforickou radost nemůžeme prožívat příliš dlouho a tak se časem může tato radost proměnit v takovou tichou, vnitřní radost, o které apoštol Pavel píše, že ji máme mít pořád.

Tak se to totiž stalo i učedníkům. Jen o několik veršů dál čteme: „Potom se s velikou radostí vrátili do Jeruzaléma, byli stále v chrámě a chválili Boha.“ (L 24,52-53). A tím končí Lukášovo evangelium. Taková krásná tečka. Radost, pro kterou nemohli uvěřit, se proměnila v radost z víry, ve které chválili Boha. Přál bych nám, abychom v této radosti dnes také společně chválili Boha a aby to nebylo jenom dnes, protože vzkříšený Kristus je naším důvodem k radosti stále, bez ohledu na to, jak se nám právě daří nebo nedaří.

Díky Kristovu vzkříšení máme k radosti vždycky dobrý důvod, a i kdybychom neměli žádný jiný, tak tento nám zůstane, protože i pro nás na tomto světe je nové i staré, věčné i časné, porušitelné i neporušitelné, smrtelné i nesmrtelné. Amen.