L 24,13-35 (Velikonoční neděle)

L 24,13-35

Milí bratři a sestry,

jedním z nejsilnějších momentů, kdyVzkříšený Pán vlévá učedníkům živou naději, je tento příběh o dvou učednících jdoucích v první den po sobotě do Emauz. Putování, společná cesta, se stává místem Ježíšova zjevení, místem setkání se Vzkříšeným. Ježíš byl v Lukášově evangeliu představován jako ten, kdo putuje se svými učedníky a během tohoto putování se postupně odhaluje jeho identita. Ježíš dával během společného putování postupně poznat, kým je. A po svém vzkříšení to dělá podobným způsobem. Předtím ho učedníci následovali na jeho cestě a nyní se on sám připojí k učedníkům na jejich cestě a dá se jim poznat. Ovšem než se tak stane, odehraje se mezi nimi jeden z nejparadoxnějších rozhovorů, který nám evangelia zaznamenala.

Tak jako všichni v Jeruzalémě, i tito dva, kteří patřili k širšímu okruhu Ježíšových učedníků, si pořád mezi sebou přemílají nedávné události. Chybí jim však klíč, aby jim mohli porozumět, aby je mohli správně pochopit. Asi se navzájem ani moc nepovzbuzují, spíš naopak. Sdílením svých deprimujících zážitků a pochybností stále více zabředají do beznaděje. Ostatně tohle, myslím, známe. Některý způsob sdílení s přáteli nijak nepozvedá, jen ještě více obtěžkává a prohlubuje v zúčastněných pocit bezvýchodnosti. Přátelé si někdy pouze vymění a posílí důvody své deprese.

K učedníkům se během cesty připojí sám Ježíš a jde s nimi, ale oni ho nepoznali. To je zvláštní, že ho nepoznali. Naznačuje nám to, že nemusí být vůbec snadné poznat to, že Ježíš jde s námi. Skutečnost, že učedníci nebyli schopni Ježíše poznat, není způsobena tím, že by se jim zjevil v nějaké jiné podobě. Je dána tím, že jim cosi zadrželo oči, takže ho nepoznali (v. 16). Mohlo to být dáno jejich neschopností mít v danou chvíli naději a věřit tomu, co jim Ježíš před svou smrtí opakovaně říkal. Oni jsou nyní plně zaujati svým zármutkem, jsou plní zklamání. A když je Ježíš osloví otázkou, o čem to spolu tak zaujatě rozmlouvají, tak zůstanou stát „plni zármutku“ (v. 17). Zdá se, že nedávno prožité události u nich neponechávají žádný prostor pro naději.

Ježíše nepoznají, a proto na něj jeden z nich, Kleofáš, vyhrkne s jistou dávkou rozmrzelosti: „Ty jsi snad jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ (v. 18). Jaký paradox! Výtka je adresována tomu, kdo nejlépe ví, co se tam v těchto dnech stalo. Všichni ostatní, kteří události probírají, je znají jen z vyprávění. Ano, hrstka věrných doprovodila Ježíše až na Golgatu a setrvala s ním až do jeho posledního vydechnutí. Těchto se patrně Ježíšovo utrpení dotklo nejhlouběji. Ale jediný, kdo na tom kříži skutečně visel, byl přece on sám.

Přesto si Ježíš trpělivě vyslechne jejich verzi příběhu. Naslouchá o svém vlastním odsouzení, mučení a ukřižování z perspektivy dálkových pozorovatelů. Potom jim začne vyprávět sám a mluví o tom, co o něm předpověděli proroci. Ani tehdy jim ještě nedocvakne, kam svou řečí směřuje. Až při lámání chleba jako by jim spadly šupiny z očí a oni poznají, že je to Pán! V tu chvíli však zmizel jejich zrakům.

Setkání se Vzkříšeným ale úplně mění jejich dosavadní chápání událostí a to i zpětně. Už nemohou říkat v minulém čase: „My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ (v. 21). Doufali totiž správně, když všechno vsadili na Krista. A jestliže on vstal z mrtvých, mohou doufat i nadále, protože tato naděje je nezklame.

S oživenou nadějí musí automaticky změnit i směr své cesty. Opouštějí cestu útěku do ústraní, útěku z nesnází a vracejí se do Jeruzaléma, k ostatním učedníkům. A jaké je jejich překvapení, když zjistí, že nejsou jediní, komu se vzkříšený Pán ukázal!

Milí BaS, chtěl jsem se dnes s vámi na tento známý evangelijní příběh podívat z hlediska naděje. Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání. Tuto naději po Ježíšově zmrtvýchvstání získali jeho učedníci a díky této naději se pak stali věrohodnými svědky Ježíšova vzkříšení. Teď bych chtěl chvíli mluvit tak, aby to bylo dobře srozumitelné i pro děti.

Děti, naděje bývá často zobrazována jedním známým předmětem, který bývá na lodích. Víte, o který předmět se jedná? Ano, je to kotva. Kotva námořníkům připomínala bezpečí přístavu. Loď, která je dobře zakotvená, je v bezpečí. Moře si se zakotvenou lodí nemůže dělat, co chce. A podobně naděje představuje zakotvení lidského života, je pro něj pevným bodem, který umožňuje, aby neztroskotal.

Když jsem přemýšlel o naději jako o kotvě, napadlo mně takové mini-podobenství. Kotva je totiž taky druh lyžařského vleku. Děti, jeli jste někdy na kotvě? Když se té kotvy dobře držíte, tak vás vytáhne nahoru na kopec. A podobně funguje i naděje. Když se jí pevně držíme, tak nás vytáhne nahoru. Naděje je jako kotva, nejen jako ta, kterou mají lodě, ale taky jako ta, která je lyžařský vlek. Jde o to, pevně se jí držet a nechat se jí vytáhnout až nahoru.

Ježíš svými slovy skleslým učedníkům během cesty zapaluje srdce. Zapálené srdce je obrazem pro jejich hluboké, niterné zasažení. To, co se v nich rozhoří, můžeme vnímat právě jako novou naději, která před tím zcela vyhasla. Tato naděje jim otevřela oči a oni poznali, že Ježíš je s nimi. Naděje proměnila jejich pohled. Najednou vidí jinak sebe, svoje možnosti, svoji budoucnost, protože jejich Pán žije.

Na závěr vám povím ještě jedno podobenství o naději. Tentokrát to bude takový mini-příběh. Byl jeden kluk, který si k Vánocům velice přál fotbalový míč, kopačák. Na štědrý večer po zazvonění zvonečku s velkým očekáváním přišel k ozářenému stromku a očima hledal, který balíček by mohl skrývat kopací míč. Ale ouha! Samé placaté dárky, samé takzvané „měkkýše“, které věstily novou šálu, košili nebo pyžamo, zkrátka takové ty věci, co kluci za dárky vůbec nepovažují…

Chlapec své zklamání nedokázal potlačit a propukl v pláč. Marně ho rodiče povzbuzovali, ať začne rozbalovat. Už ho nic nezajímalo. Někdo z rodiny se tedy chopil rozbalování za něj. A ejhle – hned v druhém balíčku byl vytoužený kopací míč! Dokud byl zabalený, nešlo ho poznat, protože byl ještě vyfouklý.

Tato příhoda nám může trochu osvětlit, jak je tomu s křesťanskou nadějí. Naděje spolu s vírou a láskou patří mezi základní Boží dary. Možná nás napadne, kde se potom stala chyba? Proč tedy všichni křesťané nepřekypují nadějí, když ji přece od Boha obdrželi? A jestliže ji ve svém životě postrádáme, můžeme vůbec něco dělat, když je to dar od Boha? Proč nám ji tedy Bůh nedává, když ji tolik potřebujeme?

Na tyto otázky může dát odpověď právě příhoda chlapce s kopacím míčem. Pochopitelně, jestliže si míč užívat, musel nejdřív objevit, že jej opravdu dostal. Potom jej musel nafouknout, ale ani to nestačilo. Bylo potřeba naučit se s ním zacházet. Kdo sleduje fotbal vždycky jenom z gauče v televizi, může mít dojem, že udávat míči nohama v běhu správný směr není až takový problém. Fotbalisté však vědí, kolik hodin tréninku je třeba, aby souhra nohou s míčem byla přirozená a zdánlivě bezproblémová.

Trochu podobné je to i s nadějí. Nejdřív po ní člověk musí vůbec zatoužit, uvědomit si, že mu chybí a že bez ní mu není dobře. Potom ji potřebuje „nahustit“, což se neděje vzduchem, ale Duchem svatým. On je ten, kdo nám připomíná a oživuje Boží zaslíbení, na nichž naděje spočívá. On je ten, jehož prostřednictvím dnes žijeme ve spojení s Bohem, s Kristem. A konečně, potřebujeme naději používat v každodenním životě. Naděje nám dodá radost jako tomu chlapci hra s kopacím míčem, který ze začátku jako kopací míč vůbec nevypadal.

Křesťanská naděje spočívá na víře ve zmrtvýchvstání. Na události, kterou slavíme nejen dnes, ale každou neděli. Mít oči otevřené pro to, že Kristus žije a je s námi, ví o nás a jeho nový život je i naším životem. Možná je naše naděje vyfouklá jako ten chlapcův nový kopačák, ale určitě jsme ji dostali.

I dnes jsme tady proto, abychom ji objevili, nahustili a učili se používat. A kéž nám pomáhá žít životem Božích dětí. Amen.