L 24,1–12

První čtení Iz 60,1–5; Kázání L 24,1–12

Milí bratři a sestry,

Lukášovo evangelium lze považovat za evangelium pro křesťany, kteří jsou ve světě svědky o Ježíšovi. O jeho životě, o jeho ukřižování a o jeho zmrtvýchvstání. Lukáš píše, že při Ježíšově ukřižování „všichni jeho přátelé stáli opodál, i ženy, které Ježíše doprovázely z Galileje a všechno viděly.“ (23,49). „Všechno viděli“ – těmito slovy je poukázáno na význam těch, kteří se později setkají se vzkříšeným a budou mít roli očitých svědků. A mezi ně patří na prvním místě ženy, některé z nich dokonce známe jménem: Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a ještě další ženy, které Lukáš nejmenuje, ale které známe z dalších evangelií. Tyto ženy viděly ukřižování, viděli hrob i to, jak bylo Ježíšovo tělo pochováno a proto připravily směs vonných mastí a šly ho pomazat. A proto také jako první zjistí, že Ježíšův hrob je prázdný.

Lukáš uvádí, že ženy se v prázdném Ježíšově hrobě setkaly se dvěma anděly, byli to dva muži v zářícím rouchu. Pro Lukáše je patrně důležité to, že jsou dva a ne jenom jeden, jak to uvádí evangelisté Matouš a Marek. Protože podle Bible je věrohodné svědectví od dvou svědků. Tak i tady jsou přítomni dva svědkové Ježíšova vzkříšení a jejich slova jsou tudíž věrohodná. Opět je v pozadí důležitá myšlenka věrohodného svědectví o vzkříšeném.

Na základě toho, co říkají, se ženy v hrobě rozpomenuly na Ježíšova slova, na jeho předpovědi o svém ukřižování a vzkříšení. A tyto ženy pak sami od sebe šly a všechno oznámily jedenácti učedníkům i všem ostatním. Nemusí k tomu být vyzývány. Ony jsou očitými svědky všeho, co viděly a je jich několik, které to takto shodně dosvědčují, a proto má být jejich svědectví bráno vážně. Lukáš zdůrazňuje právě tuto úlohu žen jako věrohodných svědků, neboť sledovaly Ježíše na každém jeho kroku až po jeho prázdný hrob a pak sami od sebe jdou a vypráví o tom.

Ale apoštolové jim nevěří. Jejich slova o tom všem, co zažily, připadají apoštolům jako nějaké blouznění. Jako planá slova, žvásty, nesmysly nebo dokonce jako špatný vtip. Je to velmi pohrdavý výraz, který tady Lukáš používá pro to, co si o nich apoštolové mysleli. Tento výraz je v základu nám známého slova delirium. Apoštolové si mysleli, že ty ženy jsou v jakémsi deliriu. To mně připadá jako reakce, se kterou se můžeme i dnes někdy setkat. Kolika lidem takto zní slova o vzkříšeném Ježíšovi. Jako jakési blouznění, zmatenost, možná i halucinace, každopádně totální nepochopení toho, oč jde.

Je to neschopnost uvěřit něčemu na základě osobního svědectví, byť věrohodného a vícekrát potvrzeného. Tato neschopnost uvěřit je často způsobená pýchou. Je v tom výraz jakési nadřazenosti. Já přece nebudu něčemu takovému věřit, protože nejsem naivní a sám vím nejlíp, jak to je. V Lukášově evangeliu je to konkrétně projev mužské nadřazenosti nad ženami. Vážení apoštolové nebudou věřit tomu, co říkají nějaké zmatené ženské. Ty toho vždycky napovídají.

Ale Petr se nakonec přeci jen jde přesvědčit o tom, jak to tedy je. Rozběhne se k hrobu, nahlédne dovnitř a bude velmi udiven. Tady je dobré si připomenout, že také my jsme součástí svědectví o Ježíšovi. Pokud chodíme do kostela, nasloucháme evangeliu, modlíme se, s vírou přistupujeme k Večeři Páně, tak tím vším svědčíme o tom, že Ježíš žije, že vstal z mrtvých. Že je možné se sním setkat a zažít proměnu své pochybující nadřazenosti. Proměnu nejdříve možná v údiv, podobně jako tomu bylo u Petra, a pak i v důvěru, která zakládá nové bratrské společenství. A o to jde i dnes, když se shromáždíme kolem stolu Páně, abychom tím zároveň dosvědčovali, že Pán vstal, že je živý, že svědectví o něm není důsledkem deliria, nějakého poblouznění nebo halucinace, ale je důsledkem Ježíšova vzkříšení.

Ježíšovo vzkříšení je událost, která se odehrává na počátku dne, při rozednění. Podle Lukáše doslova „za hlubokého rozbřesku“ – jakoby tím chtěl Lukáš naznačit, že nastal hluboký zářez do temnoty, která zavládla při Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě. Ježíš tam říká kněžím, velitelům stráže a starším, kteří ho zatýkali: „Toto je vaše hodina, vláda tmy.“ (L 22,53).

Tato tma ještě zhoustla, když Ježíš umírá na kříži a jakoby vládne až do úsvitu prvního dne po sobotě. V tento okamžik začíná něco zásadně nového, nový den, nový týden, nový život. S Ježíšovým vzkříšením začínají nové dějiny Božího jednání s člověkem, které se odehrávají ve světle Ježíšova vzkříšení.

Možná, že ten časový údaj o hlubokém rozbřesku také obrazně odkazuje na Ježíše jako na vycházející slunce. Tímto motivem totiž vyjadřuje poslední naději pro Boží lid prorok Malachiáš: „Vám, kdo se bojíte Hospodinova jména, vzejde slunce spravedlnosti…“ (Mal 3,20). Možná to i nějak souvisí s tím, že v germánských jazycích je neděle, den Kristova vzkříšení, nazývaná jako den slunce. A tím sluncem spravedlnosti, sluncem, které zazáří do temnot smrti, sluncem, které je světlem tohoto světa, tím je vzkříšený Pán. S ozvukem této představy se setkáváme také ve Zjevení Janově. Když Jan mluví o Novém Jeruzalémě, tak říká: „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zj 21,23). Vzkříšení Ježíše znamená definitivní vítězství světla nad vládou tmy, protože vzkříšený Ježíš je světlem, které ve tmě svítí a tma ho nepohltila.

Zároveň ty ženy přichází k Ježíšovu hrobu za hlubokého rozbřesku, protože tam chtějí být co nejdříve a vyjadřují tím svoji dychtivou touhu projevit Ježíšovi poslední službu lásky. Jejich vztah k Ježíšovi se i v minulosti vyznačoval tím, že se o něj staraly během jeho veřejného působení. A nyní jdou završit svoji péči o Ježíše tím, že chtějí nabalzamovat jeho mrtvé tělo.

Díky svým konkrétním projevům lásky vůči Ježíšovi se stanou prvními svědky o jeho vzkříšení. Jim jako prvním zazáří světlo Ježíšova vzkříšení, které se jakoby odráží v zářícím rouchu těch dvou mužů v prázdném hrobě. Tento světelný efekt chápu jako zrcadlení Ježíšovy slávy, jako něco, co koresponduje s tou symbolikou světla, které přemáhá temnotu hrobu.

Tito dva muži kladou ženám závažnou otázku, která zároveň působí jako připomenutí: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ Vzpomeňte si na to, co vám říkal o tom, že „musí být vydán do rukou hříšných lidí, být ukřižován a třetího dne vstát.“ Ženy si mají vzpomenout na Ježíšova slova. Mají si je přivodit na mysl, zpřítomnit si je ve své mysli. Tu se rozpomenuly na jeho slova, vrátily se od hrobu a staly se svědky jeho vzkříšení. Staly se svědky o tom, že Ježíš je živý.

Podobně také my, když stojíme kolem stolu Páně, tak si máme zpřítomnit ve své mysli, že Ježíš byl vydán do rukou hříšných lidí, byl ukřižován a třetího dne vstal.

Pane Ježíši, také my dnes vyznáváme a svou vírou dosvědčujeme, že ty jsi byl mrtev a jsi živ na věky věků. Máš klíče od smrti i hrobu. A odtud nám září naděje. Amen.