L 2,41-52

⁴¹Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeruzaléma. ⁴²Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. ⁴³A když v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli. ⁴⁴Protože se domnívali, že je někde s ostatními poutníky, ušli den cesty a pak jej hledali mezi svými příbuznými a známými. ⁴⁵Když ho nenalezli, vrátili se a hledali ho v Jeruzalémě. ⁴⁶Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky. ⁴⁷Všichni, kteří ho slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí.

⁴⁸Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“  ⁴⁹On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“  ⁵⁰Ale oni jeho slovu neporozuměli.  ⁵¹Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. ⁵²A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. (L 2,41-52)

Milí bratři a sestry,

nevím, jestli byste chtěli mít geniální dítě. Takové, které všechny udivuje svými schopnostmi, svou inteligencí, mimořádnými projevy. To že život s výjimečnými dětmi nemusí být snadný, naznačuje jedinečný evangelijní příběh, který máme dnes před sebou. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že to je jediný příběh, který vypráví něco z Ježíšova dětství a zároveň se dostal do Bible. Konkrétně vypráví o události, kdy Ježíšovi bylo dvanáct let. Ostatní příběhy o tomto období Ježíšova života jsou pouze v evangeliích, která nebyla zahrnuta do biblického kánonu, což je myslím dobře, protože jsou příliš fantastické. Ale Lukášovo evangelium uvádí poměrně cudný příběh, který přesto dává dobře vyniknout Ježíšově výjimečnosti. Je to příběh, který zároveň propojuje zprávy o Ježíšově narození s událostmi z jeho dospělosti.

Před tím v Lukášově evangeliu čteme o prorokyni Anně, která „žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami.“ (v. 36n). Léta a místo života této prorokyně nenápadným způsobem navozují následující příběh o dvanáctiletém Ježíšovi v chrámě. Dva časové údaje, které se na první poslech zdají být ve vyprávění zbytečným detailem, totiž její věk 84 let a délka jejího manželství 7 let, odkazují svým poměrem na 12 let; 84 : 7 = 12. A to je v následujícím příběhu věk Ježíšův. Také je řečeno, že Anna nevycházela z chrámu, podobně jako Ježíš v následujícím příběhu neodešel z chrámu spolu s ostatními poutníky. Anna tedy poukazuje na Ježíše nejen tím, co o něm přímo říká, ale protože to je prorokyně, tak dokonce celým svým životem odkazuje na to, jak to bude s Ježíšem dál.

Když mně to došlo, musel jsem žasnout nad genialitou Lukášova vyprávění, která nás zve k pozornému naslouchání a přemýšlení. Jak sdělit to, kým vlastně Ježíš je? Je to židovský chlapec, syn Josefa a Marie, ale zároveň je to syn nebeského Otce. A Lukáš to sdělí velmi důmyslně, na základě kontrastu, který si dobře připraví. Nejdřív opakovaně vypráví o Ježíšových rodičích, kterými jsou Josef s Marií. Jeho rodiče chodili každý rok do Jeruzaléma slavit velikonoční svátky. To nám zároveň ukáže, v jakém prostředí Ježíš vyrůstal, co ho formovalo. Jeho rodiče byli velmi zbožní. A potom čteme, že ho jeho rodiče hledají, až ho po třech dnech konečně najdou v chrámu. A když ho najdou, Marie Ježíšovi řekne: „Tvůj otec a já jsme tě z úzkostí hledali.“

Některé pozdější rukopisy nevydrží to, že se zde opakovaně mluví o Ježíšových rodičích a o jeho otci, což jakoby zpochybňuje Ježíšovo narození z panny a proto místo o Ježíšových rodičích mluví prostě o Josefovi s Marií. A když Marie říká Ježíšovi: „Tvůj otec a já jsme tě hledali,“ tak to nahrazují neutrálními slovy: „my jsme tě hledali“. Tím ovšem nevynikne kontrast Ježíšovi odpovědi, ve které sděluje, že jeho Otec je ještě někdo jiný než Josef: „Copak jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale Josef s Marií tomu nerozumí. Nechápou, co to Ježíš říká.

Ježíš má své pozemské rodiče jako každé jiné dítě, žije a vyrůstá v kruhu své rodiny, uprostřed svých příbuzných, ale zároveň má také nebeského Otce. Je lidským synem a zároveň Božím synem. A to je pozoruhodně vyjádřeno právě v momentě, když dojde ke střetu těchto dvou otcovských autorit.

„Synu, cos nám to udělal?“ „S úzkostí jsme tě hledali!“ To jsou výčitky rodičů, kteří se zcela logicky bojí o svého syna. Tři dny ho hledali. Umíte si představit, co byste prožívali, kdyby vaše dvanáctileté dítě bylo tři dny nezvěstné? Ale Ježíš tyto rodičovské výčitky odmítá. Musí být přece tam, kde jde o věci jeho Otce.

Jasné je to, že rodiče je potřeba poslouchat. O tom není pochyb. Otázka ovšem je, kdo jsou vlastně jeho rodiče? Kdo je tím jeho otcem, jehož vůli je potřeba se podřizovat? Ježíš není neposlušné dítě, jenom prostě poslouchá víc ještě někoho jiného než Josefa s Marií.

Následně čteme, že se pak Ježíš vrátil s Josefem a Marií do Nazareta a poslouchal je. Ježíš je zde tedy přestaven jako ten, kdo poslouchá své rodiče, není to neposlušné dítě, které se rádo ztrácí. Ale je taky tím, kdo ještě víc než své pozemské rodiče poslouchá svého nebeské Otce. Doslova musí být v tom, co je jeho Otce s velkým „O“. Je to jakási nutnost, se kterou tenkrát musel být Ježíš v chrámu, protože tam šlo o věci jeho Otce. Je to nutnost, kterou Josef s Marií nechápou, a proto jim Ježíš způsobil velké trápení. Řekli bychom, taky si s ním pěkně užili.

Ale konflikt mezi poslušností jeho pozemským rodičům a tím, že Ježíš je výjimečné dítě, které se řídí ještě jinými principy než ostatní děti v jeho věku, je v závěru vyprávění vyřešen tak, že Ježíš byl milý Bohu i lidem. Dokážu si představit, že těmi lidmi, kterým byl Ježíš milý, jsou především jeho rodiče, Josef s Marií. Už je zase poslouchal a neutíkal jim bez předchozí domluvy na diskuze s předními teology své doby.

Jak už jsem řekl, ta diskuze v chrámu má především za cíl vyjevit Ježíšovu výjimečnost, jeho mimořádný vztah k Božím věcem a k Bohu samému. Ale není to zároveň nic fantastického, mirakulózního nebo spektakulárního. Není to žádný zázrak podobný takovým, které líčí mimo-biblická evangelia. Je to prostě podivuhodný rozhovor dvanáctiletého chlapce s učenci, na kterém vyniká Ježíšova rozumnost. Naslouchal, kladl otázky a dával rozumné odpovědi. To je jistě něco, nad čím všichni zúčastnění žasnou, ale zase to není něco tak úplně mimořádného a těžko představitelného. Ježíšův o něco mladší současník Josefus Flavius vypráví něco podobného sám o sobě: „Když jsem byl ještě chlapec, asi čtrnáctiletý, stal jsem se všeobecně známým díky své lásce ke knihám, takže velekněží a vedoucí mužové města za mnou neustále přicházeli a radili se se mnou o detailech našich nařízení.“

Ježíš se tedy na první pohled jeví jako nadaný, rozumný, vnímavý chlapec, který se intenzivně zajímá o Boží věci. Který se umí zeptat, umí dobře položit otázku, nebojí se mluvit se vzdělanci. Umí diskutovat, umí moudře odpovědět. Ale to není všechno. Jak by to Ježíš neuměl, když jeho Otcem je ten, který upoutává myšlení všech generací židů před ním i po něm? Jeho Otcem je ten, který klade do života každého člověka ty nejzávažnější otázky a který také může dát ty nejdůležitější odpovědi. Jak by Ježíš neuměl diskutovat, když má takového Otce?

Tyto diskuze se budou v jeho dospělosti opakovat, opět se budou učenci v chrámu divit tomu, co Ježíš říká, budou mu klást otázky a budou vyvedeni z míry nad jeho odpověďmi. Ale zároveň jim Ježíš bude trnem v oku, už to nebude ten pozoruhodný chlapec, kterého si jeho rodiče odvedou domů, bude to člověk, kterého není možno ignorovat. Opět bude tam, kde jde o věci jeho Otce a bude v nich celou svou bytostí a své učedníky do nich pozve taky.

„Musím být tam, kde jde o věci mého Otce.“ Kéž by to bratři a sestry platilo také o nás, abychom cítili vnitřní nutnost být tam, kde jde o Boží věci, kde smíme slyšet Boží slovo, kde smíme rozmlouvat o Bohu, o Bibli. A to nemusí být nutně jen v kostele, je to všude tam, kde je přítomen Ježíš.

Pane Ježíši, prosíme o moudrost, se kterou bychom rozpoznávali, koho máme poslouchat především. Prosíme, aby se naše důvěra k Bohu jako nebeskému Otci prohlubovala a šlo nám o jeho věci. Amen.