L 2,10–20

L 2,10–20

Milí BaS, jeden indický pastor a spisovatel – Sundar Singh popisuje, jak jednou seděl na břehu řeky pod Himalájemi. Z vody vytáhl pěkný, omletý kámen. Kámen se dal rozbít. Vevnitř byl suchý. Kámen ležel dlouho ve vodě, ale přesto do něj voda nepronikla. Singh se domnívá, že podobně je tomu i s naší evropskou společností. Staletí jsme obklopeni zvěstí evangelia, Bible formovala evropskou kulturu, školství, zákonodárství, život církví, ale jakoby Kristovo poselství do naší společnosti málo proniklo. Jakoby srdce lidí v Evropě byla příliš tvrdá, jako kámen, který leží léta ve vodě, ale vevnitř je suchý.

V evangeliu pro dnešní slavnostní den jsme četli, že „Marie všechno to, co slyšela, zachovávala v mysli a rozvažovala o tom ve svém srdci“ (L 2,19). Stejná slova o Marii čteme také o několik veršů dále, na konci druhé kapitoly, po té, co Josef s Marií našli Ježíše v chrámě a on jim řekl, že musí být tam, kde jde o věc jeho Otce. Oni tomu slovu neporozuměli, ale Marie opět „to vše uchovávala ve svém srdci“ (L 2,51).

Marie nás učí uchovávat ve svém srdci to důležité, to, čemu možná v tu chvíli plně nerozumíme, co je pro nás těžko pochopitelné, nad čím žasneme, tak jako užasli ti všichni, když jim pastýři vyprávěli, co slyšeli od andělů o narozeném Ježíšovi. Taky si patrně neuměli představit, co všechno to vlastně znamená a jaký je dosah těchto slov, která pro ně byla příliš velkolepá a tajemná.

Ovšem nejlépe zachází s tajemstvím ten, kdo to všechno podobně jako Marie uchovává ve svém srdci. Pro biblické chápání není srdce pouhé „sídlo citu“. Je to hlubinné jádro naší bytosti, kde zrají nejhlubší motivy našeho přesvědčení i konání. Je to hloubka, kterou sami nemáme ve vlastní režii, je to místo, kde překračujeme sebe samotné. Místo, kde nás oslovuje Bůh. Naše názory a ideologie bydlí v našich hlavách, tam, kde řešíme problémy a děláme plány; avšak víra – podobně jako láska a naděje – to je ještě něco trochu jiného. Víra se dotýká tajemství, a na tajemství je rozum krátký. Tajemství je potřeba trpělivě uchovávat v srdci. Nechat ho tam růst tak, jako roste v matčině těle plod nového života.

Chtěl bych nás dnes pozvat k tomu, abychom nechali tímto hlubokým a krásným biblickým příběhem o Ježíšově narození zasáhnout naše srdce. Slavnost narození Ježíše Krista není pro nás křesťany jen pietní připomínkou narozenin velkého muže z dávné minulosti, nýbrž je zvěstí, která říká něco podstatného o člověku vůbec, o našem lidství – a také o Bohu a o jeho vztahu k nám lidem.

Dnešního Evropana příběh evangelia už tolik neoslovuje, neproniká a nepromlouvá k jeho srdci. Dříve byly biblické příběhy středem evropské kultury a myšlení, byly ztvárňovány výtvarně, hudebně, literárně, tvořily celkový rámec, na základě kterého lidé rozuměli tomu, kým jsou, co to vůbec znamená být člověkem, co se od člověka očekává, co jsou skutečné hodnoty.

Dneska se samotné slovo Bůh stalo pro mnohé lidi cizím slovem, vzdáleným, podezřelým, budícím i nepříjemné pocity. Profesor Petr Pokorný loni o vánocích v televizi, v hyde parku, vysvětloval, že jsme byli po staletí imunizovaní neúčinnými dávkami křesťanství. S křesťanstvím jsme se dlouhodobě setkávali v takové neškodné a celkem nic neříkající podobě. A tak jsme vůči křesťanství imunní, už nás nemůže zasáhnout, oslovit, překvapit, dolehnout k našemu srdci a proměňovat ho. Zvenku je Evropanovo srdce křesťanstvím ohlazené jako kámen ležící dlouho v řece, ale uvnitř je suché.

Žijeme v době, která je charakteristická svým důrazem na informace a komunikaci. Jsme spokojeni, když máme o něčem dost informací a tyto informace jsou nám vhodným způsobem komunikovány. Mnohým dnes stačí poněkud neosobní komunikace prostřednictvím sociálních sítí a různých chatů. Přesto platí, že k hlubšímu předání informace patří osobní setkání s tím, kdo poselství předává. Osobní setkání s nositelem informace dává možnost lépe a hlouběji porozumět. A právě vánoční příběh je příkladem takovéto hlubší komunikace.

Bůh nám nepředal pouze informaci, nehodil nám leták do schránky, neposlal nám email. Bůh s námi nezůstal u nějaké virtuální komunikace. Bůh promluvil svým Slovem tak, že mu dal tělo, dal mu tvář, jméno a příběh. Bůh sám přišel mezi nás v podobě člověka. To je komunikace na nejhlubší rovině. Je to nejosobnější způsob setkání. Boží Slovo se stalo tělem, zviditelnilo se, zhmotnilo, projevilo se v příběhu lidského života, stalo se osobností.

V Lukášově evangelijním oddílu, který jsme četli, je to vyjádřeno tím, co říkají andělé: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ (L 2,11.12). Znamením toho, že máme Spasitele, že mesiáš přišel, že je naším skutečným Pánem, znamením tohoto všeho je děťátko. Slyšíme zde prastarý motiv, který nacházíme už u proroka Izajáše: „Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, což znamená – S námi Bůh.“ (Iz 7,14). Bůh dává jako znamení své přítomnosti a záchrany narození dítěte.

Bůh, který je pro nás nejdříve vzdálený a nepochopitelný, všecko přesahující, tento Bůh se chce učinit lidem srozumitelným, proto posílá své Slovo v lidské podobě. Dává své Slovo lidem a nevezme je zpátky. A tímto slovem je člověk Ježíš Nazaretský. Jeho lidství – i v tomto tvaru dětské bezmoci – je plností Božího sebevyjádření. Bůh činí lidství tím, čím sám sebe vyjadřuje, sděluje, komunikuje. Člověčenství je to svaté místo, kde se Bůh s námi setkává.

Ve jménu této vánoční události tvrdíme, že je to velká a svatá věc být člověkem. Na základě vánoční události můžeme věřit, že každý, kdo přijímá své vlastní lidství i lidství druhých vděčně a odpovědně jako dar a jako poslání, se už tímto setkává s Bohem. Protože Bůh je tam, kde je člověk – i tato naděje je součástí vánočního poselství. Lidský život – každý, i ten nejkřehčí – je posvátný, protože i sám Bůh se stal člověkem. Je to veliká věc, být člověkem, říká nám vánoční poselství. Bůh v něm dostává lidskou tvář, Boží nepochopitelnost a nevýslovnost v něm dostává podobu lidského příběhu.

Když se na to dítě zabalené do plenek a položené do jeslí podíváme svýma očima, uvidíme jen tu jeho lidskou, křehkou a zranitelnou stránku. Nic mimořádného. Ale ona je znamením odkazujícím k tajemství, které se může dotknout našeho srdce. Tajemství, do kterého má přístup jen odvaha víry, touha naděje a pokora lásky. Tím tajemstvím je jednota tohoto dítěte s nebeským Otcem, tedy jeho božství. V tomto právě narozeném člověku se setkalo nebe a země – otevřenost nebe, která se jmenuje Bůh, a otevřenost země, která se jmenuje lidské srdce. Amen.