L 2,10.11

Anděl zvěstuje pastýřům dobrou zprávu, zvěstuje jim evangelium, které je velkou radostí pro všechen lid. Je to dobrá zpráva o narození Spasitele. V Lukášově evangeliu se to slovo „evangelium“, tedy dobrá zpráva, ozývá právě při Ježíšově narození. Evangelium je dobrá zpráva, ne dobrá rada. Nejde v něm především o to, co máme dělat, ale o to, co pro nás bylo uděláno Bohem.

Také evangelista Matouš, podobně jako Lukáš, zasazuje své vyprávění o Ježíšově narození do historie. Nezačíná slovy „bylo – nebylo“. Takhle obvykle začínají pohádky, legendy a mýty. Podobně zní také úvod slavné filmové ságy Hvězdné války – Star Wars. Úvodní formule „bylo – nebylo“ nám dává signál, že bude následovat vyprávění o věcech, které se ve skutečnosti nestaly nebo si nejsme jisti, zda se staly, ale vlastně na tom nezáleží, protože jde hlavně o krásný a poučný příběh. Ovšem nic takového nám evangelisté nenaznačují. Matouš píše výslovně: „Toto je rodokmen Ježíše Krista.“ Chce tím Ježíše a jeho dílo pevně ukotvit v dějinách. Ježíš není fiktivní hrdina. Jeho příběh je zasazený do lidské historie, konkrétně do historie Izraelského národa. Je to zpráva o událostech, které se staly v konkrétním čase a na konkrétním místě.

Dobrá rada je návodem, co máme udělat. Dobrá zpráva je ale svědectvím o tom, že se něco dobrého stalo. Rady nás vybízejí k naší vlastní akci. Zprávy nás informují o akci již dokonané a vybízejí nás k reakci na ni. Rada říká: „Jednej!“ Zpráva říká: „Někdo jiný jednal.“ Kdyby se například k našemu městu blížila nepřátelská armáda, potřebovali bychom vojenské poradce a jejich rady. Někdo by nám musel říct: tady vykopejte zákopy, tady postavte odstřelovače a tady připravte tanky.

Co kdyby ale postup invazní armády zastavil mocný panovník a porazil ji? V takovém případě už nepotřebujeme vojenské poradce. Potřebujeme zpravodaje, posly. Řecký výraz pro posla je angelos – anděl. Poslové neříkají: „Musíte udělat to a to.“ Říkají: „Neseme vám radostnou zprávu.
Už nemusíte prchat! Už nemusíte budovat opevnění. Nemusíte se vyzbrojovat. Už se nemusíte snažit sami zachránit. Jste zachránění. Někdo vás už zachránil.“ Něco se stalo, a všechno je najednou jinak.

Vánoční biblické pasáže předkládají, co se odehrálo v dějinách. Nejsou jako Ezopovy bajky, ve kterých jde o vybroušenou morální pointou. Spousta lidí má za to, že evangelia jsou především také takovéto poučné příběhy. Z příběhu o narození Ježíše ovšem nějaké zřetelné morální ponaučení neplyne. Betlémští pastýři, Ježíšovi rodiče ani mudrci z Východu nám nemají především posloužit jako morální vzory, jako příklady jak správně žít. Tato evangelijní vyprávění nás nepoučují o tom, co máme udělat. Informují nás o tom, co pro nás udělal Bůh. Zrození Božího Syna do našeho světa je evangelium, je to dobrá zpráva. Je to oznámení: Sami se nezachráníte. Sám Bůh vás přišel zachránit. Udělal to tak, že se vám narodil Spasitel.

Mnohá náboženství a možná i mnohé křesťanské církve, chápou a zvěstují záchranu, spásu, jako dobrou radu. Spása je podle nich čímsi, na čem musíme my sami pracovat, oč se musíme snažit a čeho máme dosáhnout. Spásu si podle tohoto pojetí zasloužíme, jen pokud se správně modlíme, pokud jsme dost poslušní nebo pokud absolvujeme dost hlubokou duchovní proměnu. Jenže evangelijní zvěst o Ježíšově narození spočívá v něčem úplně jiném. Zakladatelé světových náboženství tak či onak říkají: „Přišel jsem ukázat cestu k duchovní skutečnosti. Musíš dělat to a to, žít tak a tak, a potom k té duchovní skutečnosti dospěješ.“ To je dobrá rada. Ježíš Kristus, zakladatel křesťanství, ale říkal něco jiného: „Já jsem ta duchovní skutečnost. Sám bys ke mně nikdy nedospěl, a proto já přicházím k tobě.“

A to je dobrá zpráva. Vánoční příběh je samozřejmě jenom začátkem celého vyprávění o Bohu, který nás přišel skrze Ježíše Krista zachránit. Ježíš také podstoupil smrt na kříži. Jeho život a záchranu, kterou nám přinesl, zde máme teprve v zárodku. Vidíme zatím jen náznak toho, co se má stát. Ježíš přišel do naší bídy, aby nám byl blízko, aby nám dosvědčil Boží blízkost v tom, co žijeme, včetně utrpení a smrti. Ježíš se narodil v temném a chladném chlévě, ale to byl zatím jen začátek. Na konci svého života zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46). Na kříži byl sám uvržen do duchovní temnoty, abychom my mohli být přivedeni do hřejivého světla Boží přítomnosti.

Křesťanství tedy není primárně cestou sebe-zdokonalování. Evangelium tu není od toho, abychom z něj čerpali inspiraci a rady do života, ačkoli má pochopitelně značný vliv na to, jak žijeme. Podstatou evangelia ovšem je, že potřebujeme být zachráněni a že na to ani zdaleka nestačíme sami. Život v Kristu nezačíná rozhodnutím žít jinak a lépe. Dokonce ani rozhodnutím chodit do kostela. Začíná něčím úplně jiným: spolehnutím na to, co už se odehrálo v dějinách, co udělal Bůh v Kristu.

Nedávno jsem dostal email, který myslím dobře vystihuje postoj mnohých lidí, kteří se snaží odpovědně žít a zároveň je jim křesťanská víra cizí. V tomto emailu bylo uvedeno: „Moudrý člověk se snaží být přiměřeně připravený i na okolnosti přírodního výběru či moderního prostředí, snaží se pomocí víry ve své schopnosti vzdorovat nástrahám světa, aniž by jakkoliv čekal, že to Bůh nějak vyřeší za něj.“ Jinak řečeno, svoje problémy si musíme vyřešit sami, musíme být přiměřeně připraveni na nástrahy našeho světa a věřit svým schopnostem. V tom je moudrý a odpovědný přístup k životu.

Ono to možná zní dobře. Zní to jako dobrá rada. Snaž se být připravený, věř si, pomož si sám. Myslím, že do jisté míry to může v našem životě takto fungovat. Říká se, že připraveným přeje štěstí. Ale zároveň vnímám, že potřebujeme hlubší naději než tu, která plyne z našich možností a schopností. Právě důvěra v to, že největší autorita a síla ve vesmíru je na naší straně, rozumí nám a chce nám být blízko, to nám může dodávat odvahu, moudrost, naději, vytrvalost v dobrém, odhodlání nerezignovat na žádnou dobrou snahu.

Důvěra v to, že Bůh se stal člověkem. Důvěra v to, že Ježíš se narodil, žil, trpěl a zemřel za nás, v náš prospěch. Veškerá síla jeho života a moc jeho oběti a také jeho vítězství nad smrtí, to všechno je posilou pro naše životy. Teprve potom dávají smysl všechny ty biblické pasáže o tom, jak máme správně žít, co máme dělat, o co se máme snažit. Smyslem vánočního příběhu o Ježíšově narození je odhalit, že evangelium není dobrou radou, ale je dobrou zprávou.

Dobré rady dávají smysl až po té, když člověk uvěří dobré zprávě. Bez ní jsou všechny dobré rady příliš málo. Anděl přináší dobrou zprávu, která je pro všechen lid: Narodil se nám Spasitel, Kristus Pán. Amen.