L 17,20-21

L 17,20-21

Milí BaS, Boží království – co to vlastně je? Ježíš o něm často mluví, je to centrum jeho slov a činů, je to to, co zvěstuje, co ohlašuje, co je podle něj už blízko. Ježíš nehlásá sám sebe, ale blízkost Božího království. Evangelium o Božím království, to mocné poselství, které má sílu proměňovat a přetvářet lidské životy k lepšímu, je podle Ježíše v tom, že Boží království je blízko, že je na dotyk, nadosah jeho posluchačům.

To znamená, že v čase nastal určitý zářez, nastal určitý zlom, teď se děje něco nového a tím je právě přiblížení Božího království. Bůh je opět uprostřed svého lidu jako král, jako ten, kdo podstatně určuje dění. A to je naplněním dávných nadějí Božího lidu. Všem věrným se nyní bude dobře žít pod Boží vládou. Boží království znamená, že Bůh kraluje ve svém lidu. Dobře vynikne, co to konkrétně znamená, když se podíváme na první místo, kde se v Bibli o Božím království – o Božím kralování, mluví.

Je to v písni, kterou zpívali synové Izraele po té, co je Hospodin zachránil z egyptského otroctví a provedl je Rákosovým mořem: „Kdo je mezi bohy jako ty, Hospodine? Kdo je jako ty, tak velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích, konající divy? … Svým milosrdenstvím jsi vedl tento lid, který jsi vykoupil, provázel jsi jej svou mocí ke své svaté nivě. … Přivedeš a zasadíš je na hoře svého dědictví, kde jsi, Hospodine, připravil své sídlo k přebývání, kde tvé ruce, Panovníku, svatyni si přichystaly. Hospodin kraluje navěky a navždy.“ (Ex 15,11n). Boží království je tam, kde Hospodin vede svůj lid, kde mu vládne, zachraňuje, pomáhá, kde se prosazuje Boží vůle, kde se uskutečňují poměry, které si Bůh přeje. Tak tomu bylo při vyvedení Božího lidu z Egypta a při záchraně u Rákosového moře. Ale to bylo kdysi dávno a my na to můžeme vzpomínat jako na nějakou starou historii, ale co naše dnešní realita? To je přece něco úplně jiného.

Tak mohli uvažovat lidé v Ježíšově době a tak můžeme uvažovat i my dnes. Kde jsou ty Boží mocné spasitelské činy, na kterých je vidět, že Bůh kraluje? Tak se mohli ptát Ježíšovi současníci, židé, kteří tehdy žili pod římskou okupací. Ale Ježíš jim s naléhavou rozhodností říká: „Boží jednání je vám právě teď blízko. I vy jste jako ta dávná generace otců, která zažila vyvedení z Egypta a průchod Rákosovým mořem.“

Ano, v dějinách Božího lidu se stalo, že Bůh se pro hříchy svého lidu odmlčel, odvrátil se a vypadalo to, jakoby se o svůj lid přestal zajímat. Nepřestal sice kralovat, to ne, takhle by to asi nikdo neřekl, ale jeho království bylo někde daleko, možná někde v nebi, v nedohlednu, ale rozhodně ne uprostřed jeho lidu. Tak to velmi působivě vyjadřuje biblická kniha Pláč Jeremiášův: „Spadla koruna z naší hlavy, běda nám, neboť jsme hřešili… Ty, Hospodine, budeš trůnit věčně, tvůj trůn přetrvá všechna pokolení. Ale proč na nás pořád zapomínáš, opustil jsi nás až do nejdelších časů? Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme, obnov naše dny jak za dnů dávnověkých. Nebo jsi nás úplně zavrhl?“ (Pl 5,16n). A Ježíš jakoby v odpověď na tento prorocký nářek hlásá: „Ano Bůh stále kraluje, ale ne jen někde v nebi, nejen někde v nepřístupných výšinách. Boží království je vám nyní blízko, týká se každého z vás. Bůh se k vám obrací a chce vám být blízko.“

Farizeové v našem dnešním evangelijním textu patrně na toto Ježíšovo zvěstování blízkosti Božího království, kterou Ježíš potvrzuje i svými mocnými činy, reagují otázkou: „Kdy přijde Boží království?“ „Kdy se tedy plně uskuteční, že všechno bude podřízeno Bohu a jeho vůle se bude plně prosazovat?“ A Ježíš jim odpovídá: „Boží království je mezi vámi.“ To znamená, že lidé se aktivně podílí na příchodu a uskutečňování Božího království. Boží království je přítomné mezi vámi, tedy v mezilidských vztazích, je v prostoru našeho vlivu.

Je zajímavé, že tato slova říká Ježíš právě farizeům. To oni slyší, že Boží království je mezi nimi. My bychom spíše čekali, že Boží království je mezi Ježíšovými učedníky, ale k těm Ježíš mluví až následně, v oddíle, který jsme nečetli. Ale pro nás z toho plyne, že když může být Boží království mezi farizeji, může být také mezi námi, dnes a tady. Boží království může být přítomné v tom, co se odehrává mezi námi. Pojďme se na toto „mezi“, ve kterém se Boží království uskutečňuje, podívat trochu blíže.

Ta předložka „mezi“ je velmi zajímavá, protože znamená jak „mezi“, tak také „uvnitř“. My to možná známe z latinské předložky inter, která má také tento dvojí význam. Když je něco interní, tak to znamená, že je to vnitřní (např. interna, internát). Ale pak ji známe také ze slov, která vyjadřují to „mezi“, např. ve slově „inter-akce“ jde o něco, co se odehrává mezi někým, je to akce mezi dvěma bytostmi, ve vzájemném vztahu. Dokonce jedno křesťanské hnutí vychází z tohoto dvojího významu této předložky a říká, že to Boží království má mít člověk uvnitř, ve svém nitru, ale má ho také vnášet do mezilidských vztahů. Tak, aby bylo zároveň uvnitř nás a zároveň mezi námi.

Pokud budeme chtít, aby bylo Boží království jenom uvnitř, jako nějaký náš vnitřní klídek a nebudeme je vnášet do lidského meziprostoru, do vzájemných inter-akcí mezi námi, tak se nám vytratí i z nitra. Na druhou stranu také platí, že péče o mezilidský prostor začíná péčí o vlastní nitro. To, co máme uvnitř, je totiž spojitá nádoba s tím, co se děje mezi námi. Možná právě proto se to v řečtině i v latině vyjadřuje stejnou předložkou.

Tím „mezi“, touto sférou vztahu mezi dvěma bytostmi, se zabýval významný židovský filosof dvacátého století Martin Buber. On říká: „Zvláštnost lidského světa charakterizuje především to, že se v něm mezi dvěma bytostmi děje něco, co nelze najít nikde jinde v přírodě.“ Jinak řečeno: Člověka dělají člověkem právě jeho mezilidské vztahy. Člověk není člověkem sám o sobě. Tím, co z nás dělá lidi, kteří jsou jiní než okolní příroda, je právě ten mezilidský prostor. Není to tedy např. nějaká individuální lidská duše, kterou by měl člověk jinou než zvířata, ale je to právě tento mezi-prostor, který se utváří pokaždé znova v závislosti na lidských setkáních. Příkladem takovéhoto setkání je každý opravdový rozhovor, ve kterém každý člověk mluví bezprostředně ke svému partnerovi, jehož nepředvídatelnou odpověď vyvolává.

Buber dokonce mluví o jakési „říši mezi“, a říše to je vlastně jiný výraz pro království. Domnívám se, že to, co říká Buber, má velmi blízko k tomu, co říkal Ježíš: „Království Boží je mezi vámi.“ Nelze ho lokalizovat jinak než právě do lidského meziprostoru. Nedá se říct: „Hle je tu, nebo je tam.“ Nedá se vypozorovat na základě nějakých znamení, které se odehrávají v přírodě nebo ve společnosti. Protože ono nastává tam, kde je člověk opravdově s druhým člověkem v živém bezprostředním vztahu. V Božím království se ocitáme, Boží království zakoušíme v oblasti našeho mezilidského setkávání a jednání. Myslím, že odtud musíme domýšlet, co to znamená pro naše společenství, pro naše vzájemné setkávání a vztahy.

Ježíš to říká jako konstatování: „Boží království je mezi vámi.“ Je? Nebo není? A co můžu udělat pro to, aby bylo? BaS, vezměme vážně, že Boží království už teď můžeme potkávat mezi sebou. Amen.