L 14,15-24

L 14,15-24

Milí bratři a sestry,

biblický oddíl stanovený na dnešní neděli z Lukášova evangelia, je podobenstvím o Božím království, které vyjadřuje Boží touhu po tom, „aby se jeho dům naplnil“, řečeno slovy tohoto podobenství. Boží království má být plné, není jen pro hrstku vyvolených. Bůh stojí o společenství s mnoha lidmi. Už to, že jde o velkou hostinu a těch, kteří jsou pozvaní je mnoho, ukazuje tímto směrem. Není to záležitost nějaké úzké elity, v Božím království je tolik místa, že je nelze jen tak snadno zaplnit.

V dodatku ke zpěvníku máme písničku 694, která tuto skutečnost opěvuje: „V království Božím místa dost, dál kdo chce vejít, vzácný host...“ V podobenství se ovšem jako problém ukazuje to, že původně pozvaní hosté na slavnost vejít nechtějí. Když nastane to, že vše už je připraveno a oni už můžou jít, začnou se všelijak vymlouvat. Tito hosté dostali pozvání předem a potom ještě, když už má hostina začít, tak pro ně bylo znovu posláno. To znamená, že v očích pořadatele hostiny jsou váženými hosty. Pořadateli opravdu záleží na tom, aby přišli. Tito hosté předem věděli o tom, co se pro ně chystá a mohli s tím počítat. Mohli se na to těšit. Byli pozvaní na něco velmi příjemného.

Ale oni se začnou na poslední chvíli omlouvat. Omlouvají se až ve chvíli, kdy už je pro ně všechno připraveno. Víte, že už samotná skutečnost, když se připraví hodně jídla a pak není, kdo by je snědl, tak nastává problém. Co teď s tím jídlem? A to ani nemluvím o neuctivosti, kterou dává vůči hostiteli najevo ten, kdo se omlouvá takto na poslední chvíli.

Omluvy zazní celkem tři, ale předpokládá se, že podobným způsobem se omlouvali všichni. Najednou se nikomu nehodí přijít. Všichni mají jaksi moc jiných aktivit. To je podobenství jako z dnešní doby. Všichni toho mají moc na práci, všichni mají moc vlastních povinností a zájmů a na nějaké setkání a hodování prostě není čas. To si můžou dovolit možná nějací povaleči, ale my máme pořád nějakou důležitou práci. Naplánovat si předem čas a počítat s tím, co jsme si domluvili, to je občas i náš problém.

Při tom omluvy, které zde zazní, jsou spíše výmluvy: „Koupil jsem pole a musím se na ně jít podívat.“ Kupující si to pole jistě dobře prohlédl už před tím, než je kupoval. Jestliže považuje za nutné jít se na ně podívat právě nyní, je to spíše pro to, že se chce potěšit pohledem na to, co získal. Dá tedy přednost tomu, co je bližší jeho srdci, dá přednost nově získanému majetku před společenstvím na hostině.

Podobně je to i u druhé omluvy. Volové už jsou koupeni a lze předpokládat, že nový majitel si je dobře prohlédl dřív, než je kupoval. Proč si je musí jít poplácat po hřbetě právě teď? Dát přednost volům před Božím královstvím, to zní možná vtipně, ale vlastně je to smutné.

Důvodem u třetí omluvy je manželství. To na první pohled není žádná trapná výmluva, nýbrž odvolání na něco, co má svou váhu a dopad na celý život. Ale proč tedy tento vážený host nevezme svou novomanželku na hostinu sebou? Proč nepřijdou oba? Žena váženého hosta je jistě také vítána. Opět je to tedy spíš výmluva, která znamená, že člověk dává prostě přednost něčemu jinému před pozváním, které dostal a se kterým měl počítat.

Nemůžeme se tedy divit tomu, že hostitel se rozhněval. Protože to, že všichni pozvaní hosté na poslední chvíli pozvání odřekli, to je urážka. Hostitel se tím řítí do společenského znemožnění. Všechno jídlo a pití, které připravil, může vyhodit. Bude pro něj velká společenská ostuda to, jak ode všech dostal košem.

Jsme tady u trochu podobného tématu jako minulou neděli, kdy jsme mluvili o tom, že Bůh se skrývá a přeje si být hledán. Jeho skrytost je pro nás výzvou, abychom ho hledali. Ale málo kdo tuto výzvu přijme a skutečně jej hledá. V dnešním podobenství je Bůh představený jako hostitel, který zve na hostinu, ale nikdo z pozvaných nechce nakonec přijít. Setkání s Bohem vyžaduje z lidské strany určitou aktivitu. Přijít na hostinu znamená především udělat si čas. Není to nic náročného, nic složitého, nic, co by člověk nezvládl. A přece se tak snadno může stát, že se člověk mine s tím, co mu Bůh nabízí, protože zdánlivě důležitějších věcí je vždycky dost.

Hněv hostitele na tuto lidskou reakci vede ovšem k jeho překvapivému rozhodnutí. Nezruší připravenou hostinu, ale pozve na ni jiné hosty. Takové hosty, kteří si tohoto pozvání budou vážit, protože jsou sami chudí, zmrzačení, slepí a chromí. Jsou to lidé na okraji tehdejší společnosti, v podstatě žebráci, lidé odkázaní na pomoc druhých, lidé, kteří by se sami na takovou hostinu nikdy nedostali. Možná by ani pozvání na takovouto hostinu nevěřili, a proto by nepřišli. A tak mají být hostitelovým služebníkem přivedeni. Právě ti, jejichž potřeby nebyly v jejich životech naplněné, ti, kteří různým způsobem strádali, nakonec naplnili dům hostitele. Naše nedostatečnost různého druhu tedy nakonec může být pomocí v tom, abychom přijali hostitelovo pozvání.

Tito lidé byli služebníkem přivedeni, ale na hostině je stále ještě místo. Ještě pořád by se tam vešli i ti původně pozvaní, kdyby se vrátili z pole nebo od volů, nebo kdyby sebou vzali ty svoje novomanželky. Ale oni nejdou. A tak služebník má jít ještě pro další potřebné lidi, kteří jsou mimo město, na cestách jako tuláci a bezdomovci a i ty má přivést, protože hostitel chce, aby se jeho velký dům zcela naplnil lidmi.

Bůh a jeho služebník jsou vytrvalí v tom, že lidi zvou a přivádí je na hostinu, která je obrazem Božího království. Bůh je hostitelem. Tak to o něm říká už žalmista: „Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.“ (Ž 23,5.6). V dnešním podobenství o hostině je Bůh představený jako hostitel, který je odmítnutý, ale zároveň je vytrvalý a nevzdá se.

Pozoruhodné je, že důsledkem jeho hněvu není zahořklost na všechny lidi. Že se neurazí a jednoduše nezruší hostinu. Výsledkem jeho hněvu je ještě větší a ještě velkorysejší pozvání. Nakonec je to hostina, která nemá obdoby. Hostina, na kterou určitě nikdo z těch, kteří se na ní octli, nikdy nezapomenou.

Tím služebníkem, který tak vytrvale přivádí lidi na hostinu, může být Ježíš. On je vyslaný k nám lidem, aby nám vyřídil Boží pozvání a přivedl nás na hostinu do Božího království. Na tuto hostinu se dostanou lidé, kteří jeho pozvání přijmou a nechají se tam od něj dovést.

Ti, kteří byli pozvaní jako první a odmítají přijít, se vlastně chovají dost absurdně. Vypadá to, že celý čas, kdy byli pozvaní, se tvářili, jako že přijdou a až na poslední chvíli to odřekli. První pozvání, které dostali, jim poskytlo dost času na to, aby s hostinou počítali a udělali si na ni čas. Neměli být zaskočeni, když pro ně pak služebník přišel a řekl jim: „Pojďte, vše už je připraveno.“ Ale oni byli, protože s hostinou ve skutečnosti nepočítali. V rozhodující chvíli dali přednost něčemu jinému než Božímu království, které se jim zdálo být méně důležité.

Vymlouvají se, jako by se jednalo o něco nepříjemného, z čeho je potřeba nějak se vykroutit. To znamená, že vlastně nepochopili hodnotu, která se jim zde nabízí. Nepoznali hostitele natolik, aby jim stál za důvěrné společenství.

Hospodine, ty pro nás chystáš dobré věci ve svém království a tvůj služebník Ježíš nás zve a vede tak, abychom je neminuli. Děkujeme ti za vytrvalost ve svém dobrém záměru a prosíme, abychom tvá pozvání neodmítali. Amen.