L 1,67–80

L 1,67–80

Milí bratři a sestry, kněz Zachariáš zpívá svůj chvalozpěv na Hospodina, ve kterém jej chválí za to, že Hospodin, Bůh Izraele navštívil svůj lid. Je to vlastně chvalozpěv o adventu, o tom, že Bůh přichází, aby vykoupil, aby zjednal ve svém lidu nápravu a záchranu. Toto navštívení je jakási Boží vizitace, která má za cíl pomoct lidem tam, kde si sami pomoct nedokážeme. Bůh doslova „učinil vykoupení svému lidu“. Učinil mu vykoupení konkrétně tím, že dal, aby se narodil mimořádný člověk. Tím člověkem je v tomto případě Jan, později zvaný Křtitel, který bude prorokem a který připraví cestu pro příchod Pána.

Takto zpívá šťastný otec Zachariáš, který se po mnoha letech dočkal syna. Zpívá naplněn Duchem svatým, jeho zpěv je oslavou Boha a zároveň je adventním proroctvím o příchodu spasitele. A když tento jeho chvalozpěv dozní, tak hned následně čteme o tom, že Jan rostl a sílil na duchu a žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před Izrael.

Janův otec Zachariáš byl knězem, patřil k elitě národa, neboť vykonával důležitou funkci v chrámové bohoslužbě a jeho manželka Alžběta byla také z dcer Áronových a tím je dáno, že i jejich syn Jan měl mít jasnou budoucnost. I on se měl stát knězem po svém otci a sloužit v chrámu, vždyť byl po obou svých rodičích z Áronova velekněžského rodu.

Staří rodiče určitě vkládali do svého jediného syna, který se jim narodil až ve stáří, velké očekávání. A nejen jeho rodiče, všichni, kteří slyšeli Zachariášův chvalozpěv, si říkali: „Čím toto dítě bude?“ (v. 66). Byli pak zklamaní, když se Jan uchýlil do pouště, když tam žil jako poustevník? Živil se tam kobylkami a medem divokých včel, byl oděný do šatu z velbloudí srsti. Místo, aby sloužil v krásném kněžském rouchu v nádherném jeruzalémském chrámu, tak žije poustevnickým životem někde v ústraní pouště.

Pak veřejně vystoupí a ostře kritizuje společenské nešvary a nakonec je kvůli tomu zatčen a zhruba ve třiceti letech popraven. Nevíme, jestli se toho jeho rodiče dožili. Ale Zachariáš asi netušil, když zpíval tento krásný chvalozpěv o svém synu, který půjde před Pánem, aby mu připravil cestu, co to vlastně znamená, co všechno jeho syna čeká. Asi netušil, že jít před Pánem a připravovat mu cestu může mít i takovouto podobu a takovéto důsledky. Možná, kdyby to tušil, tak by takto nezpíval.

To, že Jan půjde jinou cestou, než jeho otec Zachariáš, je v Lukášově evangeliu vyjádřeno už tím, že Jan se má jmenovat jinak, než jeho otec. Jeho příbuzní mu chtěli dát při obřízce jméno po otci, tedy měl se taky jmenovat Zachariáš, ale jeho rodiče poslechli slova anděla a dali mu jméno Jan.  

Jméno „Jan“, hebrejsky Jóchanan, vyjadřuje, že Hospodin je milosrdný a Janovo jméno je tak ozvěnou velikého Hospodinova milosrdenství, které prokázal Alžbětě a Zachariášovi narozením syna (v. 58). Ale nejen jim, celému svému lidu prokázal Bůh Janovým narozením milosrdenství, neboť Janovým posláním je připravit Boží lid na příchod spasitele. A tak, když Zachariáš ve svém chvalozpěvu prorokuje o budoucnosti svého syna, je to zároveň proroctví o konečném vykoupení božího lidu. Lidu, který si Bůh vytváří pro sebe, lidu který bude vyprávět o jeho chvályhodných činech, jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení z proroka Izajáše.

Milí bratři a sestry, advent je dobou přípravy na příchod spasitele. A přesně to Jan dělá, vyhlíží spasitele a připravuje na setkání s ním ostatní lidi. Jan cestu pro spasitele připravuje tak, že volá lidi k pokání, k tomu, aby odstranili ze svých životů všechno, co je překážkou mezi nimi a Bohem. Všechno, co brání, abychom se s Bohem mohli setkat, abychom si ho pustili víc k tělu, abychom vzali vážně to, co nám říká.

Tak Jan porozumí svému úkolu, tak připravuje cestu pro příchod Pána. Jan dává lidem poznat spásu, která je v odpuštění hříchů. Křtí je křtem na odpuštění hříchů a chce, aby všechno, co je křivé, bylo urovnáno. Aby všechny křivárny lidských životů byly napraveny, protože tak je člověk připravován k tomu, aby „uzřel Boží spasení“.

Jan tímto svým působením na poušti navazuje na proroka Izajáše. Na to známé proroctví o hlasu volajícím na poušti, ale také na další Izajášovo prorocké slovo: „Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha.“ (Iz 59,2). Jan lidem říká, připravte cestu Páně, aby mohl přijít k vám, aby mohl vstoupit do vašeho života, odstraňte a urovnejte to, co vás od vašeho Boha odděluje.

Spása je v odpuštění hříchů, protože odpuštěním jsou hříchy překonány a neizolují už člověka od Boha a být s Bohem znamená být spasen. A to dává Jan lidem poznat. Staví jim jejich hříchy před oči, ale také nabízí možnost jejich odpuštění. A aby to lidé dobře pochopili, tak jako vnější výraz jejich vnitřní proměny, je křtí. Ponořuje je do vody, aby z ní vyšli jako noví lidé, omytí od všech svých nečistot a tak aby byli připravení na příchod spasitele.

Narozením Jana začíná Boží advent, začíná nové Boží působení, Bůh znovu navštívil svůj lid. To je poselství adventu: Bůh se o svůj lid zajímá, Bůh na nás pamatuje, přichází a jedná v náš prospěch. „Rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou učinil Abrahamovi a dá nám, abychom… prosti strachu jej zbožně a spravedlivě ctili po všechny dny svého života.“ (v. 73–75).

I náš letošní advent znamená prožít toto vysvobození ze strachu, vysvobození k tomu, abychom Boha zbožně a spravedlivě ctili. Advent je dobou, která nás zve k poznání spásy, která je v odpuštění našich hříchů. Je to tedy doba radostného vyhlížení a těšení se na Boží blízkost a zároveň je také dobou pokání. Dobou vyznávání svých hříchu a urovnávání toho, co je v nás pokřivené.

Při tom je důležité si uvědomit, že to je Boží milosrdenství, které nás vysvobozuje k tomu, abychom Bohu mohli bez obav sloužit. Protože bohoslužba není nějaký kultický úkon, ale jde v ní o náš vnitřní postoj vůči Bohu, o naši zbožnost a spravedlnost a také o překonávání našich strachů. A to vše se děje, pokud k nám dolehne Boží milosrdenství, jehož šifrou je Janovo jméno: Jochanan – Hospodin je milosrdný. Když Zachariáš napíše toto jméno na tabulku, uvolní se jeho ústa a on mluví a chválí Boha.

To poslední, co bych chtěl ze Zachariášova chvalozpěvu pro nás dnes vyzdvihnout: Bůh a lidé se často ve svých záměrech míjejí, ale to, co chce Bůh, se nakonec jistě uskuteční. Bůh s Abrahamem uzavřel svou smlouvu, jejímž znamením byla obřízka a díky Boží věrnosti této smlouvě se nakonec neplodný bezzemek Abraham stal usazeným otcem a také duchovním otcem všech věřících, všech očekávajících na Boha, všech, kteří prosti strachu zbožně a spravedlivě ctí Boha po všechny dny svého života. A právě při příležitosti obřízky svého syna Jana zazpívá dlouho bezdětný Zachariáš (= Hospodin pamatuje) chvalozpěv o tom, že Bůh se rozpomenul na svou smlouvu s Abrahamem a že navštívil a vykoupil svůj lid.

Bratři a sestry, každý zažíváme Boží navštívení, Boží vstup do našich životů trochu jinak. Může k němu patřit velká radost a chvála za Boží milosrdenství, může v něm být rozpoznávání a odložení našich hříchů, může k tomu také někdy patřit to těžké, co možná prožil Zachariáš, když jeho syn Jan šel svou cestou, když se nestal knězem, ale odešel do pouště. To všechno jsou důsledky Božího příchodu do lidských životů, Božího navštívení. Jsou to různé podoby jeho adventu a na nás je Boží příchod očekávat a být mu otevřený.  

Hospodine, navštiv nás svým milosrdenstvím a učiň si z nás svůj lid, který bude vyprávět o tvých chvályhodných činech. Amen.