Křest Páně - Mt 3,13–17 (M. Chalupski)

Znovu tady máme Jana Křtitele. O 2. adventní neděli jsme slyšeli o jeho působení a dnes na tento oddíl navazujeme. Ten rázný hlasatel blížícího se soudu a toho, kdo přichází za ním a je silnější, než on sám, který má na rozdíl od jeho křtu vodou křtít Duchem svatým a ohněm, je však nyní zmaten. Mezi davy, které za Janem přicházely, se totiž objeví také Ježíš a žádá po něm to, co ostatní: chce být pokřtěn. Tomu Jan nerozumí. Není právě Ježíš tím, jehož příchod ohlašoval? Proč by zrovna On potřeboval přijmout křest? Zvláštní. Bylo to zvláštní pro Jana, ale nejen pro něj. I církev si musela zodpovědět otázku, proč by měl být Ježíš, Boží syn, jenž byl, jak nám to Matouš líčí, počat z Ducha svatého a neměl tedy původ v hříchem poznamenaném lidstvu, pokřtěn jako nějaký hříšník. Ježíš s tím však problém nemá. Ví, že je to jeden z kroků Jeho životní pouti, na něž musí dojít. Je nutné naplnit to, co žádá Bůh. Jinak přeloženo: je správné naplnit veškerou spravedlnost. Co je však spravedlivého na tom, když se nechá Ten jediný spravedlivý pokřtít?

Spravedlnost se na některých místech Písma významově prolíná s milosrdenstvím. Tak třeba Josef, jehož nám zrovna evangelista Matouš představuje jako muže spravedlivého, měl učinit spravedlnosti zadost tím, že svoji snoubenku Marii, která se podle všech indicií dostala nelegitimně do jiného stavu, nechá potrestat. Místo toho jí zamýšlí prokázat milosrdenství – nechce ji vystavit potupě a rozhodne se celou záležitost vyřešit tím, že se s ní v tichosti rozejde. Boží spravedlnost můžeme chápat jako jednání k našemu dobru. Nejde o slepou, necitelnou spravedlnost, která neúprosně naměří každému tolik, kolik si zaslouží. To však neznamená, že Bůh hledí na všechny nepravosti, které se ve světě dějí s blahosklonným úsměvem a že mu nic nevadí. To je z biblického svědectví zcela zřejmé.

Boží milosrdenství, Boží spravedlnost nese rysy paradoxu. Paradox je ostatně docela dobrým poznávacím znamením novozákonního myšlení. Místo toho, aby, když už se rozhodl lidem odpustit to, co svoji vinou napáchali, to učinil nějakým snadným a pro sebe nenáročným způsobem – vždyť mu stačí říct pouhé slovo – raději se Bůh ve svém Synu vypraví do světa, aby ty cizí hříchy vzal na sebe. Jde cestou solidarity, spoluúčasti na lidském bytí se vším, co k němu patří. Právě v příběhu o Ježíšově křtu narážíme na jeden z projevů této zvláštní solidarity. Ten, který je – obrazně řečeno – od počátku na té správné straně Jordánu, v zemi zaslíbené, přichází, aby přebrodil řeku na druhou stranu a byl s těmi, kdo do této vytoužené země ještě nedošli. A aby nezůstalo jen u toho, Ježíš svým ponořením do vod Jordánu, v nichž ostatní zanechávali své hříchy, bere tyto hříchy na sebe, aby je později definitivně zničil. Ježíš, který o sobě s oblibou mluvil jako o Synu člověka, což je titul jakéhosi apokalyptického vladaře a soudce z knihy proroka Daniela, je soudcem, který se dobrovolně namočí do viny druhých a nechá se místo nich odsoudit. Jako by nestačilo, že sestoupil z nebe na zemi, On ještě sestupuje do vší té špíny, kterou lidé za sebou zanechávají.

A pak se stane něco zvláštního – otevře se nebe, na chvíli se zruší hranice, která odděluje nebe od země, a na Ježíše sestoupí Duch svatý jako holubice. Nemusíme si představovat, že Ježíšovi přistál na hlavě holub, zde se má vyjádřit zřejmě spíše to, že Duch sestoupil pokojně a tiše tak, jako létá holubice. Smíme snad myslet i na Božího Ducha, který se již při stvoření světa vznášel nad vodou. A zazní hlas z nebe, což samozřejmě znamená hlas Boží. Bůh prohlašuje Ježíše za svého milovaného a vyvoleného či oblíbeného Syna. Je otázkou, nakolik bylo toto dění veřejným. Byla zjevná pro všechny, kdo byli tehdy v Ježíšově blízkosti? Snad měl evangelista v úmyslu vylíčit tuto událost tak, že sestoupení Ducha bylo určeno jen Ježíšovi jako soukromé zjevení a hlas mohli slyšet všichni. K takovému vysvětlení však jaksi nesedí to, co se v evangeliu odehrává dále – kdyby bylo o Ježíšovi veřejně známo, že je na tom ve vztahu k Bohu až tak dobře, asi by průběh Jeho života vypadal jinak. Naopak se zdá, že o Jeho Božím synovství věděly jen nečisté síly a lidé se k tomuto poznání museli teprve propracovávat. Dokonce i Jan, který při této události přece musel být přítomen, i kdyby tam již nikdo jiný nebyl, později vyjádří svoji nejistotu o tom, kým Ježíš vlastně je… Inu, představitelná je snad přece jen i ta možnost, že toto výjimečné dění mohli všichni zaznamenat, ale… Vždyť s námi lidmi už to tak bývá, že na události z minulosti pozapomeneme nebo si je nějak v mysli upravíme. Jeden to viděl tak a druhý zas jinak. I Boží působení se dá různě interpretovat. Jeden spatřuje v nějakém jevu Bohem způsobený zázrak a jiný nějaký trik či pouhou náhodu. Však i o původu Ježíšovy moci, s níž činil mnohé mocné činy, se povídaly různé věci… V každém případě my, čtenáři evangelia, máme výhodu, že již od počátku příběhu víme, kým Ježíš je a víme to od toho nejpovolanějšího. A z tohoto hlediska smíme rozumět dalším dějům příběhu, který se před námi otevírá.

Tolik k Ježíšovu křtu. A ještě pár slov ke křtu našemu. Všichni lidé jsou svým způsobem Božími dětmi, vždyť nám všem Bůh dal život. Nicméně přijetím křtu jako bychom vstupovali do ještě užšího vztahu k Bohu či jako bychom se ke svému Božímu synovství či dcerovství vědomě přiznávali. Při křtu si smíme i my připomínat a na sebe vztahovat slova: „Ty jsi můj milovaný syn/milovaná dcera, tebe jsem si vyvolil“. A my bychom mohli v ideálním případě brát svůj křest jako vyznání Bohu: „I já Tě miluji, vždyť Tebe jsem poznal/a a vybral/a si mezi všemi ostatními jako toho nejdůležitějšího životního společníka.“ Křest nám otevírá množství nových vztahů i mezi lidmi, vždyť znamená začlenění do církve a tak v něm dostáváme i mnoho bratrů a sester. Ani na to bychom neměli zapomínat. Vždyť vůči rodině má člověk své povinnosti… Ale pozor, aby se nám význam křtu nevyprázdnil. Pro některé může tato svátost znamenat pouhou rodinnou slavnost či dokonce magickou záležitost. Křest však vyjadřuje z naší strany, ať již osobní či v případě dětí zástupné, přiznání se k Bohu, zřeknutí se zla a hříchu, všeho, co nás od Boha odděluje, slib zanechání starého způsobu života, když jsme byli přijati do života nového. Je to závazek, který na sebe přijímáme. Závazek usilovat o takový způsob života, který se Bohu líbí. Je to úkol nelehký a celoživotní, ale zároveň úkol, který může přinést mnoho dobrého. Kéž ze svého křtu dokážeme každodenně žít.