Kaz 3,1– 8; Ž 31,15–16

Kaz 3,1– 8; Ž 31,15–16

Milí bratři a sestry,

přelom roku, na němž stojíme, je výrazné časové rozhraní, které bývá podnětem k bilancování, k zamyšlení nad tím, jak jsme prožili uplynulý rok. Přechod do nového roku je také připomínka toho, že jsme určováni časem. Každému z nás je vyměřen jistý úsek času, jedna jeho část již uběhla a druhá, svou délkou i svým obsahem nám neznámá, je před námi. Události svého minulého života rozřazujeme do roků a podle toho říkáme, že některý rok byl dobrý, jiný naopak těžký.

Také když píšeme životopis, tak udáváme roky, ve kterých se staly přelomové události našeho života. Prostě uvažujeme o sobě v souvislosti toho, co všechno se odehrálo během jednotlivých roků. Rok je jedna ze základních jednotek, skrze které vnímáme plynutí času. Pomocí roků strukturuje celek našeho života. Rok je natolik závažná jednotka času, že se v bibli někdy místo slova „roky“ používá slovo „časy“. A jak přechází roky, proměňují se také časy našeho života.

Moudrý Kazatel říká, že všechno má svůj čas, že časy se mění, střídají se, čas pláče střídá čas smíchu, čas truchlení nahradí čas radostného poskakování a tak dál. Tedy „všeho je jenom do času“. Všechno má vyměřenou chvíli, má svůj dějinný vzestup a ústup, má ohraničenou dobu svého výskytu, má odečtené roky.  

Tak to Kazatel uvádí ve své básni o čase, kterou jsme slyšeli v prvním čtení. Celkem je zde uvedeno 28 událostí nebo činností, které mají svůj vyměřený čas. Počet 28 není patrně náhodný, je to počet dní lunárního měsíce, kdy se vystřídají všechny čtyři měsíční fáze. A každá z těchto fází trvá sedm dní. Počet 28 je tedy kombinací čtyřky a sedmičky, je to 4x7 činností, které mají svůj vymezený čas. Čtyřka představuje celek světa, neboť jsou čtyři světové strany a sedmička je známé číslo plnosti, dokonalosti, takže 28 událostí představuje opravdu veškeré dění na celém světě, Kazatel říká „veškeré dění pod nebem“. To znamená, že vše, co se s námi děje má svůj stanovený, vyměřený čas. A tak také každý z nás má svůj čas, podobně jako máme svou výšku, váhu atd. Náš život je daný časovým intervalem, který může mít mnoho etap, ale je jasně ohraničený. A jde o to být si těchto hranic vědom a dobu – lhůtu našeho života – moudře vyplnit.

Ovšem právě to je těžké. Třeba všechny ty šance, které jsme nevyužili, a už se nám nikdy nevrátí. Nebo dočasnost – pomíjivost všeho, co máme rádi, to jsou důsledky naší časovosti, které nás někdy mohou deptat.

Úzkostem z toho, že čas lidského života je nezajištěn a že mu hrozí tolikeré úskalí uprostřed tohoto světa, se snaží čelit svým vyznáním žalmista, naše dnešní druhé čtení. Žalmista to nedělá tak, že by se upínal k věčnosti, k okamžiku, kdy bude časnost překonána a čas přestane hrát roli. Žalmista vyjadřuje naději v rámci tohoto vymezeného a uplývajícího času. Ve své modlitbě říká: „Já v tobě skládám naději, Hospodine… ty jsi můj Bůh. Ve tvých rukou jsou moje časy“ (Ž 31,15–16).

Všechny časy mého života, čas rození i čas umírání, čas pláče i smíchu, čas boje i čas pokoje, nejsou v mých rukou, nejsou vůbec v rukou lidských, ale jsou v rukou Hospodina. V tomto žalmovém vyznání je poukaz na hranice naší moci a možností, ale zároveň je to vyznání naděje, že naše časy nejsou produktem nahodilých sil nebo slepého osudu.  

Bratři a sestry, možná jsme ochotni snáze připustit, že nemáme ve svých rukou svoji budoucnost, že naše budoucí časy jsou nám nepřístupné a proto jsou jaksi samozřejmě v rukou Hospodina. Také ekumenická bible to tak překládá: „moje budoucnost je ve tvých rukou“, ale v hebrejském textu se nejedná pouze o budoucnost, nýbrž o všechny časy žalmistova života, tedy i o ty časy a události, které již proběhly a jsou minulé. I minulost, která se nám zdá nezměnitelně dána, je v rukou Božích.

Běžně uvažujeme tak, že nikdo nemůže způsobit, aby minulost byla jiná, než jaká byla. Minulost je hotová, uzavřená a neměnná. Bible však ukazuje, že Hospodin je svrchovaným Pánem. A v jeho rukou mohou být všechny naše časy, a to i časy minulé! Tedy on může být Pánem i nad naší minulostí.

To je dobře patrné na jednom z ústředních bodů biblického poselství, kterým je odpuštění. Bůh má naši minulost, i tu naši hříšnou minulost, tak mocně ve svých rukou, že ji může odpustit, překonat její neblahé působení, uvrhnout ji do mořských hlubin, jak to píše prorok Micheáš. Může způsobit, aby nehrála v našem životě nadále destruktivní roli, může nás od ní osvobodit. Boží odpuštění není jen prominutí, nýbrž je to nové stvoření, nebo nové zrození. Boží odpuštění znamená povstání nového člověka, který už nemá hříšnou minulost, neboť žije nový život.

Ovšem, aby to platilo, aby byly časy našeho života v rukou Božích, musíme mu je odevzdat. Podobně jako to dělá ve své modlitbě žalmista: Já však Hospodine, důvěřuji tobě, pravím: „Ty jsi můj Bůh, moje časy jsou ve tvých rukou“. Právě důvěrou a vyznáním lze nalézt u Boha novou minulost a tím i nezatíženou budoucnost.

Pro nás, kteří stojíme na prahu nového roku, to znamená, že si nemáme dělat starosti s tím, že by náš život, se všemi jeho různorodými časy, byl v posledku bez cíle a beze smyslu. Je dost lidí, kteří si myslí, že musí sami svému životu dodat nějaký smysl a pokud neučiní nic gigantického, tak jejich život jakoby za nic nestojí, nemá hodnotu, ztrácí význam. A tak se ženou za zážitky, které mají potvrdit, že jejich život je kvalitní. Nebo naopak propadají marnosti z toho, že se jim uplynulý rok a možná celý uplynulý život nevydařil a teď se s tím už nedá nic dělat a proto je ani nic dobrého nečeká.

Projevem toho může být i takový ten postoj „já už to tady nějak doklepu“. Ale Bůh nechce, abychom to nějak doklepávali, vždyť mu stojíme za to, aby vzal naše časy do svých rukou a proto nás ujišťuje: „Neboj se. Já se tě neštítím. Beru časy tvého života do svých rukou a dávám jim smysl. U mě není nic ztraceno“.

Bratři a sestry, všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas plakat i čas smát se. Ale vše, co do svých rukou bere Bůh, zůstává navěky.  

Hospodine, chceme ti dnes znovu odevzdat sami sebe v naději, že ty dáváš našemu životu smysl, který přetrvá na věcnost. Amen.