Kaz 1,9-11

Kaz 1,9-11

Milí bratři a sestry,

stojíme na prahu nového roku, ale bude ten rok opravdu, tedy kromě letopočtu, něčím nový? Nestanou se v něm věci a události, které budou v podstatě stejné jako v roce uplynulém? Není to pořád všechno dokola, jak se říká, pořád „to samé v bledě modrém“? To jsou otázky, které si můžeme klást nad přečteným biblickým textem z knihy Kazatel.

Dnes by možná kazatel řekl, že pod sluncem se děje stále „to samé v bledě modrém“. Toto rčení o bledě modrém má pravděpodobně svůj původ v tom, že děti po narození, kdy se ještě neprofilují jejich holčičí nebo chlapecké rysy, jsou oblékány a tak navenek rozlišovány barvou oblečků. Pro chlapečky se používá barva bledě modrá, pro holčičky barva růžová. Tedy i kolem tak zásadně nové události, jako je narození nového člověka, vytvořila lidová moudrost v našem jazyce rčení, které naznačuje, že se vlastně zas tak nic nového nestalo. Protože ať už je to miminko se světle růžovou čepičkou nebo s bleděmodrou, pořád je to miminko, chlapeček stejně jako holčička. To samé jen v bledě modrém.

Nevím, jestli tomu tak skutečně je s původem tohoto rčení, ale faktem zůstává, že miminko, ať už je to chlapeček nebo holčička potřebuje velkou péči a nasazení. Podobně každý rok od nás vyžaduje určité nasazení a přináší nám podobné události, starosti i radosti. Pořád dokola. Pro někoho byl lepší minulý rok, pro jiného bude lepší rok budoucí, ale v celku je to pořád to stejné. „Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového.“ (v. 9). Prostě „nic nového pod sluncem.“ Nic nás už nemůže překvapit. Může nám připadat, že kazatel používá tato slova jako výraz zoufalství nad tím, že všechno běží stále stejným koloběhem a není možné to nijak změnit. „Rok skončil jako jiná léta“ - zpíváme v novoroční písni, tedy všechno zase půjde tak, jak to šlo vždycky, nic nového.

Kazatel svou skepsi nad neustále se opakujícím chodem světa v následujícím verši ještě umocní. Připustí na chvíli určitou možnost něčeho, nad čím lidé žasnou. Dejme tomu, že by se objevilo něco, nad čím by si lidé říkali: „Hleď, to je cosi nového“ (v. 10). Ale hned v zápětí dodá, že to je omyl. Ve skutečnosti i to již bylo dávno před námi. Doslova to bylo „ve světech, které byly před námi.“ To my si jenom nepamatujeme, že tady už něco takového bylo. Žijeme vlastně v uzavřeném systému možností a skutečností, kde se nic nového ani nemůže vyskytnout. Jen věčný návrat toho, co už kdysi bylo. Náš svět je stále stejný, od věků až a věky.

Nevím, jak na vás takovéto úvahy působí. Někdo se může divit, že se něco takového vůbec mohlo dostat do Bible a že je to dokonce připsáno moudrému kazateli. Jsou přece jiné biblické výpovědi, které tomuto pojetí zásadně protiřečí. Tak třeba prorok Izajáš říká: „Hle, už nastalo, co bylo na počátku, teď oznamuji nové věci. Dříve než vyraší, vám je ohlašuji. Zpívejte Hospodinu píseň novou!“ (Iz 42,9-10). Nebo o kousek dále Izajáš tlumočí toto Hospodinovo slovo: „Nevzpomínejte na věci dřívější, o minulosti nepřemítejte. Hle, činím něco docela nového a už to raší.“ (Iz 43,18-19). Je tady něco zásadně nového, něco, co činí Hospodin. Nové věci jsou v našem světě dány tím, že v něm jedná Hospodin, že Hospodin vstupuje do událostí našich dějin. Hospodin dělá nové věci. To přece jako křesťané vyznáme, v tom je naše křesťanská naděje.

     Domnívám se však, že to nutně nemusí odporovat tomu, co jsme četli u kazatele. To, že není nic nového pod sluncem, nemusíme chápat jako výraz zklamání a nesmyslnosti z pozemského dění. Můžeme to naopak chápat tak, že všechno, co Bůh stvořil, je dokonalé, a proto není potřeba to nějak vylepšovat. Protože něco nového na dokonalém díle by bylo již jen kazem. Tímto způsobem vykládal kazatelova slova už v 5. století církevní otec Hieronymus.

     Potom i to, co vnímáme jako něco zásadně nového, totiž Kristovo vzkříšení, je vlastně obnovením původního stavu člověka při stvoření. Až do této polohy církevní otcové dotahují kazatelovu myšlenku, že není nic nového pod sluncem. Pokud to má platit a pokud zároveň platí i to, že Kristus vstal z mrtvých, tak je zmrtvýchvstání radikálním obnovením, jakousi rekonstrukcí původního rajského stavu člověka. A tedy to není nic nového, nýbrž naopak návrat k původní lidské dokonalosti.

Možná nemusíme jít až tak daleko jako církevní otcové, abychom přesto mohli docenit pozitivní přínos kazatelova tvrzení, že pod sluncem není nic nového. Můžeme to třeba vztáhnout na všechno zlé a děsivé, o čem se nám zdá, že se s nebývalou silou rozmáhá a narůstá. Že v našem světě je nějaká nebývalá zkaženost, která nikdy dřív nebyla. Že to nové, co se děje, jsou horší poměry, než byly kdy dřív. Kazatel nám k tomu však říká: Ale vždyť to, co se dneska děje, není nic nového. To už tady taky bylo. Nemusíme se kvůli tomu trápit víc, než je třeba a vidět v tom konec světa.

Tento pohled nabízí určité odlehčení, když můžeme o něčem tíživém říct: Není to nic nového, nic, co by svět neviděl. Jeden současný román, který se jmenuje Krajina s vlky, končí slovy: „Je to vždycky to stejné a stejné to zůstane. Ještě sedm dní a měsíc bude zase v úplňku. Já vím.“ Střídání měsíčních fází je zde uvedeno jako typický výraz toho, že se na našem světě neděje nic nového. Že měsíc, který zmizel z oblohy, se tam zase objeví. Že celý svět probíhá v koloběhu, v cyklech rození a umírání, mizení a nového počátku. Toto pojetí světa nabízí určitý zdravý nadhled, který nás učí neznepokojovat se příliš tím, co se děje. I to, že se člověk něčím trápí, přece není nic nového. Nové by bylo naopak to, kdybychom se nikdy ničím netrápili, protože to se ještě žádnému člověku nestalo.

      Milí bratři a sestry, na prahu nového roku lidé často uvažují o tom, jaký ten rok bude, co nového nás v něm potká. A kazatel má tu odvahu nebo možná tu drzost nám říct, že vlastně nic nového. Ale nemusíme to brát jako provokaci, jako jeho cynickou skepsi. Naopak, může to pro nás být uklidněním. To, že pod sluncem není nic nového, nás může odkazovat k tomu, že náš život i náš svět má ve svých rukou Bůh, o kterém apoštol Jakub píše, že je Otec nebeských světel, u něhož není proměny ani střídání světla a stínu. (Jak 1,17).

     Pod sluncem není nic nového, protože u Boha, který je tomuto světu svrchovaný, není proměny. On je Otec světel, tedy stvořitel nebeských světelných těles, slunce, měsíce a hvězd. A tato nebeská tělesa se proměňují, vychází a zapadají, mění svou polohu na obloze, střídají se měsíční fáze, střídá se světlo a stín, ale to neurčuje lidské osudy, protože nad tím vším je Bůh, u něhož není proměny. U něho není střídání dobra a zla, nýbrž stálá dobrota, která se nemění. A především v tomto smyslu tedy platí, že i pod sluncem není nic nového. Amen.