Jr 6,16

Milí bratři a sestry,

dneska je poslední den v roce 2020, v roce, který byl pro většinu lidí obtížnější a náročnější než roky předchozí. A přejeme si, aby ten příští rok byl lepší, aby nás provázelo méně omezení, méně nemocí a komplikací, které souvisí s virovou pandemií. Žijeme v neklidné době, a proto je také přáním mnoha lidí zažívat více pokoje. O tom, jak najít duševní klid, jsou slova proroka Jeremjáše, která jsem vybral pro naši dnešní bohoslužbu. Přečtu je nyní ještě jednou: Toto praví Hospodin: „Stůjte na cestách a dívejte se a ptejte se na stezky věčnosti. Kde je cesta dobrá? A Běžte po ní a najděte klid svým duším.“

Tento verš je Hospodinovou výzvou, kterou skrze proroka Jeremjáše směřuje svému lidu. Je to výzva k hledání způsobu života, který povede k pokoji, k duševnímu klidu a k životu věčnému. Celkem pětkrát je zde uvedené sloveso v rozkazovacím způsobu: Stůjte, dívejte se, ptejte se, běžte a najděte. Myslím, že to je zároveň dobrý text pro dobu, ve které se nabízí bilancovat to, co je za námi a přemýšlet o tom, jak dál.

Prorok Jeremjáš píše na přelomu času, ne sice na konci roku, ale na konci samostatnosti Judského království. Už brzy bude jeho lid odveden do Babylonského zajetí, ovšem ještě to není nevyhnutelné. Ještě je možnost zastavit se, promyslet, co je dobré a vydat se touto dobrou cestou. Proto Jeremjáš říká: „Ptejte se, kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“

Kde je dobrá cesta, která umožňuje nalezení duševního klidu? Žijeme v neklidné době a také prorok Jeremjáš dává toto doporučení svému lidu, který se už dlouho ubíral cestou nepokoje. O dva verše před tím mluví prorok o těžké ráně svého lidu, o vážném zranění, na které reagují různí „uspokojovači“, kteří lehkovážně mluví o pokoji. Mluví o tom, že všechno je v pořádku.

Je to, jako kdyby někdo dával na zlomeninu mastičku místo dlahy. Léčí po povrchu a přitom se jedná o vážné vnitřní zranění. Takto falešně vyznívají slova o pokoji v situaci, kdy žádný pokoj není. Proto prorok nemluví o pokoji, nepoužívá obvyklý výraz pro pokoj, hebrejsky šalom, který používali falešní proroci, ale volí zcela ojedinělý výraz, který je zde přeložen jako „klid“. Jde o vnitřní spočinutí, o vnitřní prostor, ve kterém lidská duše přestane těkat z místa na místo a uklidní se. Je to prostor, kde se může duše usebrat a vnímat to, co se s ní vlastně děje.

Nejdřív je ovšem potřeba zastavit se a rozhlédnout se. To jsou první dvě slovesa, první dvě výzvy: Stůjte a dívejte se. Stůjte na cestách. Cesta je obrazem způsobu života. Někdy je člověk natolik zaběhlý v tom, co a jak dělá, že jaksi setrvačně pokračuje stále dál v tomtéž a nepřemýšlí už o tom, jestli to, co dělá je dobré, jestli by něco neměl dělat jinak. Proto je potřeba zastavit se a rozhlédnout se. Žijeme určitým způsobem života, jdeme po nějaké cestě, ale je to cesta věčnosti? Je to cesta vedoucí do věčného života? Kam vede cesta, po které jdu, jaké vyústění bude mít můj život? Ptejte se, říká prorok. Ptejte se na stezky věčnosti.

Stezky věčnosti, v hebrejštině je zde použité slovní spojení נתיבות עולם - netivot olam, které se stalo názvem jednoho z hlavních děl rabiho Löwa z Prahy, legendárního tvůrce golema. Ačkoliv je tento autor v širším povědomí znám prakticky jen z legend o golemovi, jeho knihy představují zásadní dílo židovské náboženské filosofie. Kniha Netivot olam – Stezky věčnosti je zásadním spisem o etice.

V předmluvě k této knize autor přibližuje význam slova „stezka“. Na rozdíl od široké cesty, pro kterou má hebrejština několik jiných výrazů, označuje slovo „stezka“ něco jako úzkou pěšinu. Je to cestička, která se člověku snadno ztratí, stačí drobný úkrok a člověk z ní sejde, stačí chvíle nepozornosti a opustíme ji úplně. V této souvislosti se nám může vybavit to, co o úzké cestě říká Ježíš: „Úzká cesta vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7,14).

Proto je potřeba se ptát, hledat, zastavit se a rozhlédnout se. Podívat se kudy jdeme a kam směřujeme. Široká cesta vede do záhuby a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí, říká Ježíš. (Mt 7,13). Ale cesta k životu věčnému je úzká. Po takovéto cestě nelze postupovat příliš rychle. Tlak dnešní doby na rychlost, dnešní celková uspěchanost, to chůzi po takovéto stezce moc nepřeje. Zvykli jsme si osvojovat předpřipravené myšlenky a snadno sdělitelná hesla. Moc o věcech nepřemýšlet, zběžně proletět jen to nejnutnější, co se po nás chce a pohybovat se spíše po povrchu věcí a událostí. Ale takto se nedá zjistit, kde je dobrá cesta. Dobrá nejen zdánlivě a skutečně. Jestli je cesta dobrá, to se často pozná až podle jejího cíle. Až podle toho, kam člověka dovede, ale to už může být pozdě.

Proto je dobré občas se zastavit, rozhlédnout se a ptát se, kam vlastně směřuje náš život. Klást si závažné otázky. Takovéto otázky klade člověku Bůh. Příkladem může být příběh o služce Abrahámovy ženy Sáry, která se jmenovala Hagar. Hospodinův posel klade Hagaře, která uprchla od své paní Sáry, dvě závažné otázky. Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7-8)

„Odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Dvě otázky, které Hospodinův posel neklade proto, aby byl o něčem informovaný. První otázkou obrací pozornost do minulosti a druhou do budoucnosti. Odkud přicházím, co mám za sebou, co si sebou nesu, co z minulosti určuje moje kroky? A pak také kam jdu, kam směřuju, co je cílem mých cest?

Hagar dokáže odpovědět na tu první otázku, odkud jde: „Prchám od své paní Sáraje.“ Ale kam prchá, to už neříká. Říct odkud jdeme je pro nás snazší než říct, než říct to, kam jdeme. Je o tom jeden příběh. Bankéř Šimon Wertheimer šel jednoho dne po Vídni a potkal císaře. Císař se ho zeptal: „Wertheimere, kam jdeš?“ Bankéř odpověděl: „Císařská výsosti, sám nevím, kam jdu.“ Císař se cítil takovou odpovědí uražen a nechal bankéře pro urážku svého majestátu na několik dní zavřít. Když byl bankéř propuštěn, nechal si ho císař zavolat a řekl mu: „Ty, Wertheimere, jsi přece nanejvýš chytrý a mazaný člověk. Jak se můžeš dopustit takové lehkovážnosti a tak nerozvážně mně odpovědět?“

„Císařská výsosti“, řekl bankéř, „myslím, že jsem byl velmi uvážlivý a obezřetný, neboť jsem si byl vědom, s kým mám tu čest mluvit. Pokud by se mně císař zeptal: Kam chceš jít?, tak bych odpověděl, že chci jít do své banky. Ale protože se vaše císařská výsost zeptala, kam jdu, svědomitě jsem odpověděl, že nevím, kam jdu. A vidím, že jsem měl pravdu, neboť jsem chtěl jít do banky, ale šel jsem do vězení.

Milí bratři a sestry, nevíme, kam jdeme, ale můžeme si říct, kam chceme jít. Co je naším cílem. Prorok Jeremjáš nás zve k tomu, abychom se na své cestě zastavili a zavnímali, odkud jdeme, uvědomili si, co máme za sebou a ptali se na to, která cesta je pro nás dobrá, která je stezka věčnosti. A pokud máme naději, že jdeme stezkami věčnosti, tedy že cesta našeho života vyústí do života věčného, může to pro nás zároveň znamenat, že najdeme klid pro své duše.

„Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!“ (Ž 139,23.24) Amen.