Jr 6,16

Jr 6,16

Milí bratři a sestry,

přelom roku můžeme pojímat jako křižovatku v čase. Jako místo, na kterém stojí za to se zastavit a přemýšlet o tom, kudy jsme šli a kam směřujeme, kam vedou naše cesty. A také, zda po nich jdeme nebo zda se už jenom „vezeme“. Zda to, co děláme, je opravdu ta „naše“ cesta, jestli je to to, co chceme, nebo co bychom do budoucna chtěli dělat jinak.

Prorok Jeremjáš také píše do přelomu času, ne sice na konci roku, ale na konci samostatnosti Judského království. Už brzy bude jeho lid odveden do Babylonského zajetí, ovšem ještě to není nevyhnutelné. Ještě je možnost se zastavit, promyslet, co je dobré a vydat se touto cestou. Proto Jeremjáš říká: „Ptejte se, kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“

Kde je dobrá cesta, která umožňuje nalezení duševního klidu? To je důležitá otázka, kterou je dobré občas si položit. Žijeme v neklidné době a také prorok Jeremjáš dává toto doporučení svému lidu, který se už dlouho ubírá cestou nepokoje. O dva verše před tím mluví o těžké ráně svého lidu, o vážném zranění, na které reagují různí „uspokojovači“, kteří lehkovážně mluví o pokoji. Mluví o tom, že všechno je v pořádku. Je to, jako kdyby někdo dával na zlomeninu mastičku místo dlahy. Léčí to po povrchu a přitom se jedná o vážné vnitřní zranění. Takto falešně vyznívají slova o pokoji v situaci, kdy žádný pokoj není.

Jeremjáš místo toho zve k zastavení a k hluboké reflexi, k promyšlení toho, kam směřujeme. V jeho doporučení nacházíme celkem pět imperativů, pět příkazů: „stůjte“ (nejdřív je potřeba se zastavit) a „vyhlížejte“ (tedy pořádně se rozhlédněte), „ptejte se“ (je potřeba hledat, ptát se, vyvinout určité úsilí), „vydejte se“ (nestačí totiž jen zůstat stát na místě a rozvažovat, ale také je důležité jednat podle toho, co jsme zjistili, nějak se rozhodnout a vykročit) a poslední rozkaz je „najděte“, najděte klid pro vaše duše.

Celý proces zde popsaný vyúsťuje do nalezení klidu ([;AGr>m;). Jeremjáš záměrně volí jiné slovo než „pokoj“, protože o něm mluvili falešní proroci. A tak místo pokoje mluví o klidu. Mluví o způsobu, jak nalézt vnitřní spočinutí, jak nalézt prostor, ve kterém lidská duše přestane těkat z místa na místo a uklidní se. Je to prostor, kde se může duše usebrat a vnímat to, co se s ní vlastně děje. Tak lze rozumět slovu, které je zde použito pro klid. Je to slovo, které se nachází v rámci celého Starého zákona jenom na tomto místě.

Zvláštní na tom je, že nalézt tento klid neznamená nějakou strnulost, neznamená to, zůstat nehybný, zůstat na místě, ale naopak, je to důsledek toho, že jdeme po dobré cestě. Je to důsledek toho, že jsme se na své cestě nejdřív zastavili, porozhlédli se a pozeptali na stezky věčnosti a potom se vydali po cestě, která je dobrá. A to přináší vnitřní klid.

Ptát se po stezkách věčnosti v sobě naznačuje, že není snadné takovéto stezky najít. Protože slovo „stezka“, které je zde použito, neoznačuje nějakou silnici, není široká cesta, na kterou je snadné trefit, ale spíš nenápadná pěšinka. Taková ta úzká cesta, která ovšem, podle Ježíše, vede k životu (Mt 7,14). Duše dochází klidu, pokud tuší, že jde po dobré cestě, tedy, že člověk žije v souladu s tím, co poznal za dobré. Nemá v sobě vnitřní rozpor, jeho život se ubírá po stezce, která vede k věčnosti.

K tomu je ovšem potřeba se nejdřív zastavit, vyhlížet a ptát se, tedy hledat a pak i aktivně vykročit. Vykročit na „cestu dobra“ znamená nejdřív sledovat, kudy se dobro ubírá a pak ho následovat.

V dopise Efezským čteme podobnou výzvu té, kterou uvádí prorok Jeremjáš. Přečtu ji podle znění Bible kralické: „Viztež tedy, kterak byste opatrně chodili, ne jako nemoudří, ale jako moudří. Vykupujíce čas; nebo dnové zlí jsou. Protož nebývejte neopatrní, ale rozumějící, která by byla vůle Páně.“ (Ef 5,15–17)

Chodit opatrně znamená dávat si pozor na to, jak žijeme, protože chození je obrazem pro způsob života. A s tím souvisí výzva „vykupujte čas“. Máme ho vykupovat z marnosti, zhodnocovat ho, využívat ho k něčemu dobrému a smysluplnému.

Čas je darem, který nám Bůh dává a záleží na nás, jak s ním nakládáme. Můžeme ho promarňovat, promrhávat, znehodnocovat. V poslední době se např. hodně mluví o prokrastinaci, což je dlouhodobé odkládání náročných úkolů, což může vést až k tomu, že naše duše onemocní, že nenalezne klid.

Opakem toho je čas vykupovat, tedy učinit z našeho času příhodný okamžik pro něco dobrého. To je, řečeno slovy proroka Jeremjáše, vydat se po dobré cestě. Vydat se po stezce, která je od věčnosti, protože na počátku Bůh všechno učinil dobré. Boží stezkou je činění dobra a my se k Bohu můžeme připojit a jít po této stezce s ním. Můžeme ho po ní následovat tím, že taky činíme dobro. Děláme to, co máme, to je nám uloženo, svěřeno, to k čemu jsme povoláni.

„Ptejte se, kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.“ Klid z toho, že jdeme po dobré cestě je mým novoročním přáním pro nás všechny. Amen.