Jr 29,13.14 (1. čtení Mt 7,7-11)

Milí bratři a sestry.

15. listopadu uplyne 350 let od smrti posledního biskupa staré Jednoty bratrské a jednoho z největších českých myslitelů, filosofů, pedagogů a spisovatelů. Máme ho vyobrazeného na dvoustovce. Jeho nejznámější literární dílo se jmenuje Labyrint světa a ráj srdce. Je to rozjímání o tom, co je nejzazším smyslem lidského života, lidské práce a veškerého lidského snažení. Svět je zde vylíčený jako labyrint, ve kterém se člověk motá a zkouší různé věci a nakonec dochází k tomu, že jen úzký a intimní vztah s Bohem poskytuje člověku uspokojivou odpověď na jeho usilovné hledání smyslu života a pokoje.

Prastarým biblickým obrazem zmatku, ve kterém se člověk ocitá a ve kterém naléhavě hledá Boha, je Babylón. Právě do Babylóna píše prorok Jeremjáš v 6. století před naším letopočtem dopis svým souvěrcům. Židé byli potrestání za své hříchy babylonským zajetím, ale teď jim prorok Jeremjáš posílá dopis s nabídkou odpuštění od Hospodina a slibuje jim, že když budou skutečně hledat Hospodina, tak ho také naleznou. Jak Hospodina hledat a jak ho najít v labyrintu tohoto světa, to bude i tématem našeho dnešního zamyšlení.

Lidsky život někdy vypadá jako labyrint, který má mnoho zákrut a slepých uliček, ve kterých člověk zjistí, že tudy nemůže dál a musí se vrátit a hledat jinou cestu. Člověk musí opakovaně hledat to, co je v jeho životě nosné a podstatné.

Jeden chasidský příběh vypráví o velice zapomětlivém člověku. Byl dokonce tak zapomětlivý, že když se ráno probudil, tak si nemohl vzpomenout, kam si co dal a dalo mu velikou práci i jen se obléct. A tak mu jeden přítel poradil, aby si večer sepsal seznam, kam si co dává. Boty, klobouk, spodní prádlo, košili, ponožky, kalhoty atd. Ten zapomětlivý člověk ho poslechl a opravdu mu to pomohlo. Vzal si ráno seznam a našel podle něj všechno oblečení. Boty pod postelí, klobouk na věšáku, košili na opěradle židle… a tak se oblékl a pochvaloval si to, ale pak se zarazil a říká si: „Oblečení mám, ale kde jsem já?“

Nejsme na tom někdy podobně? Nestává se, že se postaráme o všechny naše materiální věci, o všechno, co nás obklopuje, ale zapomene při tom na nás samotné, na to, kde jsme my sami. Neměli bychom se občas uprostřed všech našich starostí a obstarávání také zeptat: Kde jsem já? Kde stojím ve svém životě? Neztratil jsem se v labyrintu světa, nebloudím, má můj život smysluplný směr?

Co je např. to první, co ráno sháníme? Hledáme oblečení, brýle, mobil, diář, pomůcky do školy, něco k snědku, někdo možná hledá zuby. Neměli bychom ovšem nejprve hledat Boží blízkost a Boží požehnání pro náš nový den? V knize Přísloví nám dává Bůh slovy moudrosti krásné zaslíbení: „Kdo mě za úsvitu hledají, naleznou mne.“ (Př 8,17). Je to o správném nasměrování naší mysli na každý nový den.

V duchovním životě jde o to najít v labyrintu a zmatku tohoto světa pevné zakotvení, které člověku poskytuje Hospodin. Snaha vynaložená na toto hledání se vyplatí, protože kdo Hospodina hledá opravdově, prorok Jeremjáš říká „celým svým srdcem“, ten jej jistě také nalezne.

Hospodin se chce dát člověku nacházet a vychází v tomto hledání člověku vstříc. Dětem se líbí, když jsou hledané a nalézané. Pamatuju si, že když jsme s našimi malými dětmi hráli na schovku, tak jen se děti schovaly, už vykřikovaly, kde jsou. Chtěli, abychom je rychle našli. Podobně je to i s Bohem. Je skrytý, ale chce se dát najít a vyzývá člověka k tomu, aby jej hledal a našel. Hospodin je ten, kdo má být nalézán, dokonce je to i jedno z Božích označení. On je ten, kdo má být nalézán. Vyjadřuje to jeden známý žalmový výrok: „Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi osvědčená.“ (Ž 46,2). Tak to překládá ekumenický překlad. Ale to slovo „osvědčená“ doslova znamená „nalézaná“. Bůh je pomoc v soužená velmi nalézaná. To znamená, že Hospodin je k nalezení, stojí o to, aby byl nalézán, a dává člověku k tomuto nalézání pomůcky.

Jednou z těchto pomůcek je Boží zákon. Hebrejsky se Božímu zákonu říká Tóra a Tóra doslova znamená „ukazatel“. Boží zákon je vlastně Božím ukazatelem, je něčím, co nás má v životě orientovat, ukazovat nám cestu, abychom se s tím podstatným neminuli.

Ovšem na světě také působí hřích, který zasahuje tak hluboko do lidských srdcí, že dokáže znehodnotit i tyto dobré Božích pomůcky pro hledání a nalézání Boha. Takže místo aby člověka k Bohu přiváděly, mohou jej nakonec od Boha odvádět. Místo aby cestu k Bohu osvětlovaly, mohou ji zatemňovat. Hřích, který zasahuje lidské srdce, také způsobuje, že člověk nehledá Boha celým svým srdcem. Člověku obvykle záleží na spoustě jiných věcí víc než na Bohu.

Prorok Jeremjáš slova o hledání Boha celým srdcem přebírá z 5. knihy Mojžíšovi, kde Mojžíš svému lidu předpovídá: „Hospodin vás rozptýlí mezi kdejaký lid… Tam budete sloužit bohům vyrobeným lidskýma rukama, bohům ze dřeva a z kamene, kteří nevidí a neslyší…“ Ale pak Mojžíš pokračuje velmi nadějně: „Odtamtud budete hledat Hospodina, svého Boha. Nalezneš ho, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem…“ (Dt 4,27-29). Právě v tom babylonském zajetí, v tom labyrintu světa, kam byl Boží lid rozptýlen, tam jej nalezneš, budeš-li ho opravdu hledat celým svým srdcem. Právě v tom babylonském zajetí zatoužil Boží lid po Hospodinu svém Bohu, uvědomil si svoji ztracenost, uvědomil si to, že slouží bohům němým a hluchým a začal hledat Hospodina celým svým srdcem. A našel jej.

Víte, jaký je rozdíl mezi bludištěm a labyrintem? Bludiště má řadu odboček a slepých ramen, ale k cíli můžete dojít několikerým způsobem, vícero cestami. Oproti tomu labyrint má pouze jedu cestu, která vede k cíli. Všechny ostatní jsou slepé odbočky. Jan Ámos Komenský popsal svět jako labyrint. Životem v tomto světě procházíme jakoby labyrintem, mnoha cestami, které člověka vedou různými směry, nabízí různé možnosti, a člověk může být snadno zahlcen nabídkou těchto cest a možností, může se v nich ztratit a přestat hledat tu cestu, která vede k Bohu. Komenského poutník ovšem v přesycenosti vším, co je ve světě, nakonec zatouží po Bohu, zatouží po něm celým srdcem a v ráji svého srdce se s ním setká.

Na závěr přečtu modlitbu, kterou Komenského kniha končí: „Zdržuj mne, Pane, veď mne, nes mne, abych od tebe nebloudil a neklesal. Dej, ať tě miluji milováním věčným, a nemiluji vedle tebe věci žádné, leč pro tebe a v tobě, ó lásko neskonalá. Ale což více mluviti mám, Pane můj? Tvůj jsem vlastní, tvůj jsem věčně. Odříkám se nebe i země, jen ať tebe mám. Jen mi sebe neodpírej. Dosti mám, na věky věků neproměnně dosti mám, na tobě samém. Duše i tělo mé plesá k tobě, Bohu živému. Ach, skoro-liž pak půjdu, abych se ukázal před obličejem tvým? Kdy chceš, Pane Bože můj, vezmi mne, teď hotově stojím. Zavolej, kdy chceš, kudy chceš, jak chceš. Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý zpravuj mne jen a veď mezi osidly světa jako po rovné zemi, a milosrdenství tvé provázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen.“