Joz 5,2-10

²V tom čase vyzval Hospodin Jozua: „Zhotov si kamenné nože a znovu zaveď, podruhé, pro Izraelce obřízku.“ ³Jozue si tedy zhotovil kamenné nože a obřezal Izraelce u Pahorku předkožek. ⁴Důvod, proč je Jozue obřezal, byl tento: Všechen lid mužského pohlaví, který vyšel z Egypta, všichni bojovníci, pomřeli na poušti cestou po vyjití z Egypta. ⁵Všechen lid, který vyšel, byl obřezán; neobřezávali však nikoho z lidu, kdo se narodil na poušti cestou po vyjití z Egypta. ⁶Čtyřicet let chodili Izraelci pouští, dokud do jednoho nezmizel celý ten pronárod bojovníků, kteří vyšli z Egypta, protože neposlouchali Hospodina. O nich se Hospodin zapřisáhl, že jim nedovolí spatřit zemi, o které přisáhl jejich otcům, že nám ji dá, zemi oplývající mlékem a medem. ⁷Místo nich povolal jejich syny a ty Jozue obřezal, neboť byli neobřezaní; cestou je totiž neobřezávali. ⁸Když byl celý ten pronárod do jednoho obřezán, zůstali na svém místě v táboře, dokud se nezhojili. ⁹Hospodin Jozuovi řekl: „Dnes jsem od vás odvalil egyptskou potupu.“ Proto pojmenoval to místo Gilgál (to je Odvalení) ; jmenuje se tak až dodnes. ¹⁰Izraelci tábořili v Gilgálu. Čtrnáctého dne toho měsíce navečer slavili na Jerišských pustinách hod beránka.

Milí bratři a sestry,

z našeho průběžného rozjímání během postních nedělí o Ježíšově předvelikonoční cestě do Jeruzaléma, udělám dnes odbočku a zaměřím naši pozornost na Boží lid v době Jozueho. Nebýt Hospodinova vysvobozujícího zásahu, zprostředkovaného Mojžíšem a Jozuem, Izrael by skončil genocidou v Egyptě nebo by zahynul na poušti. A nebýt Ježíše, což je jiný tvar jména Jozue, nebýt jeho oběti a vzkříšení, nenastalo by naše smíření s Bohem.

Během postní doby promýšlíme různé etapy Ježíšova směřování k velikonocím a jsme tak sami připravování na velikonoční události, které znamenají naši záchranu z hříchu, z našeho odtržení od zdroje života, kterým je Bůh. V knize Jozue máme představeno, jak se na slavení velikonoc, tedy na velikonoční hod beránka, připravovali Izraelci po vstupu do zaslíbené země. Konkrétně to bylo znovuzavedením obřízky. Obřízka stejně jako slavení velikonočního hodu beránka vyjadřuje příslušnost ke smluvnímu společenství s Hospodinem.

Poprvé se v bibli s obřízkou setkáváme v momentě, kdy Abraham dostává zaslíbení o narození syna ze své ženy Sáry. Vyprávění pak pokračuje dál tím, že Abraham obřezal všechny muže, kteří k němu patřili a právě tak je tomu i v případě Jozueho, který obřezal všechny Izraelce a tím je uvedl do smlouvy s Hospodinem. Jen v rámci této smlouvy totiž leží život a budoucnost.

Obřízka je krvavá záležitost. Je to smlouva zpečetěná prolitím krve. Proto dodnes při obřízce v synagoze oficiální obřezávač, kterému se říká „mohel“, pronáší slova z Ez 16,6. Je to citace Hospodinových slov k Izraeli: „Řekl jsem ti ve tvé krvi, žij!“ Tou krví je u Ezechiela ovšem symbolicky míněno Egyptské otroctví. Proto je obřízka také připomínkou záchrany Izraele z Egypta. Při obřízce dostává chlapeček jméno a stává se součástí Hospodinovy smluvní pospolitosti. V tomto smyslu je paradoxně obřízka, tedy odstranění části těla, cestou k získání celistvosti, dokonalosti.

Izraelci, kteří byli zachráněni z Egypta, byli obřezaní. Ale tato pouštní generace obřízku u svých dětí, které se jim narodili na poušti, zanedbala. A protože desátého dne prvního měsíce přešli Jordán (Joz 4,19) zbývají již jen tři dny do termínu slavení velikonoc. Aby ale mohli slavit toto své vysvobození z Egypta, poprvé v zemi zaslíbené, je zapotřebí, aby byli obřezaní, neboť „žádný neobřezanec nesmí jíst velikonočního beránka“ (Ex 12,48). A právě tři dny stačí pro zdravotní zotavení po obřízce.

Jozue tedy učinil vše, co mu Hospodin přikázal a obřezal všechny Izraelce. Hospodin pak uzavřel rituál obřízky výrokem o „odvalení egyptské potupy“. Odtud je také odvozeno jméno místa, kde se to událo, Gilgál totiž znamená „kamenný kruh“, zde je ovšem vykládán jako „odvalení“. Hádankovitost označení tohoto místa může být prosvětlena podrobnějším pohledem na to, co je vlastně tou egyptskou potupou, která byla v Gilgálu odvalena. Všeobecně se má za to, že jde o egyptské otroctví, které bylo vstupem do zaslíbené země definitivně překonáno. Izraelci už nejsou otroci v Egyptě, ale svobodný národ ve vlastní zemi. Ale při pečlivém čtení dnešního oddílu zjišťujeme, že „egyptskou potupou“ je zde míněno ještě něco jiného, než egyptské otroctví.

V Hospodinově výzvě Jozuovi, aby znovu, podruhé, zavedl v Izraeli obřízku, se jaksi nadbytečně opakuje to, že se jedná o něco, co je zde pro Izraelce znovu, podruhé. O Izraelcích se přitom mluví ve dvou skupinách: „ti, kteří vyšli z Egypta“ a „ti, kteří se narodili na poušti“. Ti, kteří vyšli z Egypta, zůstali na poušti, doslova skončili, ekumenická bible to překládá „do jednoho zmizeli“ (Joz 5,6). A tak jakoby udělali místo nové generaci, těm, kteří po svém obřezání Jozuem „zůstali na svém místě v táboře“ (v. 8).

Mezi mrtvými (v. 4) a žijícími (v. 8) Izraelci se v textu nachází zdůvodnění pro obnovu obřízky. Zde leží cesta mezi vyjitím a vstupem. Protože jedna je věc je vyjít a jiná je vstoupit, nezůstat někde po cestě. Obě skupiny Izraelců jsou spolu po nějakou dobu na cestě pouští, na cestě do zaslíbené země. Ale dělí je to, že ti co vyšli z Egypta, jsou obřezaní a ti, co se na poušti narodili, obřezaní nejsou, neboť ti obřezaní je neobřezali.

Proč tedy nesměli ti obřezaní, co vyšli z Egypta, také vejít do zaslíbené země? Proč dospěli ke svému skončení na poušti, takže „místo nich povolal Hospodin jejich syny“ (v. 7), kteří pak „zůstali na svém místě“ (v. 8)?

O celé skupině, která vyšla z Egypta, je řečeno, že „neposlouchali Hospodina“ (v. 6). Z čeho je to patrné, že celá tato skupina do jednoho neposlouchala Hospodina? Patrně z toho, že celý národ, do jednoho, musel být znovu, po druhé obřezán. To, že na poušti neobřezávali své syny, je výraz jejich neposlušnosti. Dvakrát se opakuje, že „cestou pouští nebyl obřezán nikdo, kdo se tehdy narodil“ (v. 5 a 7). Hospodin přitom ustanovil, že „když žena otěhotní a porodí chlapce … osmého dne bude obřezána jeho předkožka“ (Lv 12,2n). A mezi těmito dvěma výroky o tom, že cestou nikoho neobřezávali, je řečeno, že neposlouchali Hospodina a on o nich přísahal, že jim nedovolí spatřit zemi, kterou přísahal dát jejich otcům“ (v. 6).

Jsou tady proti sobě dvě Hospodinovi přísahy. Přísaha praotcům, že jejich potomci obdrží zemi a přísaha neposlušným Izraelcům, že tu zemi nespatří. O této druhé Hospodinově přísaze je řeč ve 4. knize Mojžíšově, která se hebrejsky jmenuje „Na poušti“. Je to příběh o dvanácti zvědech, kteří svou zprávou o zemi vzali lidu odvahu vejít. Lidé reagovali na jejich zprávu takto: „Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na poušti! Kéž bychom zemřeli!“ (Nu 14,2). A Hospodin na to reagoval přísahou: „Jako že jsem živ … žádný z mužů, kteří mně neposlouchali, nespatří zemi, kterou jsem přísahal dát jejich otcům.“ (Nu 14,22n). Právě tato slova ze 4. knihy Mojžíšovi jsou nyní citována při zdůvodnění, proč Jozue musel všechny Izraelce znovu obřezat. A když se tak stalo, odvalil od nich egyptskou potupu.

Touto egyptskou potupou je to, co je vyprávěno v Nu 14,11-16 o lidu, který neměl odvahu vstoupit do země, nevěřil Hospodinu a znevažoval jej. A Hospodin o nich říká, že je vyhubí. Ale Mojžíš mu na to namítá: Egypťané o tom uslyší a budou o tom vyprávět ostatním národům: „Protože Hospodin nebyl s to uvést tento lid do země, kterou jim přísežně zaslíbil, pobil je na poušti“ (v. 16). Takto by Egypťané skrze neposlušnost Izraelců potupili Hospodina. Potupili by ho v očích všech pronárodů, které sídlí v zemi. Hospodin nemohl udělat to, co přísežně slíbil, nedostál svému slovu a v tom je jeho potupa.

Ohlas těchto události zaznívá v Joz 5. Ale navzdory vší neposlušnosti, zdráhání a vzdorování, které má svůj příznačný výraz v tom, že Izraelci neobřezávali své syny, je nyní obřezaný Izrael – tedy smluvní lid Hospodinův – shromážděn v Gilgálu, v zemi zaslíbené (v. 10) a slaví spolu hod velikonočního beránka. Potupa Egypta je odvalena. Naplnily se obě Hospodinovy přísahy: celý lid, který vyšel z Egypta, na poušti zemřel. Nespatřili zemi. Ale zároveň celý lid Izraele je v zemi a slaví velikonoční hod beránka, svátek svého vyvedení z Egypta.

Jak tento příběh souvisí s námi? S naší přípravou na velikonoce? Už jsem říkal, že Jozue je jiná forma jména Ježíš. Jozue, který obřízkou obnovil smlouvu mezi božím lidem a Hospodinem, je předobrazem toho, co s námi udělal Ježíš. Apoštol Pavel, který používá události z dějin Izraelského národa jako obraz našeho duchovního života, o obřízce říká: „V Kristu jste obřezáni obřízkou, která není udělána lidskou rukou; obřízka Kristova je odložením celého nevykoupeného těla. S Kristem jste byli ve křtu pohřbeni a spolu s ním také vzkříšeni vírou v Boha, jenž ho svou mocí vzkřísil z mrtvých. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezaní, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.“ (Kol 2,11-13). Na nás jen je zůstat na svém místě, v táboře Hospodinově a znovu promýšlet, co pro nás Ježíš udělal.

Hospodine, ty jsi podivuhodným způsobem smířil se sebou svůj lid prostřednictvím svých služebníků Jozueho a Ježíše. A také od nás odnímáš potupu, kterou ti působíme, když ti nevěříme a když tě neposloucháme. Někdy je to však bolestný proces, ve kterém musí umřít něco z našeho já. Dej nám odvahu víry, abychom s radostným srdcem kráčeli vstříc tvému království a byli připraveni slavit letošní velikonoce, svátek naší záchrany z otroctví marnosti. Amen.