Jon 4,1-11; 1. čtení L 15,25-32

Milí bratři a sestry,

když jsem v lednu 2008 poprvé přijel do Proseče představit se jako farářský kandidát, byla dětská bohoslužba a zvolil jsem tehdy jako téma svého kázání pro děti příběh proroka Jonáše. Když bylo moje první kázání v Proseči o Jonášovi, říkal jsem si, že by o něm mohlo být i to poslední, které mám jako farář tohoto sboru.

Nemyslím, že toto je nutně moje poslední kázání v Proseči, ale patrně je poslední, kdy jsem v pozici místního faráře. Zvolil jsem pro naše přemýšlení závěr pozoruhodné biblické knihy, která nese jméno proroka Jonáše. Je to otevřený závěr, stejně jako je otevřený závěr podobenství o marnotratném synu. Když si uvědomíme, že otec v podobenství o marnotratném synu představuje Boha, tak můžeme vnímat, že pozice staršího syna je velmi podobná pozici Jonášově. Oba se hněvají na Boha za to, že odpouští těm, kdo si to nezaslouží.

A my jako čtenáři těchto příběhů se už nedozvídáme, jak na Hospodinova slova zareagoval prorok Jonáš, stejně jako se nedozvídáme, jak zareagoval starší syn v Ježíšově podobenství. Nechali se těmito slovy ovlivnit? Porozuměli Božímu jednání? Přijali velkorysé Boží odpuštění, které je dáno někomu, kdo si je nezaslouží? Nevíme, ale ten otevřený konec zůstává otevřený právě proto, abychom nad ním přemýšleli, abychom se potkali s tou situací, ve které se ocitli ti, kterým se jeví Boží smilování příliš velkorysé.

Hospodin Jonáše pověřil určitým úkolem, před kterým se Jonáš snažil utéct a Hospodin k němu na jeho útěku nejdřív promlouval beze slov, skrze události, které Jonáš prožil při bouři na moři a pak v rybě, která ho zachránila před utonutím. Nakonec Hospodin Jonáše přímo oslovuje a klade mu závažné otázky.

První otázka, kterou Hospodin Jonášovi klade je podobná otázce, kterou Hospodin položil Ábelovu bratru, Kainovi. „Je dobře, že tak planeš?“ (Jon 4,4). Je dobře, že se tak rozčiluješ? Jonáš se totiž velice rozezlil (Jon 4,1), rozpálil se hněvem kvůli tomu, že Hospodin nezničil město Ninive. Také Kain vzplanul velkým hněvem a Hospodin se ho ptal: „Proč jsi tak vzplanul?“ (Gn 4,6).

Kain i Jonáš se velmi hněvali kvůli Hospodinovu jednání. Kain proto, že Hospodin přijal oběť Ábelovu, nikoli však jeho a Jonáš proto, že Hospodin odpustil Ninivanům a nezničil je i s jejich městem podobně, jako zničil Sodomu a Gomoru. Jonáš přál nepřátelům svého národa Boží trest, nikoli Boží slitování. V obou případech, u Kaina i u Jonáše, Boží jednání vyvolává lidský hněv a v obou případech je to zloba, která hrozí tím, že člověka zcela ovládne. Je to planoucí hněv, který vstupuje do vztahu mezi člověkem a Bohem. Setkáváme se s ním i v případě staršího bratra v Ježíšově podobenství: „I rozhněval se a nechtěl vejít dovnitř. Otec vyšel a domlouval mu.“

Hospodin se snaží svými slovy člověka osvobodit od této zloby. V případě Kaina se to Hospodinu nepodařilo a zhoubné důsledky Kainova hněvu způsobily to, že z Kaina se stal první vrah. V případě Jonáše a staršího syna z Ježíšova podobenství nevíme, jak Hospodinova slova zapůsobila. Jak už jsem říkal, tyto příběhy mají otevřený konec, skrze který chce Hospodin i nás pohnout k soucitu.

Paradoxní je to, že Jonáš dobře ví, jaký je Hospodin. Ví, že Hospodin je Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Bůh, kterého jímá lítost nad každým zlem (Jon 4,2). Ovšem tyto Hospodinovy vlastnosti se ukazují být zásadním problémem v okamžiku, kdy se takto Hospodin projevuje vůči nepřátelům Jonášova národa. Izrael je Hospodinův vyvolený národ a tento národ má své nepřátele, kteří jej ohrožují a způsobují mu velké problémy.

Hospodin v minulosti často zasahoval proti nepřátelům Izraele a vysvobozoval svůj lid z jejich moci. Asýrie s hlavním městem Ninive pařila v době proroka Jonáše mezi tyto ohrožující nepřátele na prvním místě. Byla to velmi expanzivní světová velmoc, dneska bych ji přirovnal k Rusku, které neváhá rozpoutat válku, protože si myslí, že jeho armáda je neporazitelná, a proto si může dělat nároky na území svých sousedů.

Je myslím docela dobře pochopitelné, že Jonášovi se do Ninive k takovýmto lidem vůbec nechce.

Slova proroků jsou slovy Božího varování a Boží varování si také někdo může vzít k srdci, může změnit své jednání a být ušetřen, může být zachráněn. Jonáš si to uvědomuje a říká si, že na Ninive by měl dolehnout Boží trest, že už napáchali dost zla. Jonáš nechce, aby je Bůh ušetřil.

Navíc v Bibli jen o pár stránek dál můžeme číst slova proroka Nahuma, který pronáší Hospodinův výnos o Ninive. A je zajímavé srovnat tato slova s tím, co čteme v příběhu proroka Jonáše: Nahum říká: „Hospodin je Bůh žárlivý a mstitel. Mstitel je Hospodin, vládce rozhořčený. Pomstou stíhá Hospodin své protivníky, hněvem pronásleduje nepřátele… Kdo odolá jeho hroznému hněvu? Kdo obstojí před jeho planoucím hněvem? Jeho rozhořčení sálá jak oheň, skály se před ním drolí… proti tobě, Ašúre, vydává Hospodin příkaz: Nebude již nikoho, kdo by dále rozséval tvé jméno… Ninive, už na tebe táhne ten, jenž tě rozmetá. Jen si hlídej pevnost. Číhej u cesty. Posilni svá bedra. Seber veškerou svou sílu… Vymýtím ze země tvoje kořistnictví, nebude už slyšet hlas tvých poslů!“

Tento způsob uvažování o Ninive je patrně vlastní i proroku Jonášovi. Takto má podle něj skončit Ninive. Jenže Hospodin je také Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. A zároveň je Hospodin Bůh žárlivý a mstitel. Pomstou stíhá své protivníky. Kdo odolá jeho planoucímu hněvu? O Hospodinu platí obojí.

Hospodin se představuje jako ten, kdo trestá i odpouští. Kdo se smilovává i plane hněvem. A my bychom možná chtěli, podobně jako Jonáš, aby Boží milosrdenství a slitování platilo nám a našim blízkým a Boží hněv a tresty, aby platily našim nepřátelům. Těm, kteří nežijí podle Božích zákonů. Těm, kteří si Boží smilování a odpuštění nezaslouží. A podobně jako Jonáš můžeme být zklamaní nebo dokonce rozhněvaní na Boha, když nejedná podle našich představ.

Někdy nás může napadat, že by ta Boží spravedlnost měla vypadat jinak. Můžeme trucovat jako Jonáš a jako starší syn z Ježíšova podobenství. Můžeme vyčítat Bohu to, že na světě není víc spravedlnosti. A také můžeme hledat potvrzení svých náboženských stanovisek a postojů.

Nad Jonášem vyrostla přes noc nějaká rostlina, která mu poskytovala stín. To pro něj musel být důkaz toho, že Hospodin je na jeho straně, že s ním souhlasí a žehná mu. Stará se o něj, věnuje mu svoji péči a zájem. Muselo být příjemné hovět si ve stínu Boží péče. Ta rostlina vyrostla zázračně rychle a zrovna tam, kde si Jonáš udělal přístřešek. To je jasný důkaz Boží přízně. Jonáš měl z této rostliny velkou radost. Patrně to interpretoval tak, že si Bůh chce Jonáše udobřit. No dobře tedy, Jonáš se už na Boha tolik nehněvá. Lebedí si ve stínu Boží přízně a je mu dobře.

Ale ouha, ta rostlina druhý den uschla. Nejen, že ti bezbožníci v Ninive si žijí dál, ale zhroutil se i jasný důkaz Boží přízně vůči Jonášovi. Jonáš má pocit, že mu nic nevychází. Nic není tak, jak by chtěl. Jonáš znovu plane hněvem až k smrti. A Hospodin k němu znovu promlouvá a chce, aby se do něj Jonáš vcítil. „Tak tobě je líto rostliny, se kterou jsi neměl žádnou práci, a mě by nemělo být líto toho velkého města Ninive, ve kterém žije více než 120 000 lidí a spousta zvířat?“ Hospodin se zde představuje jako ten, kdo má zájem o celé své stvoření. Nejen o svůj národ Izrael, ale o všechny lidi a všechny tvory. Hospodin není jen Bohem jednoho národa, ale je Bohem všech.

To je v biblickém textu naznačeno způsobem, kterým je zde Bůh označen. Je pozoruhodné, jak se v textu střídavě mluví o Bohu a o Hospodinu, tedy jak se střídavě používá Boží vlastní jméno, které se do češtiny překládá jako „Hospodin“ a obecné označení pro božstvo, které se překládá slovem „Bůh“. Kombinaci obou těchto slov, tedy „Hospodin Bůh“ nacházíme ve druhé a třetí kapitole první knihy Mojžíšovi, kde se mluví o stvoření. Jinak se v Bibli většinou mluví buď jen o Bohu, nebo jen o Hospodinu. Ovšem v příběhu o Jonášovi jsme četli: „Hospodin Bůh nastrojil skočec…“ To je nápadné. Ten, kdo zde jedná, je Hospodin, ten který dal svému lidu poznat své jméno a který je zároveň univerzálním Bohem nad celým stvořením. A proto mu záleží na každém jeho tvoru. Jonášův Bůh, Hospodin, je Bohem všech. To je zdůrazněno právě tím, že se zde jedním dechem řekne „Hospodin Bůh“. Myslím, že to je jedno důležitých naučení knihy Jonáš.

Hospodine, ty jsi Bůh milostivý a shovívavý vůči všem, vůči celému svému stvoření. Prosíme, abychom takoví byli i my. Amen.

Co je skočec ?