Job 19,25–27

„Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Job 19,25–27)

Milí bratři, milé sestry,

Job těmito známými slovy vyjadřuje naději, která sahá za hranici našeho pozemského života. Tato naděje pramení z jeho vztahu důvěry vůči Bohu. Je to naděje, která se vztahuje k tomu, kdo má nad lidským životem poslední slovo. Pomíjivost lidského života je v bibli vyjádřena slovy, která říká Bůh člověku: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19). Také Job používá tento obraz o zániku svého života a prosí Boha: „Prosím, pamatuj, že jsi mě učinil jako hlínu a že mě obracíš v prach.“ (Job 10,9). Bůh člověka zformoval podobně, jako hrnčíř formuje hlínu a dal mu dech života. Když pak člověk naposledy vydechne, jeho tělo se začne rozpadat jako hliněná nádoba, až nakonec zcela splyne s prachem země.

Ale toto navracení do prachu, tedy smrt, rozklad a zánik, to není to poslední, co se s člověkem stane. Job to tady vyjadřuje slovy: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.“ (v. 25). Job ví, že je smrtelný, že se navrátí do prachu, ale také ví, že je zde někdo, kdo bude mít poslední a rozhodující slovo nad prachem, tedy nad smrtí a zánikem. Job mluví o naději na setkání s Bohem, se svým Vykupitelem a to po té, co se navrátí do prachu, po té, co bude doslova zbaven kůže a masa, tedy jeho tělo projde rozkladem, ale on přesto nakonec uzří Boha.

Osobní vztah k Bohu vyjadřuje Job tím, že jej nazývá svým Vykupitelem. Vykupitel je obhájce, zastánce, zástupce, ten, kdo člověku pomůže v největší nouzi. Tento osobní, nadějný rozměr vztahu s Bohem si Job nenechá vzít žádnými neblahými okolnostmi, které provází jeho život. Job byl těžce zkoušený mnoha trápeními. Mezi největší trápení, která na něj dolehla, patřila jeho nemoc. Job nevýslovně trpěl v důsledku vážné kožní choroby, která se projevovala hrozným způsobem. Možná proto zde mluví právě o kůži, když říká: „I kdyby mi kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha.“ (v. 26).

Jobovo tělo se rozkládalo již během jeho života, ale on si přesto uchoval naději na setkání se svým Vykupitelem, s Bohem. Job ví, že zemře, ale jeho Vykupitel je a bude živ. To on umožní setkání i za hranicí Jobovi smrti. Toto setkání nastane tváří v tvář. Job to vyjadřuje tak, že Boha uzří. Nyní v tomto časoprostoru není možné Boha vidět, ale jednou to možné bude. Job říká: „Já ho uzřím, pro mě tu bude, mé oči ho uvidí…“ (v. 27).

Naděje na osobní setkání s Bohem navzdory smrti je v jistém smyslu ústředním motivem knihy Job. Tato výpověď se nachází v centru celé rozsáhlé kompozice této knihy. Je to centrální výpověď, která se blíží tomu, co se později stalo klíčovou zvěstí pro křesťany, totiž zvěst o zmrtvýchvstání. Job nemluví přímo o vzkříšení, ale mluví o tom, že jeho Vykupitel žije a jako poslední se postaví nad prachem a Job uzří Boha navzdory tomu, že jeho tělo už nebude obsahovat kůži ani maso.

Nevíme, jak si to Job představoval, ale víme, že k tomu upínal svou naději, že si to velmi toužebně přál, že po tom doslova prahnul ve svém nitru. V lidském životě vyvstává mnoho různých a často negativních okolností, které výrazným způsobem zasahují do lidského života. Mezi ně patří i vážná nemoc a konfrontace se smrtí. Ale nakonec povstane Vykupitel, ten který přichází člověka zachránit. Ten, jehož moc sahá i za hranici smrti. Pro křesťany je tímto Vykupitelem Ježíš, který v Janově evangeliu říká: „Já jsem proto přišel, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti.“ (J 10,10).

Naděje sahající za horizont našich životů, naděje plynoucí z důvěrného vztahu s Bohem, to je to, k čemu nás může Job ve svém utrpení inspirovat.

Hospodine, děkujeme ti za tvého služebníka Joba, který se k tobě upínal jako ke svému Vykupiteli i v době svého velkého trápení. Prosíme, aby jeho naděje byla i naší nadějí, jeho touha po setkání s tebou i naší touhou. Děkujeme, že jsi poslal svého Syna Ježíše, aby se pro nás stal Vykupitelem, aby naše naděje sahající za hranici smrti měla ještě hlubší opodstatnění, než které mohl mít tvůj věrný služebník Job. Amen.