Jan 3,14-16 (4. neděle postní)

píseň 695

Milí bratři a sestry,

     na čtvrtou postní neděli připadá známý oddíl z Janova evangelia. Evangelista Jan nemá zálibu v popisování velkého množství jednotlivých událostí z Ježíšova života. Klade důraz spíše na Ježíšova setkání a rozhovory se zástupci důležitých skupin. První setkání tohoto druhu vykresluje noční návštěvu člena židovské rady, Nikodéma, který vede rozhovor s Ježíšem.

     Ježíš Nikodémovi v tomto rozhovoru řekl: „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“ (v. 14.15). Evangelista Jan zde používá slovo „vyvýšení“ ve vztahu k Ježíšovi v přeneseném významu. Původně Ježíšovo vyvýšení označovalo jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Ve starém křesťanském hymnu, který je v listu Filipským, čteme o Ježíšovi: „V podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil smrt a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše…“ (Fil 2,7.8). Tady v tomto hymnu Ježíšovo vyvýšení znamená jeho vzkříšení a nanebevstoupení. Je to opak jeho ponížení. Evangelista Jan však slovo „vyvýšení“ spojuje s Ježíšovým ukřižováním. Je to vyvýšení na kříž, na kterém Ježíš zemřel.

     Starozákonním předobrazem, modelovou událostí, která poukazovala na Ježíšovo vyvýšení na kříž, je podle evangelisty Jana vyvýšení bronzového hada na poušti, kterého tehdy udělal Mojžíš. Každý Izraelec, který byl při putování pouští uštknutý jedovatým hadem a pohlédl na tohoto bronzového hada, vyvýšeného na nějaké tyči, tak byl zachráněn, nezemřel. Pohled na tohoto vyvýšeného hada zachraňoval v krajním ohrožení život.

     Podobně Ježíšovo vyvýšení na kříž zachraňuje pro věčný život toho, kdo v něho věří. Ježíšovo vyvýšení na kříž bylo na jednu stranu jeho potupnou popravou, ale zároveň se stalo cestou vedoucí k odpuštění hříchů, ke smíření mezi lidmi a Bohem a tedy cestou k věčnému životu.

     Vyvýšení, které znamená Ježíšovo ukřižování a zároveň jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení tak dobře koresponduje s tím, že hadi na poušti působili svým uštknutím smrt a zároveň pohled na vyvýšeného hada působil záchranu. Podobně Ježíšův kříž, který byl nástrojem smrti, se stal nástrojem záchrany. Zpíváme o tom v písni: „Z přetěžkého kříže, který nesl Pán, strom života stal se, plody obtěžkán…“ Je to zcela zásadní proměna významu Ježíšova kříže, který se z popravčího nástroje stal, obrazně řečeno, stromem života.

      Je to zázrak Boží milosti, že z toho, co je smrtonosné, se stane něco, co je v posledku životodárné. Podobně, jako hadi, kteří svým uštknutím způsobovali smrt a vyvýšený had, který před smrtí zachraňuje. Kříž jako popravčí nástroj a Kristův kříž jako nástroj umožňující člověku věčný život. Pro nás je tato proměna, toto zásadní přepólování těžko pochopitelné. To, co bylo před tím absolutní mínus, se stává absolutním plus.

     Podle vnějšího zdání je Ježíšův kříž výrazem toho, jak byl Ježíš bezmocný, jak jej Bůh opustil a vydal do rukou hříšných lidí, jak nad ním zvítězila lidská krutost. Jakmile si však člověk uvědomí, že Bůh Ježíše poslal a určil mu tuto cestu, stává se kříž znamením Boží lásky, která jde až do krajnosti. Kristův kříž vyjevuje, jak dalece jde Bůh ve své lásce k člověku a jak dalece se Ježíš vydává pro překonání moci hříchu, který právě Ježíšovo ukřižování plně odhaluje.

     Evangelista Jan došel v interpretaci Kristova kříže k tomu, že tohoto ukřižovaného Ježíše sám Bůh daroval z lásky k celému světu. Daroval ho pro záchranu světa. K tomuto pochopení Ježíšovy násilné smrti evangelista Jan dospěl, toto pochopení nám ve svém spise předkládá a zároveň nabízí, abychom je vírou přijali, protože tím se nám nabízí podíl na Ježíšově věčném životě. Podle evangelisty Jana nás Ježíš zasvětil do tajemství lásky našeho Boha, který nám daroval svého jediného Syna, abychom v něm nalezli věčný život.

     Jan uvádí pašijové události slovy: „Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.“ (J 13,1). Pašijové události, tedy Ježíšovo utrpení, ukřižování a smrt jsou prokázáním jeho lásky až do konce.

     První křesťané ještě před vznikem Janova evangelia začali pojímat a zvěstovat Ježíšovu smrt jako součást spásné skutečnosti. Vyjádřili to slovy, která zaznamenal apoštol Pavel: „Kristus zemřel za naše hříchy.“ (1Kor 15,3). Apoštol Pavel chápal Kristův kříž jako obraz záchrany a osvobození lidského života. Kříž Pavlovi ukázal, že dosavadní měřítka světa přestávají platit. Kříž ukazuje na jiný svět, na svět Boží milosti, která je naprosto určující. Určující není lidský výkon a lidské kvality. Ježíšův kříž zkřížil cestu veškerému našemu snažení ospravedlnit se vlastními silami a podle vlastních měřítek. Od nynějška platí jedině Boží bezpodmínečná milost, která objímá každou propast a nespravedlnost v našem nitru. Proto apoštol Pavel pojímá Kristův kříž jako obraz milosti a svobody bez tlaku výkon a bez touhy zalíbit se lidem.

     Ježíš nám na kříži zjevuje Boha, který trpí spolu s námi, který vstupuje do naší bolesti, do našeho troskotání a vytrpí to s námi až do konce, a tak naši bolest a troskotání proměňuje. Tato proměna je vyjádřena novým životem, který má kvalitu života věčného.

     Evangelista Jan na tomto starokřesťanském porozumění Ježíšovi smrti ještě dále rozvíjí důraz na to, že Ježíšova smrt je projevem a demonstrací do krajnosti jdoucí Boží lásky. Tedy, že Ježíšovo vydání k smrti na kříži je motivováno láskou prokázanou až do konce: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (v. 16).

     Postní doba se často představuje jako čas, kdy si máme něco odpírat, ale zároveň je postní doba časem, kdy můžeme znovu objevovat a promýšlet velikost Boží lásky. Hledat porozumění tomu, co pro nás Bůh skrze svého Syna udělal. Rozumíme tomu, že láska znamená hluboký zájem, účastenství, solidaritu, náklonnost, starostlivost, vynakládání námahy a úsilí pro druhého. Láska chce dobro druhého a touží po něm, touží po vztahu, který bude trvalý. Patrně proto tady Ježíš hned dvakrát mluví o věčném životě pro ty, kdo mu věří.

     Věčný život je vztahem nepomíjející lásky. Věčnost je označením kvality, která neznamená především nekonečnou délku trvání, ale spíš něco, co má trvalou hodnotu. V tomto smyslu např. čteme v listu Židům o „věčném soudu“ (Žd 6,2), což neznamená, že tento soud bude probíhat nekonečně dlouho. To by na tom byla nebeská justice hůř než justice česká. Věčný soud znamená, že jeho rozhodnutí má stálou platnost, že má trvalé důsledky. Podobně věčný život je životem, který má trvalou hodnotu.

     Bůh miloval svět, a proto chtěl jeho záchranu. Boží láska je univerzální, je to láska ke světu a má nesmírnou intenzitu. Tuto intenzitu Boží lásky zjevuje Ježíš, kterého Bůh posílá do lidského světa a vydává ho tak do nebezpečí. Bůh dopouští, že se jeho Syn dostává do rukou hříšných lidí a že se stává obětí lidské slepoty a krutosti. Tento ukřižovaný Ježíš není nějakou ideou, myšlenkou nebo nějakou teorií, domněnkou nebo fantazií, nýbrž je historickou skutečností. A právě takto opravdová a skutečná je rovněž Boží láska, která je nám v Kristově kříži postavená před oči.

Hospodine, prosíme, pomáhej nám otevírat se vůči tvé lásce, která je pro nás těžko pochopitelná, protože my takto milovat neumíme. Věříme však, že tvá láska nás uzdravuje od hříchu a zachraňuje pro život věčný. Amen.