Jan 15,9-17 (6. velikonoční neděle)

Jan 15,9-17

Milí bratři a sestry,

Ježíš vyjadřuje svou lásku k učedníkům: „Jako si Otec zamiloval mně, tak jsem si já zamiloval vás.“ (v. 9). To je vyznání lásky. A následně Ježíš říká, jak v této jeho lásce zůstat, jak se s touto láskou neminout, jak o ni nepřijít. Ježíšovu lásku si můžeme představit jako určitý bezpečný prostor, kterým je člověk obklopen a zahrnut, ale ze kterého také může vystoupit. Člověk může tento prostor lásky opustit. A proto Ježíš pokračuje a uvádí souvislost mezi setrváním v jeho lásce a zachováváním jeho přikázání: „Zachováte-li má přikázání, zůstane v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.“ (v. 10).

Ježíš tady navazuje na starozákonní pojetí, které uvádí souvislost mezi láskou k Bohu a zachováváním jeho přikázání. Láska k Bohu se projevuje tak, že člověk dbá na jeho slova, bere je vážně, snaží se je zachovávat. V páté knize Mojžíšově čteme: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“ (Dt 10,12-13) A o kousek dál opět čteme: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš dbát na to, co ti svěřil, na jeho nařízení, práva a přikázání po všechny dny.“ (Dt 11,1).

Je to stručný souhrn toho, co Bůh od člověka požaduje. Sloveso „požadovat“ (š-a-l) vyjadřuje určité očekávání. Je to něco, na co se Bůh člověka ptá, co u něj vyhledává. Zároveň je to vztahový výraz. Pokud má fungovat vzájemný vztah, musí do tohoto vztahu investovat obě strany, Bůh i člověk. A tady máme uvedeno stručné a souhrnné vyjádření Božího očekávání od člověka. Tímto základním Božím očekáváním je především respektující láska vůči Bohu, která se projevuje právě tím, že člověk dbá na Boží přikázání.

Láska k Bohu zde není pojata jako pocitová záležitost, ale jako rozhodnutí pro výlučný vztah s ním. Je to jedinečný vztah důvěry, který člověk uskutečňuje životem podle Božích přikázání. Ovšem v dějinách Božího lidu se opakovaně projevilo to, že člověk často není schopen realizovat svůj život v souladu s Božími přikázáními. Síla hříchu je příliš velká, často je větší než síla lásky, která člověka pojí s Bohem a která člověku umožňuje, aby žil podle Boží vůle zjevené v přikázáních.

Podle židovské tradice je to dáno tím, že v lidském srdci, můžeme říct v lidské přirozenosti, jsou dva protichůdné sklony. Je to sklon k dobrému a zároveň sklon ke zlému. Člověk je schopen dobra i zla, je schopen milovat i nenávidět, a proto žije v morálních dilematech. Někdo možná ani žádná morální dilemata neprožívá, protože jeho svědomí je otupené a on žije jen podle toho, co vyhovuje jemu a na ostatní lidi nebo na Boha se nijak neohlíží. Ale to je spíš extrémní případ. Většina lidí vnímá, že něco je dobré a něco naopak špatné, raduje se z lásky a trápí se kvůli nenávisti nebo lhostejnosti. Ale zároveň zažíváme, že pro uskutečňování lásky často nemáme dost odvahy, síly, vytrvalosti, moudrosti, odhodlání, přesvědčení a hluboké motivace. Zažíváme, že projevit lásku někdy vyžaduje velké úsilí a že prostě něčeho takového nejsme schopni.

Zároveň ovšem platí, že Bůh v tom přichází člověku na pomoc. Blíží se svatodušní svátky, kdy slavíme seslání Ducha svatého. Učedníci během Letnic zažili to, co Bůh předpověděl mimo jiné skrze proroka Ezechiela: „Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ (Ez 36,27; srov. 11,19). Boží Duch nepůsobí v lidském nitru jen pochopení nebo porozumění duchovním věcem, ale je zároveň silou, která člověka uschopňuje k tomu, aby žil v souladu s Boží vůlí vyjádřenou v jeho přikázáních. Bůh sám svým Duchem působí v lidech tuto proměnu, dává jim sílu k dobrému životu. Nejsme v tom odkázáni jen na svoje síly a na svoje možnosti. V působení Božího ducha je pro nás pomoc a naděje.

A také Ježíš ve své řeči k učedníkům, když jim říká, aby zůstali v jeho lásce tím, že budou zachovávat jeho přikázání, tak zároveň o kousek dál říká, že jim pošle Přímluvce (16,7.13). Doslova toho, kdo je přivolaný na pomoc. Jeho jiné označení je „Duch pravdy“, který učedníky uvede do veškeré pravdy. Je to duchovní pomoc, která člověka uschopňuje k pravdivému životu podle Boží vůle.

Tento Duch zároveň způsobuje přenos Boží lásky mezi lidi. Pomáhá lidem, aby zůstávali ve sféře vlivu Ježíšovi lásky, která se tak přenáší i do mezilidských vztahů. Proto je Ježíšovým přikázáním právě vzájemná láska: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (v. 12) A o kousek dál to říká Ježíš znovu: „To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ (v. 17)

Může nám připadat, že je to těžké přikázání, že milovat se navzájem je nad naše síly. Jediná možnost, jak realizovat toto přikázání, je být napojený na Ježíšovu lásku, která v nás působí, jinak to nejde. Jedná se o nový způsob lidské existence, který je výrazným způsobem utvářený, určovaný Ježíšovou láskou. Ježíš pro nás svou láskou otevírá prostor dobrého a naplněného života a zve nás, abychom do něho vstoupili. A my se v něm setkáváme s dalšími lidmi, a protože je to prostor jeho lásky, tak také vztahy mezi lidmi jsou v tomto prostoru podstatně určovány jeho láskou. Tak nějak si to představuju nebo se tomu snažím porozumět.

Každopádně je to něco, na čem Ježíšovi velmi záleží. Proto vzájemnou lásku svých učedníků předkládá jako výzvu, jako svoje přikázání. Ježíš toho zase tolik nepřikazuje a toto je jeho klíčové přikázání. Zůstaňte ve mně, zůstaňte v mé lásce a pod jejím vlivem utvářejte své vztahy. Lásku lze probudit láskou a láskyplné vztahy mezi Ježíšovými učedníky jsou přenosem jeho lásky do mezilidských vztahů. Takto nějak by se dalo shrnout to, k čemu nás Ježíš zve.

Životem v církvi, podílením se na sborovém životě máme k utváření vztahů vzájemné lásky stále novou příležitost a Boží Duch nám v tom pomáhá. Proto žádná naše snaha na tomto poli není zbytečná a marná. Kladný vztah k bližním a zájem o jejich dobro jsou projevy přátelské lásky. A ani Ježíš tento svůj příkaz nevydává z pozice Pána, ale říká ho z pozice přítele. Z pozice toho, kdo je pochopen a přijat jako přítel.

Láska a přátelství jsou vzácné dary, které nám Ježíš nabízí a ke kterým nás zve. A věřím, že jsou zároveň hlubokým naplněním a smyslem lidského života. Ježíš je zdrojem těchto darů pro naše životy i pro naše vztahy. Amen.