Jan 10,11-16 (Jan Jun)

Vstup: Ž 146,1-3, Čtení: 2 Sam 1-15

Text: Jan 10,11-16

            V prvním čtení jsme slyšeli příběh o smutných událostech v Davidově království: o rozdělení národa, které vyústilo do bratrovražedného boje. Sehraje v tom zlou roli syn Davidův, Abšalóm. A přece to není příběh černobílý. Bible to vlastně vypráví tak, že se jedná o následky Davidova dřívějšího selhání. A  tak věřící  člověk  ve všech dobách se musí  učit začínat sám od sebe, přebírat osobní odpovědnost za dění. - JAKomenský to uměl: když odchází z vlasti, neproklíná své nepřátele, ale vyjadřuje víru, že Boží vláda se opět navrátí, až přejde vichřice hněvu, která byla uvedena pro naše selhání... Umíme to, takhle pokorně začít od sebe, vyznat svou vinu, nestatečnost, svoji mdlobu?

            Syn Davidův se jmenuje Abšalóm.  Otec je pokoj, nebo : otec pokoje. Původce pokoje.  - Víme, že jména měla vyjadřovat  vyznání víry a poslání. Tak jako každý z nás máme v životě nějaké poslání, které  máme naplnit. S Abšalomem  je to zcela naopak. Jak vzdálené, odcizené je jméno Abšalóm od jeho života!  Dokáže jednat neobyčejně pomstychtivě a krutě.  V intrikách na něj nikdo nemá. Dokáže imponovat. Jednak demonstrací moci politické či ekonomické, má rád okázalost (vozí se v kočáře a před ním běhá 50 mužů). Je pracovitý a umí mluvit s lidmi – od časného rána vede volební kampaň, mluví s lidmi, kteří chodí  se svými problémy za králem Davidem, lichotí jim:  pravdu máš ty, umí se negativně vymezit a ukázat, kde je problém: ale král nic nevyřeší, pohotově doporučí sám sebe jako řešitele problémů, jako mesiáše: to já kdybych byl vladařem... Vzápětí se chová jako dobrotivý dobrák z lidu – podává ruce a políbí. „Lstivě získával srdce izraelských mužů“, říká biblický vypravěč. Populista, řekli bychom dnes my.

            Následně dokonce zneužije tradici – Chebron, kde se dává provolat králem, je  přece památné místo. Chebron souvisí  přeci  s praotcem Abrahamem (tam, po rozejítí s Lotem a po ujištění Hospodinem, že on bude stále s ním, tam staví oltář).  David odchází jako kajícník z Jeruzaléma, se skupinkou věrných. Nakonec dojde k bratrovražedném boji mezi oběma skupinami,  lidé na obou stranách umírají,  Abšalóm umírá, David pláče... Tragický příběh.

            Přitom  je to něco, co se neustále opakuje. Stále znovu v dějinách se objevuje podobné nebezpečí.   Stále znovu se dějí stejné věci,  vytváření obrazu nepřítele, slibování kdovíčeho …  někdy jsou strženi lidé do válek, smrti  a ti, kteří se prezentovali jako vůdci a pastýři, vedou do záhuby jim svěřené a sami myslí na svoji záchranu. Vy nejstarší, kteří jste zažili  na vlastní kůži válku (ale nejenom ji, i to, co po ní následovalo), o tom dobře víte.

            Nedoufejte v člověka, v něm záchrany není, říká realisticky vstupní žalm. A samozřejmě  trochu i pesimisticky, vzhledem k lidským pokusům o světlé zítřky.  Ale  k tomu ještě máme to vzácné, v koho doufat smíme. „Já jsem dobrý pastýř“. 

            Janovo evangelium, toto pozdní evangelium píše o Ježíšovi ne jako o historické osobě, ale z hlediska jeho významu. Evangelium Janovo voní  vzkříšením, ukazuje křesťanům všech generací, že Pán je přítomný a že se dává poznat jako ten dobrý pastýř. Proto to zní v formě přímé řeči, nejedná se pouze  o učení církve (on je dobrý pastýř), je to živá zkušenost křesťanů, ke které jsou zváni všichni ostatní. Není to tedy  hlas sebedoporučující, je to zcela něco jiného než předvolební agitace, však proto je tam přímá Ježíšova řeč (víme, že Ježíš by se nikdy takto přímo nedoporučoval, neříkal např.o sobě nikdy, že je Mesiáš, Boží syn). My jako křesťané jsme poznali, uslyšeli v té vřavě světa ten hlas jemný a tichý, hlas tak snadno přeslechnutelný. Ale přesto pevný a spolehlivý.„Já jsem dobrý pastýř“. 

            A my dnes , lidé národa nedůvěřivého a podezřívavého, lidé pesimističtí a za vším tušící zradu, smíme poznávat: tenhle hlas to s námi myslí opravdu dobře. Vždyť všichni ti, co se tak rádi prezentovali a prezentují, čím větší očekávání vzbudí, tím větší zklamání přináší. Ve svěřených  ovcích zdroj moci a sebeobohacení. Svěřené ovce hledí vydojit, jinak mu na nich nezáleží.  Dobrý pastýř  však položí – položil-  svůj život za ovce. Neuteče před nebezpečím, nenechá průšvih dopadnout na ně. Obětuje se za ně. Zatímco vůdci všech dob vedli a vedou k tomu, aby lidé pokládali životy za ně. Aby se za ně obětovali.

            Dobrý pastýř má své ovce doopravdy rád. Obětuje se za ně.  Záleží mu na tom, aby byly spolu, vedle sebe, ne rozdělené.  To vlk ovce rozhání, tříští stádo, osamocené  ovce  se pak stávají snadnou kořistí.  Rozděl a panuj, to byla zásada diktátorů.

            Dobrý pastýř  v celém stádu  zná  doopravdy své ovce. Zná je dobře, zná každou ovečku podle jména.  Každý jednotlivec má pro něj velikou, jedinečnou cenu. Je cílem.  Kdežto pro falešného pastýře je stádo jen pouhá  masa. Jednotlivec nehraje žádnou roli, je jen  bezvýznamný prostředek.  Jen jako konzument, jen jako volič, klient,   jako ekonomická či kupní síla.

            A ovce znají svého dobré pastýře podle jeho hlasu.  Nenechají se ohloupit, svést jinými hlasy, byť sebelíbivějšími. Vědí, že jejich dobrý pastýř je nikdy, nikdy neopustí. Svůj život dá za ně, aby ony mohly žít.  Otevírá jim svou obětí budoucnost.

            A ještě jednu věc od něj slyšíme: mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas... a bude jedno stádo a jeden pastýř.... Už v dobách první církve se mohlo stát a stávalo, že se určité společenství uzvařelo do sebe, vnímalo se  jako to pravé společenství... Proto je zde upozornění: jsou i jiná místa a jiná společenství.

            -  Je v tom silný ekumenický náboj. Nesmíme se vymezovat vůči jiným konfesím. „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince“.   Konečný výhled je přeci, že bude jednou stádo a jeden pastýř. Tedy jedno společenství, a sice pestré,  z jedinců i skupin nezaměnitelných, originálních ale přesto jedno společenství v jednom duchu. Od nás, kteří známe Kristův hlas, hlásíme se k němu, se očekává tolerance a otevřenosti vůči těm, kteří jsou třeba jiní, než my. Důležitý je přece výhled: naplnění, pestrost, sjednocení, společenství

Bratři a sestry,

            nedoufejme člověka, v něm záchrany není. A co víc, my víme, komu smíme věřit. Kdo je náš dobrý pastýř.  To nás udržuje střízlivými a realistrickými. Abychom  nepodlehli nějakým laciným slibům falešných pastýřů  anebo abychom nepropadli pesimismu. Jediný dobrý pastýř Ježíš Kristus.

             - Možná, že se nám  to zdá příliš nekonkrétní. Těžko si pod tím něco představit, například konkrétní důsledky pro život v naší zemi, politiku, soužití. . Jenže my se nemáme vzdálit do nějakého duchovního světa a nechat záležitosti kolem sebe plavat. Už to, komu jsme uvěřili, v kom skládáme svou naději, utváří nějak náš pohled na život a vede naši aktivitu. Pomáhá nám rozlišovat duchy doby.   Víme už z počátku křesťanství, že křesťané  měli rezervovaný vztah k své politické moci, věděl, že jejich občanství je v nebesích a že tady nemáme místa zůstávajícího.(Žid 13).  Ale to je nevedlo k rezignaci a zbožné pasivitě, naopak je  a naše předky to vedlo k tomu, že s tímto dobrým zázemím se stávali  kvalitními, odpovědnými občany společnosti, státu.

            Tak tedy jaké důsledky to pro nás může mít, že spoléháme na Dobrého Pastýře:

-  uvěřili jsme tomu, který pokládá svůj život za ovce. Každý člověk,  každý jedinec, každý život  důležitý. Křesťan musí vždycky být na straně jednotlivců, na každém záleží. Křesťan se musí vždy ozvat proti tomu, aby se z lidí nestávala čísla, klienti, konzumenti, prostředek. Cílem není trh, bohatnutí, moc, peníze, ovládnutí, cílem je člověk, člověk se svými radostmi a bolestmi

- Dále: v globalizujícím se světě vidíme, jak všude narůstá vymezování, rozdělování, neochota se domluvit. Jsme svědky dělení, štěpení, v rodinách, v církvích, ve společnosti vůbec. Ale přece jsou i ovce, které jsou z jiného ovčince. I když jsou odjinud, jiní, musíme k sobě hledat cesty a nevymezovat se.  Ježíš nikdy nevyvolával obraz třídního nepřítele. A po nás chce, abychom jej v tom následovali. Abychom vytvářeli mosty, odstraňovali předsudky, abychom v druhém  člověku viděli  především a prostě  člověka. Abychom žili ze smíření, které přinesla Kristova oběť na kříži.

            Křesťanství to nyní v naší zemi nemá lehké (ostatně,kdy to mělo lehké?), čekají nás různé zkoušky. Tím víc záleží na tom, aby evangelium  o Kristu a jeho vládě žilo a bylo předáváno v naší společnosti.  Je to třeba činit  pěkně s pokorou, s vědomím vlastních selhání v minulosti. Ale vzdát to nesmíme.

            Ježíš pověděl učedníků : vy jste sůl země, světlo světa.  A my, kteří žijeme po jeho smrti a vzkříšení, můžeme vyznávat, on je  sůl země. Bez opepření naší současnosti jeho milosrdenstvím a jeho nadějí tento  život moc k dobrému žití není. On je světlo tohoto světa. Koho bychom se báli? Amen.

Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života...