Jak 3,1-12 (O závažnosti slov)

Milí bratři a sestry,

pátou neděli postní bych vás chtěl pomocí biblické knihy Přísloví a Jakubova listu pozvat k přemýšlení o našich slovech. Podle Bible jsou slova něčím velmi závažným. V úvodu Janova evangelia dokonce čteme o tom, že „na počátku bylo slovo“. Bible představuje slovo jako počáteční a utvářející princip našeho světa, jako něco, čím je náš svět založen. Proto má slovo velkou moc a to jak pozitivní, tak i negativní. Slovo může mnoho dobrého vytvořit, ale také zničit. Proto si musí člověk dávat na svoje slova dobrý pozor. Tak o tom píše apoštol Jakub.

Začíná sdělením, že „hodně chybujeme všichni“. Chybovat doslova znamená „šlápnout vedle“. Všichni často šlapeme vedle a to především tím, co říkáme. Myslím, že to každý z nás někdy zažil, že chtěl vzít zpět to, co řekl, ale vyřčené slovo už něco nechtěného způsobilo. My se můžeme omluvit, ale někdy se nám nepodaří napravit to, že jsme šlápli vedle a něco při tom rozšlápli, něco zničili. Jediným nevhodným slovem můžeme způsobit obrovské škody sobě samému, našim vztahům, naší kariéře, naší pověsti, společnosti, ve které žijeme...

To neznamená, že bychom měli stále jenom mlčet, ale když mluvíme, tak bychom si měli být vědomi rizika. Vědomi toho, že zacházíme s něčím, co může mít obrovskou ničivou sílu. Když mluvíme, nejedná se tedy o nějaké pouhé mluvení, zatímco tím rozhodujícím by byly naše činy. Mluvení není nikdy jenom „pouhé“, mluvením se dá totiž napáchat víc škody, než co člověk dokáže způsobit svými činy. Dokonalost člověka je podle Jakuba v tom, když dokáže udržet na uzdě, tedy ukočírovat, svá slova: „Kdo nechybuje slovem je dokonalý...“

Rozporuplnosti lidského mluvení je věnováno mnoho pozornosti také v biblické knize Přísloví. Najdeme zde např. výrok: „Ústa spravedlivého jsou zdrojem života, kdežto v ústech svévolníků se skrývá násilí.“ (Př 10,11). Když se mluví o ústech spravedlivých jako o „zdroji života“, je tím symbolicky odkazováno k prozíravosti, která pomáhá uniknout nástrahám vedoucím k záhubě. Spravedlivý člověk pomáhá tím, co říká lidem ve svém okolí, od záhuby. Tento výraz - „zdroj života“ - je uveden také v souvislosti s Hospodinem, který je „pramenem žití“ (Ž 36,10). Stejné přirovnání je použito ve vztahu ke svatyni, ze které vytékají proudy živé vody (Ez 47,1.2). A také Ježíš používá tuto metaforu pro ilustraci darů Ducha svatého v rozhovoru se Samařskou ženou u studny (J 4,14). Takže srovnání úst spravedlivých se „zdrojem života“ je velmi silné, je to přirovnání, které odkazuje k působení samotného Boha a Ducha Svatého. To znamená, že člověk se svým mluvením může podílet na dobrém Božím díle. Ústa spravedlivých vnášejí do našeho světa slova věčného života.

Apoštol Jakub je ovšem zaměřený především na negativní stránku lidského mluvení a varuje před jeho ničivou silou. Pro ilustraci uvádí hned několik podobenství nebo obrazů o jazyku. Nejdřív říká, že jazyk je sice poměrně malý orgán lidského těla, ale můžeme jím manipulovat a ovládat velké věci. Tak jako kůň může být ovládán uzdou a loď kormidlem, může být jazykem jednoho člověka ovládán a manipulován třeba celý národ.

Koně řídíme uzdou, lodě kormidlem a lidi jazykem. Tato podobenství jsou tedy o dosahu našich slov, který si často ani neuvědomujeme. Dalším obrazem pro jazyk je zde oheň. I malý plamínek dokáže zapálit velký les. Zatímco první dva obrazy o uzdě a kormidlu byly o ovládání jazykem, obraz ohně již mluví přímo o ničivých důsledcích používání jazyka. Jazyk je mocný nástroj nejen na ovládání jiných, slovem lze uvádět do pohybu i velké skupiny lidí, ale lze jím také vyvolat hádku nebo dokonce rozpoutat válku.

Naše mluvení přitom ovlivňuje nejen jiné lidi, ovlivňuje i nás samotné, naše myšlení a tedy i naše chování. Ruku nebo nohu obvykle zvládneme uhlídat, ale jazyk ne. Jedním ze základních problémů lidských slov je jejich velké množství, které je na úkor pozorného naslouchání, jak to opět krásně vystihuje kniha Přísloví: „Odpoví-li kdo dřív, než vyslechl, toť pošetilost a hanba pro něj.“ (Př 18,13).

Jak snadné je promluvit dřív, než někoho pozorně vyslechneme. Kolikrát bychom mohli ušetřit sebe i ostatní zbytečných bolestí a neshod, kdybychom se naučili promýšlet to, co jsme právě slyšeli, dříve než na to zareagujeme svými slovy. Někdy je opravdu soustředěné mlčení nejlepší odpovědí.

Naše mluvení ovlivňuje naše myšlení a tím i naše jednání a tak jazyk může zničit celý náš život. Jakub říká, že jazyk poskvrňuje „celé naše tělo“. Jakub samozřejmě ví také o tom, že jazyk může být nástrojem dobra, jinak by sám nic neříkal ani nepsal. Z úst může vycházet také žehnání, ale Jakub nejdřív chce své čtenáře důkladně informovat a varovat před úskalími jazyka.

Proto píše, že jsme pokoušeni nejvíc právě skrze to, co říkáme. Jazyk je podpalován plamenem pekelným. Jednoduše řečeno, lidská slova často berou svůj původ v pekle. Lidský jazyk je nezvládnutelné zlo plné smrtonosného jedu. Člověk se svou řečí odlišuje od zvířat, může je dokonce svou řečí ovládat. Jsme schopni vycvičit zvířata tak, že nás poslouchají na slovo. Např. pes rozumí lidským povelům a naučí se, že když řeknu „sedni“, tak ví, že si nemá lehat, ani zůstat stát, ale má si sednout. Jakub žasne nad tím, že jazykem dokážeme zkrotit zvíře, ale samotný jazyk zkrotit nedokážeme, ten se nám neustále vymyká.

Jakub svůj údiv dále posouvá k tomu, že dokážeme jedním jazykem zároveň chválit Boha i proklínat lidi, kteří byli Bohem stvořeni. Všimněme si, že Jakub celou tuto kritiku lidského mluvení směřuje k věřícím lidem, ke zbožným křesťanům, tedy k těm, kteří chválí Pána a Otce. A vzápětí jim nevadí, že proklínají Boží dílo, člověka, kterého Bůh stvořil ke svému obrazu. „Z týchž úst vychází žehnání i proklínání a tak tomu být nemá, bratři moji.“

V závěru svého zamyšlení o lidském jazyku dělá Jakub narážku na Ježíšova slova o tom, že strom se pozná po ovoci. Dobrý strom nemůže dávat špatné ovoce a naopak. Musíme se rozhodnout, jaké ovoce chceme do světa přinášet, žehnání nebo proklínání, milosrdenství nebo nevraživost, slova života nebo slova, která vedou k hádkám, urážkám, k roztržkám, ke zraněním, ke vzájemnému odcizení...

Milí BaS, během letošní postní doby přemýšlíme při kázáních o pokušení, o Ježíšově pokušení na poušti a jeho vítězství nad ním, o tom, co nás svádí ke zlému, o tom, že jsme Bohu odpovědni za svoje životy, které žijeme před jeho tváří, o tom, že pravý půst znamená pustit to, na čem lpíme a dnes se k tomu přidává také téma našeho mluvení jako důležitá oblast, kterou potřebujeme stále znovu podřizovat Bohu. Protože v této oblasti pácháme nejvíc zla.

Přál bych nám tedy, aby letošní postní doba přispěla i k našemu správnému mluvení, aby naše slova přispívala k životu v jeho plnosti a nečerpala z pekelných zdrojů. Amen.