J 6,25–35

Milí braři a sestry,

celá šestá kapitola Janova evangelia, z níž je vybrán čtený úryvek, je obdivuhodně promyšlená. Nejprve představuje Ježíše jako dárce chleba – sice pozemského, ale zázračně rozmnoženého. Pak se ukazuje, že zázračné nasycení má hlubší, symbolický význam. To je dnešní úryvek. Nakonec je zřejmé, že Ježíš sám je chléb života, On je jediným dárcem tohoto pokrmu.

Vyjděme tedy od zázračného nasycení pěti tisíc lidí, popisovaného na začátku šesté kapitoly Janova evangelia. Ježíš a jeho učedníci se po této události přeplavili na druhý břeh Genezaretského jezera, do Kafarnaum. Ostatní lidé zůstali na místě, kde k zázraku došlo. Podle evangelisty Jana se na druhý den také přeplavili do Kafarnaum a hledali Ježíše. Když ho našli, takřka na něho zaútočili svou zvídavou otázkou: „Mistře, kdy ses sem dostal?“ Ježíš totiž přešel po moři, ale to teď ponechme stranou. Nové setkání umožňuje Ježíšovi, aby dal předcházejícímu zázračnému nasycení hlubší význam. Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů.“

Položenou otázkou, jak se dostal na druhou stranu jezera, se Ježíš vůbec nezabývá. Je zbytečná, nemusí na ni odpovídat. Místo toho obrací pozornost svých posluchačů k zázračnému nasycení, které včera prožili. Pro ně bylo hlavní, že se nasytili. Takto však nepochopili nejhlubší smysl a obrazný význam Ježíšova jednání. Zázrak měl zajisté uspokojit tělesné potřeby, ale tito lidé neporozuměli, že Ježíšův zázrak byl znamením, které odkazuje na hlubší pravdu – na skutečnost, která se člověku otevírá pouze vírou v Ježíše. Ježíšova řeč o chlebu života chce přivést k této skutečnosti. Námitky nechápavých lidí činí z dalšího průběhu setkání dramatický spor. Ježíš jim říká: „Neusiluje o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm který zůstává k věčnému životu, ten vám dá Syn člověka.“

Ježíš vyzývá lidi, kteří byli účastníky zázračného nasycení, aby se doslova „přičinili“ o pokrm, který není pomíjivý. Nemohou jej sice vytvořit, ale mohou si jej opatřit. Ježíš je ochoten jim ho dát. Jako Syn člověka má k tomu od Boha právo.

Ale lidé, když slyší o tom, že se mají přičinit, tak se Ježíše ptají: „Co máme činit, abychom konali skutky Boží?“ A Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Tazatelé nechápou význam slovesa „činit.“ Jsou ochotní činit skutky, které jim v Zákoně předepisuje Bůh. Ježíš jim však objasňuje, že jeho požadavek neznamená mnoho činů, ale jeden skutek, totiž víru, která je vírou v toho, kdo je Bohem poslán. Tato víra je jediným a nezbytným předpokladem k přijetí pokrmu, který zůstává pro život věčný.

Zástup by rád uvěřil, ale nejprve požaduje další znamení. Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: „Dal jim jíst chléb z nebe“.

Při nasycení pěti tisíc lidí zažili sice, že Ježíš jedenkrát rozmnožil pozemský chléb. Teď však očekávají, že dokáže provést zázrak s manou, takový jaký se odehrál za Mojžíše. Tehdy mana padala po dobu čtyřiceti let a oni chtějí, aby jim dal takovýto chléb z nebe, aby byli neustále syceni a byli tak zbavení starosti o shánění každodenní potravy. Ježíš by tedy měl svůj první zázrak překonat druhým a větším. Jedině když to svede, prokáže se jako konečný dárce spásy.

Za požadavkem zástupu tušíme názor, podle něhož zopakuje Mesiáš jako druhý vykupitel zázrak prvního vykupitele, kterým byl Mojžíš. Podle rabínské představy je mana, kterou Mesiáš snese z nebe, symbolem budoucí spásy. Z tohoto hlediska zcela logicky kladou lidé Ježíšovi otázku: „Co dokážeš ve vztahu k tomu, co dokázal Mojžíš?“ „Jsi schopen udělat taky takový zázrak, který je důkazem božského poslání?“

Ježíš ovšem odmítá požadavek zástupu a pokouší se vysvětlit, že v případě chleba, který on chce dát, jde o něco úplně jiného. Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ To je Ježíšův výklad starozákonních slov: „Dal jim jíst chléb z nebe“ (Ž 78,24), které ve zkratce vyjadřují zázračné nasycení manou na poušti. Ježíš nejprve opravuje přesvědčení svých posluchačů, podle něhož je dárcem many Mojžíš. Nebyl to Mojžíš, ale byl to sám Bůh, kdo dal praotcům na poušti chléb zachraňující jejich fyzický život. Ukazuje se však, že mana není pravý nebeský chléb. Padala sice z nebe, ale byla pomíjivým pokrmem, který měl význam jen na omezenou dobu. Věčný život nepůsobila. Pravý chléb přichází bezprostředně od Boha. Proto má jiné účinky než mana na poušti. Dává život celému světu.

Ježíšovu větu „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“ můžeme chápat jako tajuplný náznak skutečnosti, že Ježíš je ten chléb, který sestoupil z nebe a přináší věčný život. Zástup ovšem tuto narážku nechápe. Zůstává v zajetí svých představ o maně. Proto Ježíše prosí: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Jako to bylo za Mojžíše, kdy mana padala každý den, znovu a znovu. Podobnou prosbu vyslovila samařská žena při setkání s Ježíšem u Jákobovy studny: „Pane, dej mi té vody, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat“ (J 4,15).

Ježíš však boří očekávání, která jsou zaměřena na hmotné zajištění lidské existence. Činí tak slovy, v nichž zjevuje sám sebe. Nakonec jim tedy přímo řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Ta nepomíjivost pokrmu, který Ježíš poskytuje, není v tom, že se zázrak nasycení každodenně znovu a znovu bude opakovat, ale v důsledcích, které jeho přijetím přetrvají do věčného života.

Milí BaS, dnes budeme přijímat chléb života. Texty ze šesté kapitoly Janova evangelia vyjadřují, jaký má význam to, co budeme dnes společně prožívat. Ježíš v závěru rozhovoru o chlebu života, který je plný nedorozumění, přechází do zcela otevřené výpovědi o svém poslání: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,37–40)

Bože, ty o nás stále pečuješ a občerstvuješ nás chlebem života; prosíme tě, provázej nás svou mocnou ochranou, abychom dosáhli věčné spásy. Amen.