J 4,5-26

 ⁵Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi; ⁶tam byla Jákobova studna. Ježíš, unaven cestou, usedl u té studny. Bylo kolem poledne. ⁷Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekne: „Dej mi napít!“ – ⁸Jeho učedníci odešli předtím do města, aby nakoupili něco k jídlu. – ⁹Samařská žena mu odpoví: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž se Samařany nestýkají. ¹⁰Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ ¹¹Žena mu řekla: „Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu? ¹²Jsi snad větší než náš praotec Jákob, který nám tuto studnu dal? Sám z ní pil, stejně jako jeho synové i jeho stáda.“ ¹³Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. ¹⁴Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ ¹⁵Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela už sem chodit pro vodu.“ ¹⁶Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem!“ ¹⁷Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Nato jí řekl Ježíš: „Správně jsi odpověděla, že nemáš muže. ¹⁸Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ ¹⁹Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. ²⁰Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ ²¹Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. ²²Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. ²³Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. ²⁴Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě.“ ²⁵Žena mu řekla: „Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všecko.“ ²⁶Ježíš jí řekl: „Já jsem to – ten, který k tobě mluví.“

Milí bratři a sestry,

22. března byl celosvětový den vody, který už od roku 1992 upozorňuje, že nedostatkem této nezbytné tekutiny trpí celosvětově více než miliarda lidí. Také úryvek, určený z Janova evangelia pro 3. neděli postní, má vodu jako jedno z hlavních témat.

Ježíš se na své cestě ocitá v Samařsku u studny, která byla blízko pole, jež dal kdysi praotec Jákob svému synu Josefovi. Toto místo je pozadím rozhovoru, který proběhl mezi Ježíšem a Samařskou ženou. Ježíš jako unavený poutník se v poledním žáru posadí u studny a nemá, jak si nabrat vodu, aby se mohl napít. Ke studni přichází pro vodu žena – Samařanka. To jsou dva důvody, proč by s ní Ježíš neměl mluvit: 1. je to žena a za 2. je to Samařanka.

Učedníci se před tím vytratili ze scény, odešli do města obstarat jídlo a tak tam jsou sami dva. Ježíš začíná rozhovor: „Dej mi napít.“ Samařanka odpovídá posměšně, možná dokonce trochu urážlivě: „Jak ty, jako Žid, můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Vždyť vy Židé se nás štítíte, nechcete s námi mít nic společného. My se přece normálně nebavíme.

Jeden hanlivý rabínský výrok na adresu Samařanů říká: „Kdo jí chléb Samařanů, podobá se člověku, který jí psí maso.“ Mezi Židy a Samařany často docházelo k potyčkám i ke krvavým konfliktům. Podobně zarážející situace by dnes nastala, kdyby si např. skinhead chtěl připálit cigaretu od staré cikánky. Židovští rabíni navíc považovali za neslušné, aby muž mluvil s cizí ženou. Diví se tomu i Ježíšovi učedníci, když se vrátí z nákupu (v. 27). Na veřejnosti byla prostě žena přehlížena. Ježíš se ovšem ve své svobodě nedrží předsudků, výhrad a strachu z veřejného mínění. V době, která s ním začíná, nezáleží už na tom, zda je někdo Žid nebo Samařan, muž nebo žena.

V odpovědi té ženy, jak jsem říkal, slyším trochu posměch: „Teď Žide, když nemáš jak si nabrat vodu, tak jsem ti dobrá, ale jinak by sis mně ani nevšimnul.“ A Ježíš jí na to říká: „Ty nevíš dvě věci: nevíš, co dává Bůh, a nevíš, s kým mluvíš.“ Protože kdybys to věděla, tak bys o živou vodu prosila ty mně. To jsou dvě témata celého jejich následujícího rozhovoru. Živá voda jako Boží dar a Ježíšova identita.

Sousloví „živá voda“ má v tomto rozhovoru dvojí význam, a každý myslí na jiný. Jednak je to označení vody, která proudí z pramene, na rozdíl od stojaté vody v cisternách. Tak o živé vodě uvažuje Samařanka. Na druhé straně je živá voda symbolem něčeho, co uhasí duchovní žízeň, je symbolem pro Ducha Svatého. A to má na mysli Ježíš.

Ale Samařanka Ježíšovým slovům rozumí podle toho, co očekává na tomto místě, tedy tekoucí, pramenitou vodu. Nyní už cizince nazývá s úctou, říká mu „pane“. Možná se domnívá, že by jí tento záhadný Žid dokázal darovat vodu nějakým zázračným způsobem, třeba tak, jako to kdysi učinil Mojžíš na poušti. Ale je snad větší než praotec Jákob, který nám dal tuto studnu? Není přece úctyhodnější studny a není lepší vody, než ta, která je v ní. A Ježíš nemá ani vědro, kterým by vodu nabral. Odkud by tedy vzal živou vodu?

Znovu a znovu se v Janově evangeliu ozývá otázka „odkud“. Odkud se vzalo to víno na svatbě v Káni? A odkud vlastně pochází ten, kdo přináší zjevení Boha jako svého Otce? Židé argumentují: „My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je.“ (J 9,29). A taky Pilát se ptá Ježíše: „Odkud jsi?“ (J 19,9). Stále znovu a znovu se vrací otázka, odkud pochází Ježíš a jeho dary?

Věřící čtenář evangelia už ví, že „shůry“, z nebe, od Otce. Ježíš často staví v rozhovorech do protikladu to, co je pozemské, vůči tomu, co přichází z nebe. V jeho řeči se pojmy jako „voda“, „pramen“, „pít“ a „žízeň“ stávají symboly, které poukazují na Boží svět. Živá voda, o které tady mluví, dokáže trvale utišit duchovní žízeň. Jestliže člověk takto žízní, tak netouží po nějaké fyzické věci, ale po plnosti života, kterou může dát jenom Bůh.

A živá voda, kterou Ježíš nabízí, se stává navíc pramenem. Vstupuje do člověka, naplňuje ho a rozvíjí v něm svou oživující moc. Takový člověk nemusí tedy znovu a znovu chodit někam k prameni, aby se napil a žil, protože pramen je v něm.

Je to voda, která tryská do života věčného. Tento Boží dar se netýká fyzických lidských potřeb, ale věčného života. To znamená, že Ježíš může dát dar, který má svůj původ v Bohu. Ježíšova slova jsou od počátku obraznou řečí o daru a působení Ducha svatého. Proto později Ježíš říká, že přichází hodina, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě.

A Samařanka začíná postupně tušit, že to, o čem s ní Ježíš mluví, je něco velmi hodnotného. A tak pomýšlí na nějakou zázračnou vodu. „Pane, dej mi té vody, abych už nežíznila a nemusela se sem pořád plahočit v tom hrozném horku.“ Její pojetí toho, oč jde, je velmi lidské. Člověk se přirozeně na tolik zabývá sám sebou a svými fyzickými potřebami, že od Boha očekává ulehčení svého všedního života.

Ale pro Ježíše je „živá voda“ vyjádřením toho nejdůležitějšího Božího daru, daru věčného života skrze Ducha Svatého. Samařská žena ovšem pořád chápe „vodu“ jen v jejím doslovném, materiálním významu. Ježíš se snaží pozvednout ji na novou rovinu porozumění. Otevřít jí oči pro hlubší pohled na skutečnosti. Ona však opakovaně stáčí hovor k významu, který věci mají v obyčejném lidském životě.

A tak jí Ježíš ukáže, že vidí dál. Že dobře zná její osobní situaci. Lidově řečeno, že ví, jak je na tom s chlapama. Říká jí: „Jdi a zavolej svého muže…“ Rozhovor se náhle posune na téma jejích mužů, měla jich už pět a ten, se kterým nyní žije, není její muž. Ježíš to všechno ví a ta žena začne žasnout. Jako to, že to Ježíš ví? To musí být prorok. On zná cizí lidi, kteří se s ním setkají poprvé. On ví, jak to mám ve svém osobním životě.

Zpočátku oslovovala Ježíše jako Žida, pak mu říká „pane“ a nyní vidí, že to je prorok. V této chvíli nachází v rozhovoru novou roli, ujímá se iniciativy a jakoby vybafne: „Kde má být Bůh uctíván, tady u nás, na této hoře, nebo v Jeruzalémě?“ Najednou ta žena nastolí úplně nové téma. Prastarý náboženský spor mezi Židy a Samařany. Prorok by měl přece vědět, jak to je. A Ježíš vstoupí touto „branou“ dávného náboženského konfliktu, kterou ta žena tak náhle otevřela. Jeho odpověď však nevychází z alternativy buď na hoře v Samařsku, nebo v Jeruzalémě. Odkazuje na nový stav věcí, který s ním už začal. V něm se ke slovu hlásí nový způsob uctívání Boha, pro který není rozhodující bohoslužebné místo. Je to uctívání Boha jako Ježíšova Otce. Boha, který je Duch a není proto vázán na nějaké místo. Opravdové uctívaní Boha se děje v Duchu a v pravdě.

Společenství, které správně uctívá Boha, není omezeno zeměpisně, není vázáno na posvátný prostor Jeruzaléma ani na Samařskou horu Garizim. Toto společenství může díky Božímu Duchu existovat kdekoli, pokud si zachová opravdové nasměrování na Boha. Na Boha, k němuž je Ježíš cestou.

Ježíšova odpověď na tradiční otázku po místu pravé bohoslužby přesahuje vše, co by mohla tato žena očekávat od proroka. A tak zůstává Ježíšova identita stále nejasná. Žena však zná ještě další náboženskou tradici, podle které má přijít mesiáš, zvaný Kristus. Že by to byl tenhle člověk… Ví, že Mesiáš je ten, kdo až přijde, oznámí všechno. Je stále ještě ohromena Ježíšovou znalostí svého soukromého života, ale také tím, jak důvěrně mluví o Bohu jako o svém Otci. A tak opatrně říká: „Vím, že přichází Mesiáš…“

A na to jí Ježíš řekl: „Já jsem to, který s tebou mluví.“ Zde je vrchol jejich rozhovoru. Ježíš se jí dává poznat jako Mesiáš, jako dárce živé vody, jako „místo“ nového uctívání Boha. V Janově evangeliu je samařská žena prvním člověkem, kterému se dostává tohoto zjevení.

Ona se právě napila vody nového života. Nyní je zdroj v ní. Už není závislá na druhých, aby poznala Boha, naopak, má v sobě pramen živé vody, o kterou se jde rozdělit s lidmi ze svého města. A celé to končí tím, že tito lidé poznají Ježíše jako toho, kdo je Spasitel světa (v. 42).

Hospodine, prosíme, abychom se ve své slabosti neuzavírali do sebe, ale přijímali od tebe, co nám nabízíš, zdroj věčného života, který je tady pro všechny lidi. Amen.