J 3,1–16

J 3,1–16

Milí bratři a sestry,

mimo kostel se podobně jako vy často pohybuji ve společnosti, která většinou není křesťanská a v Čechách je navíc často naladěná proti církvi. V módě je křesťanskou víru pohrdavě ignorovat jako něco omezeného a překonaného a na církvi hledat především její nedostatky. Mám však také osobní zkušenost, že někteří z těch, co se projevují popsaným způsobem, když s nimi mluvím mezi čtyřma očima, tak že jim záležitosti kolem víry zas tak úplně lhostejné a cizí nejsou. Někdy i přijdou sami od sebe a ptají se na otázky, které by před svým okolím nikdy nepoložili, patrně ze strachu, aby nevypadali nějak divně a nebyli druhým pro smích.

Evangelijní příběh nám předkládá něco podobného. Nikodém byl mezi Židy uznávanou celebritou, na několika místech se o něm dokonce zmiňuje i Talmud, jako o velmi bohatém a zbožném člověku. Písmo ho zná jako židovského hodnostáře, který byl tajným Ježíšovým učedníkem, protože se k tomu bál veřejně přiznat. Snad proto, že měl příliš mnoho co ztratit: majetek, postavení ve veleradě, respekt souvěrců a možná i svobodu nebo život. Učinil alespoň chabý pokus, aby Ježíšovi v jeho procesu vymohl nějakou spravedlnost, ale bohužel neuspěl a tak alespoň spolu s Josefem z Arimatie patřil k hlavním sponzorům Ježíšova pohřbu, jak nás o tom spravuje evangelista Jan.

Nikodém poprvé přišel k Ježíšovi v noci, tak, aby ho nikdo neviděl, a vzdává Ježíšovi poklonu jako učiteli od Boha. Z lidského hlediska je to docela silný kompliment. Nikodém je přece ve svém národě uznávaná kapacita, je to „učitel v Izraeli“ a „člen židovské rady“, kdežto Ježíš je, vnějšně viděno, jen nějaký vesnický rabín z bezvýznamné díry kdesi v Galileji.

Nikodém vyjadřuje respekt k Ježíšovým znamením, jako důkazům autority od Boha. Evangelista říká, že pro znamení, která Ježíš činil, v něj uvěřilo mnoho Židů. Jedním dechem ovšem dodává, že o hodnotě takovýchto obrácení na základě efektních zázraků si Ježíš myslel své, evangelista to suše glosuje slovy: „Ježíš sám věděl, co je v člověku“.

Nikodém je však vzdělaný a přemýšlivý člověk, kterého, zdá se, zajímá přeci jen něco více než laciná fascinace zázraky. Výsledkem je vůbec první rozhovor v Janově evangeliu, který jsme před chvílí slyšeli z přečteného oddílu. Rozhovor se ovšem hned z kraje ubírá poněkud zvláštním směrem. Pán Ježíš, místo aby řekl něco jako: „Ó díky, pane kolego, jsem velmi polichocen…“, začne zdánlivě zcela nesouvisle povídat něco o jakémsi novém narození a chudák Nikodém z rozhovoru nakonec vyjde jako někdo úplně nechápavý. Ježíš ale v rozhovoru s Nikodémem, podobně jako dále v evangeliu se samařskou ženou, se zázračně nasycenými zástupy, s Martou a Marií u Lazarova hrobu atd., mluví takto mimoběžně jen na první pohled, jen zdánlivě.

Musíme si uvědomit, že Pán Ježíš nekoná zázraky jen proto, aby je používal jako nějakou legitimaci toho, že je mesiáš, aby jimi dával na vědomí: „Já jsem Kristus, tak padněte na zadek a vyvalujte oči“, ale chce jimi něco důležitého sdělit o tom, jaký je Bůh a jaká je povaha jeho království a sem míří i jeho slova. Co tedy vlastně chce Ježíš Nikodémovi říct?

Předně to, že obdiv, úcta, respekt, fascinace nebo dokonce uctívání jeho osoby je zcela k ničemu, pokud se v lidech samotných nenastane důležitá změna, a to změna značně radikální. Pro Ježíše srovnatelná s narozením nového člověka. „Musíš se narodit znovu“, slyší Nikodém. „Jak se mám narodit znovu? Vždyť už jsem velký a starý chlap, nemůžu se mamince vrátit zpátky do bříška, zvláště když maminka už zřejmě ani nežije.“ Je ale to, co Nikodém slyší, tím, co mu ve skutečnosti říká Ježíš?

V řeckém textu evangelista uvádí slovo, které může znamenat narodit se „znovu“, ale také narodit se „shůry“, protože to slovo má tento dvojí význam. Nikodém slyší „znovu“ a asi není tak hloupý, aby si představoval nějaké doslovné fyzické narození. Třeba cítí, že tím Ježíš chce říct něco jako: „začít úplně znovu“, „s čistým stolem“, „s tlustou čárou za tím co bylo“.

Ale zdá se mu to stejně nereálné, jako nový porod vlastní osoby. Jak může člověk začít znovu, když už to podstatné má odžito a změnit se je tak těžké? Možná se sám mnohokrát pokoušel začít znovu. Třeba v mládí, když se připojil k farizejskému hnutí. Vkládal do něj naděje, očekával, že se jeho i ostatních vztah k Bohu stane lepším, upřímnějším a opravdovějším, a pak třeba postupně sledoval, jak se hnutí zbožných stává formálním, pokryteckým nebo fanaticky povýšeneckým, a tak hledal dál a teď přemýšlí, jestli svoji naději vsadit na tohoto fascinujícího mladého kazatele z Galileje. Vždyť proč by za ním jinak tenkrát v noci přišel a pouštěl se s ním do rozhovoru.

Ježíš ale svou odpověď o „narození znovu – shůry“ myslí přinejmenším v obou dvou významech tohoto řeckého slova. Narodit se „znovu“ můžeš jedině „shůry“, tedy „z vody a z Ducha“. Jinými slovy, nový začátek je vlastně „nové stvoření“, které ti může dát jenom Bůh. Když si ho budeš chtít dát sám, vždycky nakonec skončíš tam, kde už jsi jednou byl. Z „těla“ se nemůže narodit nic jiného než zase jen „tělo“. Nikodémovi to ale stále není jasné: „Dobře, ale jak? Jak, jak se to může stát?“

Jak to, Nikodéme, že to nevíš, ty, učitel Izraele, odborník na Bibli a teologii? Člověk, který zná Bibli, by měl přece při zmínce o „Duchu a vodě“ v souvislosti s novým začátkem vědět, že to je odkaz na Boží stvoření, na počátek, kdy se Boží Duch vznášel nad vodami. Tedy narodit se znovu znamená prožít nové stvoření. O to prosil Boha žalmista, když potřeboval prožít radikální změnu ve svém životě: „Stvoř srdce čisté, Bože mi“. Jediné, co je k tomu z lidské strany potřeba, je důvěra vůči Bohu. Ježíš k tomu uvádí jeden příklad z dějin Božího lidu. Každý kdo důvěřoval Bohu a v této důvěře pohlédl na bronzového hada vyvýšeného na poušti, byl zachráněn před smrtelným uštknutím. Vždyť přežít smrtelné uštknutí, to je jako znovu se narodit. A stačil k tomu pouze pohled víry.

Ježíš vlastně Nikodémovi napovídá, že tajemství znovuzrození je skryto v důvěře vůči Božímu zachraňujícímu jednání. To se ukázalo v minulosti, když Mojžíš vyvýšil hada na poušti a podobně se ukazuje v Kristově vyvýšení na kříž. Důvěra v tuto zachraňující událost vede k novému narození pro království Boží. Znovuzrození nenajdeme ve všelijakých zvláštních duchovních zážitcích, ale v důvěře vůči zachraňující moci Kristova kříže. V tomto světle dávají smysl ty zdánlivě mimoběžné Ježíšovy odpovědi.

Milí BaS, dnešní druhá neděle postní se latinsky jmenuje „Reminiscere“, podle vstupních slov ze žalmu 25: „Reminiscere miserationum tuarum, Domine“ – „Rozpomeň se na slitování svá, Hospodine.“ Tato slova nám připomínají, že naše ospravedlnění a tedy nový začátek, naše nové duchovní narození, není z nás, ale je to dar Božího slitování. Není z našich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit, jak to píše apoštol Pavel v listu Efezským, který jsme slyšeli v prvním čtení. A toto „Hospodinovo slitování“ se projevilo především tím, že „dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Hospodine, naplňuj nás radostí z toho, že jsme se vírou v Krista narodili jako tvoje milované děti k životu věčnému. Amen.