J 21,1–14

J 21,1–14

Milí přátelé v Kristu Ježíši,

na tomto příběhu mě už při zběžném čtení překvapilo, jak snadno učedníci podlehli návratu ke své předchozí práci. Přitom se už dvakrát před tím setkali se Vzkříšeným Pánem, ale jako by to nemělo žádný vliv na to, co budou nadále dělat. Dříve než je Ježíš povolal, tak lovili ryby, potom odložili své sítě a následují Ježíše. Chodí s ním, prožijí jeho ukřižování a dvakrát se s ním setkají po jeho vzkříšení. A výsledek toho všeho? Šimon Petr, jakoby zbaven velikonoční radosti, říká ostatním učedníkům: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“

Jakoby neměli nic důležitého na práci. Když k nim Ježíš poprvé po vzkříšení přišel, řekl jim: „Pokoj vám. Jako mě poslal Otec, tak já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého, komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny…“ (J 20,21–23). A učedníci, Ježíšem poslaní a vyzbrojení Duchem svatým, jdou teď na ryby. Takto přece jedná někdo, kdo nemá zrovna nic důležitého na práci a tak dělá to, co by také mohl klidně nedělat. Nemám právě co dělat, tak jdu na ryby. Není to trochu zvláštní? A není to taky trochu o nás, o církvi, která je Ježíšem povolaná a obdarovaná, ale stará se jenom o sebe, o svoje potřeby. Místo, aby nesli dobrou zprávu o Ježíšovi, tak jdou prostě na ryby.

No, já být Ježíšem, tak bych se na ně asi trochu naštval. Řekl bych jim: „Co tady děláte? Proč nejdete k lidem, abyste jim odpouštěli hříchy, navraceli je k Bohu, svědčili o novém životě, dávali jim naději… Přece jsem vás neučil lovit ryby, ale to, jaký je Bůh a jak jedná s člověkem. A váš úkol teď je sdělit to všem národům!“

Učedníci jdou na ryby, ale za celou noc nic neuloví. Já bych byl v pokušení jim říct: „Vidíte, děláte, co nemáte, a tak je jasné, že se vám to nedaří. Vy už přece nejste žádní rybáři, ale apoštolové, tak nechte rybaření a jděte zvěstovat.“ Ale Ježíš překvapí, jako ostatně vždycky. Učedníci se starají o jídlo a Ježíš taky: „Děti, nemáte něco k jídlu?“ Ta otázka je v této situaci až dojemná. Už to jak je Ježíš nazve: „děti“. To je přece laskavé oslovení od někoho, kdo je v pozici milující autority. Už tím Ježíš říká: „záleží mně na vás tak, jako rodičům záleží na jejich dětech.“

A pak Ježíš klade učedníkům zásadní otázku: „… nemáte něco k jídlu?“ „Máte něco, z čeho by člověk mohl žít? Pracovali jste přece celou noc, můžete z toho žít?“ A odpověď je jasná: „Ne!“ Veškerá jejich snaha byla marná. Veškerá námaha opírající se jen o vlastní úsudek, záměry a rozhodnutí, končí těmito slovy: „Nemáme“. „Nemáme, co nabídnout.“ „Máme prázdné sítě, máme prázdné ruce.“

Ježíš stojí v ranním slunci na břehu. Učedníci mají za sebou noc plnou marné námahy a po marné noci strávené na jezeře, vidí za úsvitu někoho stát na břehu. Ale ještě neví, že je to ten, který vstal z mrtvých. Že je to ten, který k nim znovu přichází, aby jim pomohl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi…“ Učedníci ho nepoznávají, ale přesto ho poslechnou. K tomu, abychom ho poznali, může vést někdy dlouhá cesta, dlouhý proces křesťanského zrání, a to i pro ty, kteří ho už znají, kteří se s ním už setkali, neboť on se dává poznat vždy znovu a novým způsobem.

Jako první ho pozná učedník, kterého Ježíš miloval. Ten, který byl prodchnutý jeho láskou. Nejdůležitější zorný úhel je totiž láska. Láska umožňuje správné poznání. Kdo se cítí být milován, ten rozpoznává Vzkříšeného i tam, kde mnoho jiných zdaleka ještě nemá jasno.

A zároveň toto poznání nastává při zkušenosti životního naplnění. Ta plná síť, ve které je 153 velkých ryb, dává tušit přítomnost toho, kdo sám má plnost života, toho, který představuje život v plnosti. Když učedníci táhnou tu přeplněnou síť, tak v tu chvíli milovaný učedník pochopí: „To je Pán.“

A když potom Ježíš zve všechny učedníky k snídani, kterou jim na břehu připravil, tak už všichni věděli, že je to Pán. „Nikdo se ho neodvážil zeptat, kdo jsi?“ Existuje totiž jakási vnitřní blízkost, jakási jistota srdce, v níž zmlknou všechny pochybnosti. Ježíš o tom mluvil během poslední večeře, když řekl učedníkům: „V ten den se mě už nebudete na nic ptát“ (J 16,23). Každá jejich otázka je nyní zbytečná. Protože nastal okamžik, kdy Ježíš přistupuje, bere chléb a dává jim. Znovu je jejich hostitelem, dává jim jíst.

Celkový sled událostí v dnešním čtení je z vnějšího pohledu trochu nelogický. Ježíš se nejprve učedníků ptá, jestli nemají něco k jídlu a přitom na ně čeká u ohně s připravenou rybou a chlebem. O všechno je už dávno postaráno. Pán se o to postaral. Každému nabízí pokrm. Všechno dobré dostáváme od něj, on pro nás připravil hostinu. Ale zároveň vybízí učedníky, aby přidali i to, co sami na jeho pokyn ulovili. Bere tedy snahy svých učedníků vážně, jejich práce není zbytečná. Ježíš jí dává své požehnání. Říká nám, jak naplnit naše sítě, jak si obstarat živobytí. Já věřím, že i naše dobré snahy bere Pán vážně a přiznává se k nim.

Možná je Ježíšovo pozvání učedníků k jídlu předobrazem pro věčnou hostinu Božího království. Ale pro mě je také konkrétní ukázkou krásného a hlubokého rozměru, který Pán vkládá do obyčejných lidských věcí a do obyčejných lidských vztahů a setkání. Učedníkům je u Ježíše po nejdřív marné a pak požehnané práci dobře. Bezradnost a temnota jejich srdcí ztratily svou palčivost. Ježíš jim na břehu jezera připravil kousek budoucího domova. Znovu se jim ukázal, aby je ujistil, že je s nimi a že taky nás nasytí dobrem jako Otec své děti. Vždyť proto přišel, abychom měli život a měli ho v hojnosti (J 10,10).

Pane Ježíši Kriste, když se snažíme dělat věci bez Tebe, je to marné. Často si uvědomíme, že máme prázdné ruce, že nemáme co nabídnout. Přijď do našich životů, zavolej na nás, jako jsi zavolal na své učedníky po marné noci, a ukaž nám, kam máme spustit své sítě.

Díky, že náš život není závislý na tom, co jsme dokázali, ale smíme se radovat a nasytit tím, co ty jsi nám s láskou připravil. A prosíme, přiznej se k naší práci v tomto prosečském sboru. Amen.