J 20,19-29

Milí bratři a sestry,

na dnešní neděli připadá oddíl, ve kterém nacházíme Ježíšovu výzvu učedníku Tomášovi: „Dotkni se mých ran, nepochybuj a věř!“ Postava tzv. nevěřícího Tomáše inspirovala v minulosti mnoho křesťanských myslitelů. Jeden z nich, Řehoř Veliký, který žil v druhé polovině šestého století, řekl: „Tomášova nevíra nám pomohla k víře více než víra ostatních učedníků.“ Budeme tedy dnes na základě slov z Janova evangelia přemýšlet o tom, jak naší víře pomáhá právě Tomášova nevíra.

Tomáš chce vidět na Ježíšových rukou stopy po hřebech a vložit svou ruku do rány v jeho boku. To potřebuje proto, aby mohl uvěřit. Potřebuje poznat Ježíše podle jeho ran. Podobně to vypráví jedna stará křesťanská legenda o svatém Martinovi. To je ten Martin, o kterém se říká, že jezdí na bílém koni, protože byl římským důstojníkem, který jezdil na bílém koni a na jeho svátek často napadne sníh. Ale důležitější je, že se o něm také vypráví, jak se mu jednou zjevil sám Satan v podobě Krista. Martin se ale nenechal zmást a zeptal se ho: „Kde máš své rány?“

V současnosti Tomášovu postavu, jeho nevíru, která se dotýká Kristových ran a je tímto dotykem proměněna, hluboce promýšlí mediálně velmi populární kněz a vysokoškolský pedagog Tomáš Halík. Jedna z jeho knih se přímo jmenuje „Dotkni se ran“ s podtitulem „Spiritualita nelhostejnosti“. Některé jeho myšlenky mně inspirovaly, když jsem psal dnešní kázání.

Pravý Ježíš je poznatelný podle toho, že i po svém vzkříšení nese na svém těle rány ukřižování. Ty jsou důkazem toho, že vzkříšený je tentýž, který byl ukřižovaný. Nemyslím si však, že by se Tomáš potřeboval dotknout Ježíšových ran jen proto, aby byl ujištěn o Ježíšově fyzické totožnosti. To, že vzkříšený stále nese rány ukřižování má patrně ještě hlubší význam. Ježíšovy rány ukazují, že vzkříšení nezrušilo, neškrtlo prostě to, co se stalo při ukřižování. Ježíšovo vzkříšení nám tedy nechce říct, že veškeré utrpení už je za námi, už na něj nemysleme, teď je tu jen nový život, ve kterém se nás už žádné trápení nedotýká.

Pro křesťanskou víru je důležité to, že Tomáš poznává vzkříšeného Ježíše a vyzná ho jako svého Boha právě na základě jeho ran. Protože Ježíš to je zraněný Bůh. To je Bůh, jehož hluboce zasáhla lidská bolest a trápení. A právě ty Ježíšovi rány jsou místem, kde se hledající a pochybující víra může s Bohem setkat. A to velmi osobně, protože jde o dotyk. Tomáš nechce jen vidět, on se chce dotknout. A dotknout se ran znamená být s nimi ve fyzickém kontaktu.

Při tom víme, že Kristovy rány to jsou naše bolesti, které on na sebe zval. Pro naši víru to konkrétně znamená, že pokud se chceme vyhnout všem zraněním, uhnout před veškerou lidskou bídou, zavřít oči před utrpením a dělat jako by nebylo, pokud se snažíme žít bezstarostným a bezbolestným životem a nevzít vážně zranění a bolest svých bližních, tak to znamená minout se s Bohem, který se dává poznat v Ježíšovi. Znamená to zůstat v nějaké náboženské iluzi, udělat z náboženství opium lidstva, mít možná nějaké náboženské přesvědčení, ale rozhodně ne křesťanskou víru.

Apoštol Pavel píše do Korintu: „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného.“ Proč Pavel nenapsal „Krista vzkříšeného“? Proč píše „Krista ukřižovaného“? A o pár veršů dál to říká znovu: „Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo lidskou moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ (1Kor 1,22-23; 2,1-2).

Pavel jistě nechtěl zamlčet Kristovo vzkříšení, to vůbec ne, ale chtěl, aby křesťané v Korintu nepropadli křesťanskému triumfalismu, velikášství a chlubivosti, aby se nedívali povýšenecky na bídu a bolesti tohoto světa, na to, co je slabé, opovržené a neurozené. Vždyť Kristus na sebe vzal bolesti našeho světa, jak o tom píše prorok Izajáš: „Byly to naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal…“ (Iz 53,4n).

Odvážím se to vyjádřit takto: Ježíš má stále rány po ukřižování, protože náš svět je stále plný bolestí a ran. A být v kontaktu s těmito ranami, být jimi dotčen, znamená být v kontaktu s Kristem, který je nese. Jsou to rány našeho světa, jizvy naší společnosti, mnohotvará bolest, která je všude kolem nás, ale jsou to také naše osobní bolesti a zranění, která on nese.

A pokud jsme s nimi v kontaktu, neuhýbáme před nimi, ale jsme jimi dotčeni, tak jsme v kontaktu s Kristem. Kolikrát jsme utrpěli nejrůznější zklamání, kolikrát nás zranili i lidé hodně blízcí, kteří si možná ani nejsou vědomí toho, jak nám ublížili. Někdy si neseme také rány ze svého náboženského života, např. rozčarování z církve, ale především v našem osobním vztahu k Bohu mohou být nevyslovené a neuzdravené rány. Hodně věcí bychom potřebovali Bohu říct s upřímností trpícího Joba, ale nikdy jsme k tomu nenašli odvahu. Raději tyto rány přehlížíme, zakrýváme, stáhneme se do sebe a nemluvíme o nich s nikým, ani s Bohem.

Ale Ježíš nás v postavě apoštola Tomáše vyzívá dotknout se těchto ran, vždyť on je nese. On je jimi zraněn, a proto být s nimi v kontaktu znamená být v kontaktu s ním. V tom je pro nás důležitá Tomášova nevíra, která se chce dotknout ran. A Ježíš, když Tomášovi říká, aby se dotkl jeho ran, tak mu také říká: „Nepochybuj a věř!“

Právě ty rány zakládají Ježíšovu důvěryhodnost. On nevyklouzl z utrpení kříže tak, jak se to snaží líčit některá apokryfní evangelia, která mají Ježíšovo lidství za pouze domnělé. Ježíš se podle těchto evangelií pouze jevil jako trpící člověk, ve skutečnosti se ho však lidské utrpení vůbec nedotýkalo. Tomáš by právem v takovémto případě odmítnul Ježíšovi věřit a zůstal tím nevěřícím Tomášem. Ale Ježíš mu ukazuje své rány a tím dává najevo, že ani my se za své rány nemusíme stydět.

A zároveň, když Ježíš říká „dotkni se mých ran“, tak tím říká: „Neuhni přede mnou v žádném setkání s lidským trápením.“ Vždyť s Ježíšem se potkáváme právě tam, kde lidé trpí, kde jsou hladoví, žízniví, ohrožení, nemocní, opuštění. Tak to vyjadřuje evangelista Matouš v podobenství o posledním soudu. Tam, kde jsme v kontaktu s lidským utrpením, tam můžeme poznávat a uvěřit, že Ježíš byl vzkříšen a je živý.

Je to zvláštní, ale s Kristem, který po svém zmrtvýchvstání vstoupil do nebeské slávy svého Otce, se nesetkáváme tam, kde se všechno blyští zlatem, přepychem a luxusem. A to si nemyslím, že Bůh má něco proti dobrým věcem, naopak. Ale ty rozhodující chvíle, kde se překonává nevíra, nastávají, když zatušíme hloubku Boží solidarity s lidským utrpením a když zakusíme, že největší radost je proměněná bolest.

Pane Ježíši, pomáhej nám, abychom věřili, že jsi s námi a s celým svým stvořením i v bolestech a zraněních, a to po všechny dny až do skonání tohoto věku. Amen.