J 20,19-29

 ¹⁹Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“  ²⁰Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. ²¹Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ ²²Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. ²³Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ ²⁴Tomáš, jinak Didymos, jeden z dvanácti učedníků, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. ²⁵Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ ²⁶Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ ²⁷Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ ²⁸Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ ²⁹Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Milí bratři a milé sestry,

Janovo evangelium je patrně napsáno pro křesťany druhé generace, pro ty, kteří neviděli vzkříšeného Pána a nemohli se podobně jako Tomáš dotknout jeho ran. Podle starokřesťanské tradice byl Jan posledním žijícím apoštolem, který chodil s Ježíšem. A tento Jan chce, aby i ti, kteří už Ježíše osobně nezažili, měli stejně živou víru, jako učedníci, kteří s Pánem chodili, a on se jim ukázal po svém zmrtvýchvstání.

Svoji první epištolu začíná Jan slovy: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1J 1,1) Apoštolové zvěstují to, co viděli a čeho se dotýkaly jejich ruce.

Ve druhé a dalších generacích křesťanů jde o věrohodnost této apoštolské zvěsti. A Tomáš je modelový příklad pochybování, které nechce nebo nemůže s touto zvěstí vystačit. Proto se dodnes používá úsloví „nevěřící Tomáš“. Tomáš ztělesňuje postoj „dokud neuvidím, neuvěřím“. Nestačí mu svědectví ostatních apoštolů. Ale Jan píše: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“.

Víra se drží neviditelného a neuchopitelného Boha. Mnoho věřících zná tuto nepřítomnost zkušenosti, nebo nějakého mimořádného zážitku. Trpí svými ranami a necítí žádnou proměnu a uzdravení, ale přesto věří, že jsou v Božích rukou. Nejde jen o to, že my, lidé 21. století, už nemůžeme vidět Ježíše tak jako tenkrát učedníci. Jde o zásadnější problém. Jsou období, ve kterých nevidíme nic z toho, co nám Písmo zaslibuje. Kdy nezakoušíme uzdravení ani osvobození od toho, co nás tíží nebo čeho se bojíme. Žádnou útěchu, žádné světlo na konci tunelu. Máme pocit, že jsme vydání slepému osudu, že se kdykoli může stát cokoli, zřítí se např. letadlo, na jehož palubě zahyne 96 lidí.

Ale kdo v takové temnotě přesto věří, je blahoslavený. Takovéto Ježíš blahoslaví. Tato slova z Janova evangelia jsou desátým blahoslavenstvím, kterým vrcholí devět blahoslavenství z kázání na hoře (Mt 5).

Ale vraťme se k Tomášovi. V aramejštině t^eoma znamená „dvojče“. Tomáš je dvojče, ale čí dvojče? O nějakém jeho sourozenci - dvojčeti - v Písmu nic nemáme. Mám, sestry a bratři, takový dojem, že jeho dvojčetem je každý z nás. Je nám dvojčetem v tom, co cítíme i my. V našich pochybách i v naší touze po setkání se vzkříšeným. Janovo evangelium vypichuje Tomáše za všechny ostatní učedníky; neboť všichni pochybovali. A tomášovské pochyby často provází i naši víru.

Když se podíváme, jak Jan vykládá Tomášovo jednání, zjistíme, že Tomáš nebyl u toho, když se Ježíš zjevil učedníkům a vdechl jim Ducha svatého. A Tomáš tuto zkušenost hledá, chce sám vidět, uchopit, dotknout se. Jen tak bude připraven věřit ve vzkříšení.

Apoštol Pavel používá to, že se mu Pán po svém zmrtvýchvstání ukázal, jako potvrzení pro své apoštolství. V 1K 15 o tom píše: „Pán se ukázal Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů…“.

Protože se Pán ukázal i Pavlovi, byť jako poslednímu, tak je Pavel apoštol. To je jeho argument, kterým svoje apoštolství legitimuje. V 9. kap. téže epištoly hájí své apoštolství stejným argumentem: „Nejsem snad apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?“ (1K 9,1).

Nevíme, proč nebyl Tomáš s ostatními učedníky, když se jim Pán poprvé ukázal, ale rozumíme tomu, že toužil po takovémto setkání se vzkříšeným. Toužil po tom, aby mohl říct: „Také mně se Pán ukázal, ukázal mně své rány a já jsem na vlastní oči viděl, že Pán vstal a proto je mé svědectví pravdivé. Zvěstuji to, co moje oči viděly a čeho se moje ruce dotýkaly.“

Tomáš si klade pro svou víru podmínku, která se nás zvláštním způsobem týká. Také naše víra potřebuje určitou zkušenost. Naše přání zkušenosti s Bohem, zkušenosti se vzkříšeným je oprávněné. Tomáš žádá jen to, co se před tím dostalo ostatním učedníkům.

A je zajímavé, že mu tolik záleží právě na Ježíšových ranách. „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech, dokud nevložím svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ Tomáš jakoby potřebuje důkaz identity ukřižovaného se vzkříšeným, protože je pro něj tak nepochopitelné, že ten kdo zemřel na kříži, může zase žít. Zjevně ho tato nečekaná a bolestná Ježíšova smrt natolik znejistila v jeho víře, že potřebuje hmatatelný důkaz, potřebuje na vzkříšeném vidět stopy jeho ukřižování, aby mohl ve vzkříšení uvěřit.

Tomáš si chce být jist, že ten, se kterým se učedníci setkali, je týž, který za ně zemřel, který byl ukřižován. Chce si prostě být jist, že to není jen nějaký blud o Ježíšově vítězství nad smrtí, že přání učedníků není otcem myšlenky. Chce věřit jen ukřižovanému Pánu a chce si to ověřit.

BaS, kdo má za dvojče své víry tomášovské pochybnosti, ten bude realisticky počítat s tím, že víra není procházka po slunné straně ulice, že to není zkratka do ráje, že to není žádná snadná odpověď na všechny absurdity, strachy a úzkosti, kterých je náš svět plný. Kdo má za dvojče své víry tomášovské pochybnosti, ten taky nebude své bližní a jejich víru a jejich pochyby kádrovat a odsuzovat, ten se bude za ně, nebo spolu s nimi modlit.

Právě tam nás vede i Janovo evangelium. Nejlepším způsobem a místem zápasu a překonávání pochybností je bohoslužebné společenství víry. Osm dnů po tom se učedníci zase shromáždili, i tentokrát za zavřenými dveřmi. Zavřené dveře jsou výrazem jejich strachu. Ani setkání se vzkříšeným je od tohoto strachu neosvobodilo. A Ježíš proto opět přichází s pozdravem „Pokoj vám!“. Učedníci to potřebují znovu slyšet. Nemusí se bát přesily zla, která na ně číhá venku, protože Pán je s nimi uvnitř.

S Ježíšem mezi ně přichází pokoj. Vítěz, ten který přemáhá svět, je v jejich středu. A Tomáš, naše dvojče, je tam s nimi. Už ví, že Ježíš zná jeho touhu a přišel proto, aby ji naplnil. A právě z jeho úst slyšíme vyznání: „Můj Pán a můj Bůh“. To je nejjasnější vyznání Ježíšova božství v Janově evangeliu. Vyznejme dnes bratři a sestry svou víru spolu s naším dvojčetem, věřícím Tomášem: „Ježíš je můj Pán a můj Bůh.“ Amen.