J 20,1-18

Milí bratři a sestry,

slyšeli jsme příběh o prvním Ježíšově zjevení po jeho zmrtvýchvstání. Po něm následuje několik dalších zjevení, kdy se Ježíš ukázal po svém zmrtvýchvstání učedníkům. Nápadné na těchto zjeveních je to, že Ježíše jeho učedníci často nejdřív nepoznali, stejně jako v tomto případě ho nejdřív nepoznala Marie Magdalská. Nepoznávají jej zprvu ani dva učedníci jdoucí do Emauz, nepoznává jej taky sedm učedníků u Tiberiadského jezera. Poznají ho vždycky až po nějakém čase, teprve když je Pán osloví, když jim láme chléb nebo když je pozve k jídlu. Učedníci poznají, že je to Pán, ne podle toho, jak vypadá, ne na základě toho, jak jej vnímají svými smysly, ale poznají ho jaksi vnitřně. Na základě toho, co říká nebo co dělá, se jim otevřou oči a oni pochopí, že je to Pán.

Vzkříšený Ježíš je v těchto zjeveních naprosto tělesný, ale přesto není vázán zákony tělesnosti, zákony prostoru a času. V této nové tělesnosti, která je zároveň svobodná od vazeb těla, se ukazuje zvláštní povaha nové Ježíšovi existence. Neboť platí obojí: je to ten stejný – tělesný člověk – a zároveň je nový, vstoupil do jiného druhu života.

Kdyby si zmrtvýchvstání bylo nutno vymyslet, byl by patrně ve vyprávěních o setkání se vzkříšeným Ježíšem kladen velký důraz na Ježíšovu bezprostřední poznatelnost. Ale ve způsobu, kterým evangelia líčí to, jak učedníci nejdříve nemohli Ježíše poznat, se odráží, že jde o nový druh setkání. Je to prožitek setkání jiného druhu, než když se prostě potkají dva staří známí.

Stejně tak tomu je, když Marie Magdalská hledá Ježíšovo tělo. Ona mluví se vzkříšeným Ježíšem, ale považuje ho za zahradníka, a tak mu říká: „Jestliže tys jej pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil a já pro něj půjdu.“ (v. 15). Jako by ho chtěla donést zpátky do hrobu. Kdyby to nebo dojemné a Marie při tom neplakala, tak by celá situace působila velmi ironicky, skoro až komicky. Ten, koho ona hledá, se jí ptá: „Koho hledáš?“ A Marie se ho ptá, kam on uložil Ježíšovo tělo. Marie se drží svého přesvědčení, že Ježíšovo tělo někdo prostě vzal a odnesl a možná to byl právě ten, se kterým teď mluví. Neví totiž, s kým to mluví.

K tomu, abychom těmto zvláštním setkáním se vzkříšeným Ježíšem lépe porozuměli, nám mohou pomoci podobná setkání, která jsou popsaná ve Starém zákoně. Mám na mysli např. to setkání, o kterém jsme četli v knize Jozue. Jozue stojící před Jerichem se rozhlíží a tu náhle naproti sobě vidí muže s taseným mečem, kterého nepoznává. A tak se ho ptá, kam patří a dozvídá se, že je to velitel Hospodinova zástupu. Je to jen chvilkové setkání, které ovšem mocně ujišťuje o Boží přítomnosti, o jeho blízkosti. O tom, že Bůh dobře ví, co se s námi děje. Bůh těmito zjeveními dává najevo, že ví, čeho se bojíme, co nás trápí a co potřebujeme. Je to setkání, které posiluje ve víře, ujišťuje o tom, že Bůh se o nás zajímá a že je s námi.

A právě takovéto setkání prožije Marie se vzkříšeným Ježíšem. Ježíš se Marie zeptal: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ To jsou první Ježíšova slova po jeho zmrtvýchvstání. „Proč pláčeš? Pláčeš proto, že ti zemřel někdo, koho miluješ? A pak ji Ježíš osloví jejím jménem: „Marie!“ A Marie v tu chvíli poznává Ježíše. Ježíš tím naplňuje příslib o dobrém pastýři, který „volá své ovce jménem“ (J 10,3), protože je zná a ví, co každá potřebuje.

V předchozích verších jsme četli, jak Marie přišla ke hrobu a našla ho prázdný. Vyloží si to tak, že Ježíšovo tělo někdo odnesl a jde to říct učedníkům. Petr a Jan se tedy šli podívat, vstoupí do hrobu, najdou tam složená plátna a uvěří. Uvěří tomu, že Pán vstal z mrtvých. Nemusí se přímo setkat se Vzkříšeným na to, aby uvěřili. Stačí jim vidět prázdný hrob, plátna a roušku, do kterých bylo zavinuto Ježíšovo tělo. Marie to všechno vidí taky, taky nakukuje do hrobu a dokonce tam vidí dva anděly, ale Marii to zřejmě proto, aby uvěřila, nestačí. Ona nadále hledá tělo svého milovaného Pána a pláče. Učedníci ji tam nechají, jdou domů, ale Marie nechce odejít. Stojí u hrobu a pláče. Jako by byla stále obestřena tou temnotou nevíry, ve které brzy z rána přišla ke hrobu.

Domnívám se, že to je důvod, proč se jí Ježíš fyzicky ukáže. Postaví se před ni na dotek a mluví k ní, aby také ona uvěřila. V Ježíšově oslovení „Marie“, stejně jako v Mariině odpovědi, je určitá důvěrnost. Marie Ježíšovi doslova říká: „Můj mistře“ a chce se ho patrně dotknout, možná zadržet, prodloužit ten okamžik setkání. Ježíš tady daroval Marii něco, co ona potřebovala. Svoji fyzickou přítomnost proto, aby uvěřila, aby si byla jistá tím, že on žije. Ježíš se jí nedává poznat tak, že se představí, že ukáže na sebe. Nedává na odiv svůj božský majestát, neříká: teď zírej, stanula před tebou nebeská bytost. Dává se jí poznat tím, že s ní vstupuje do vztahu, že ji oslovuje jejím jménem a otevírá společenství. Dává se poznat tím, že říká: „Já tě důvěrně znám. Nemusíš plakat. Nemusíš hledat moje mrtvé tělo, vždyť já jsem tady s tebou.“

Bratři a sestry, Ježíš byl vzkříšen a přichází k nám, aby se s námi opět setkal a abychom i my mohli povstat ze svých zármutků a ožít. Kristus je živ, ale není živ bez nás, nýbrž pro nás a kvůli nám. I ten jeho odchod k nebeskému Otci je tu pro nás. Jde nám připravit místo u Otce, protože od této chvíle je jeho Otec plně i naším Otcem, jeho Bůh i naším Bohem. A Ježíš naším bratrem. Marii říká: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Odteď máme s Ježíšem společného Otce, máme společného Boha. Patříme Bohu, kterého on nám dal poznat. A jsme Ježíšovi bratři a sestry. Jsme tedy všichni – stejně jako Ježíš – Božími dětmi, dětmi stejného nebeského Otce. A nikdo a nic to už nemůže ohrozit a zvrátit.

Ježíš vstal z mrtvých proto, aby naše jistota, že jsme Boží děti a že on je náš bratr, byla pevnější než vše, co mohou naše oči vidět. A tuto jistotu smíme také dnes slavit kolem Kristova stolu, který je pro nás již připraven. Amen.